Chůze je můj lék

V první řadě se sluší říct, že nemám lékařské vzdělání. Rok jsem sice studovala fyzioterapii na vysoké, ale nemám pocit, že bych věděla o moc víc než běžný smrtelník. On je trochu problém v tom, že i ten plně studovaný člověk je stále jen člověk (ač s trochu větším informačním vybavením). Na to se často zapomíná. Od malička jsem byla vedená k tomu, že pan doktor je někdo, kdo má vždycky pravdu. Kdo ví lépe než já, co je pro mě dobré. Kdo mě opraví, když se porouchám. Prosím, pane doktor, tady vám svěřuji do rukou zodpovědnost za svůj život. Bolí to, dělejte s tím něco. Hned. Pořád to zlobí, asi se snažíte málo! 


Tenhle článek není o tom, že by doktoři byli neschopní, nechci ani snižovat jejich úlohu v našich životech. Nebýt doktorů, tak vám tohle pravděpodobně nepíšu, protože jsem se nejspíš uškrtila na pupeční šňůře. Nebo bych měla po ošklivé zlomenině pravého předloktí dost neschopnou ruku. Jde mi spíš o to, že jsem se po letech, které jsem strávila s nálepkou chronického onemocnění, naučila jednu věc. Až neskutečně snadno necháme o sobě a svém životě rozhodovat druhé. A to nejen lékaře. Když je člověku zle, je snadné odevzdat se do rukou někomu jinému. Vím to moc dobře sama, nejednou jsem si to zažila. Bolest nemá nikdo rád. Ono přiznání, že dost věcí dokážeme ovlivnit svým postojem a chováním, je často také velmi bolestné. 

Nemám patent na rozum ani pravdu, tak jako nikdo a všichni. Mám jen vlastní zkušenosti a prožitky. Jak říká Hříšek, zkušenost je nepřenosná, ale když nic jiného, jsou tyhle řádky pro mě samotnou. Protože i já si potřebuji připomínat, že změna nepřijde sama od sebe a nic se nezlepší, když pro to aspoň částečně něco neudělám. A tady se dostávám ke svému léku na hromadu neduhů, které mě čas od času trápí. Od bolavé hlavy přes nafouklé bříško, blbou náladu až po bolestivou menstruaci. Procházky. Procházky jsou takový můj malý, soukromý zázrak. Jsou zadarmo a krom překonání lenosti člověka nic nestojí.



I když procházky miluji a vím, co dobrého dělají pro mé tělo i duši, stejně mám občas docela problém se s tou leností poprat. Někdy se mi vážně nechce. Hodně nechce. Ale víte co? Když to překonám a jdu, vždycky je mi pak lépe. Procházky jsou skvělé všude, ale osobně bych doporučila ty v přírodě. Daleko od všeho a všech, někde v zeleni a zpěvu ptáků, kde se můžete ztratit a prostě jen dýchat a být. To člověka neuvěřitelně posílí. U mě to funguje. Vyčistím si hlavu, uklidním se, ukotvím se sama v sobě. Cítím, jak do mě s každým krokem stoupá energie, jak vzduch proniká do mých plic, červenají mi tváře a musím se usmívat.

Když se kouknu zpět na svůj život, musím přiznat, že jsem v určité chvíli přestala trávit svůj čas venku. Přestala jsem se hýbat, začala jsem hnít. Jak mohu být zdravá, když na sebe takhle kašlu? Nemyslím si, že je nutné, aby člověk trávil hodiny ve fitku nebo sportovním drilem. Ale myslím, že je důležité věnovat si čas a pozornost, naslouchat si, trochu se protáhnout. A k tomu jsou procházky v přírodě jako stvořené. 



Komentáře

  1. Jojo. Paradoxně mě procházky se psy bavily na baráku na vesnici. Šla jsem na pole a tak. Teď ve městě a v paneláku, se mi po těch rozpálených sídlištích chodit nechce...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To se Ti nedivím! Také mě to mnohem víc baví teď, když jsme na vsi. :) Ačkoliv, v Plzni jsme bydleli u řeky a tam to bylo hezké, aspoň do té doby, než tam tu přírodu začali "zkrášlovat" a najednou tam bylo víc betonu a blbostí a lidí. Škoda mluvit.

      Ale tady, tady většinou potkáme tak max srnky a to je nádhera. Zrovna dneska jsem si uvědomila, že když vezmu kluky a jdu tady ven, je to jako v dětství.

      Smazat
    2. Občas mi to chybí. A pak vyhraje lenost :-D a taky fakt, že v práci stojím celý den na nohou a nesmím si sednout. To už je pak horší přijít domů a neprosedět skoro celý zbytek dne... :-P

      Smazat

Okomentovat

Vřelé díky k Tobě letí z Hnízda!