Proč vlastně nepíšu...

Blog dostal nový kabátek, určitě jste si toho všimli, že jo, že jooo? Chtělo to změnu a já doufám, že s novým kabátkem přijde i více článků. Nějakou dobu jsem přemýšlela o tom, že bych zavřela krám úplně, včetně smazání všeho, co k Hnízdu patří, ale naštěstí jsem alespoň v tomhle případě nejednala zkratkovitě. Myslím, že by Hnízda byla škoda, přeci jen jsem tu nechala dost potu a písmenek. Navíc mě psaní vážně baví a má kolísavá (ne)aktivita mě přivedla k myšlenkám, proč už vlastně tolik nepíšu, když mám psaní ráda, proč mě to najednou "nebaví" a nenaplňuje, proč se tomu vyhýbám, ačkoliv mi to děsně chybí. Má pro mě vlastně blog nějaký smysl? Vytratilo se někam to kouzlo?

Asi to známe všichni, začátky jsou prostě kouzelné. Vše je nové, neokoukané, člověk je plný nadšení a chuti. Jenže postupem času se z toho stane rutina, jednomu připadá, že něco musí a nadšení pomalu a postupně uvadá, až vyšumí do ztracena. Sama mám s tímhle obrovský problém, jsem nadšenec který skáče z jednoho do druhého, ale abych u něčeho vydržela, to už je horší. A tak nějak se to má i s Hnízdem, ačkoliv je to něco, u čeho jsem vydržela o dost déle, než jsem sama u sebe zvyklá. I to je jeden z důvodů, proč bych tohle místečko nerada smetla z vod internetových. 

Občas mě napadala myšlenka, zda má smysl oživovat mrtvolu. Naštěstí je pod povrchem stále ještě slabě slyšet tlukot srdce, takže má snaha - pevně doufám - nepřijde vniveč. Abych byla k sobě i k vám upřímná, poslední rok dva se mi psalo nějak méně lehce. A také je to na blogu vidět, článků bylo čím dál tím méně, do všeho jsem se musela nutit. Někde po cestě jsem zapomněla, že v první řadě píši blog sama pro sebe. Jistě, je příjemné, když vás lidi čtou, ačkoliv mám-li být upřímná, lépe se mi psalo a dýchalo na samém začátku, kdy sem nepáchla ni noha a já neměla pocit, že se ode mě něco očekává. 

Myslím, že jsem sama sobě svázala prsty. Že jsem začala cenzurovat sama sebe a své myšlenky, že jsem se uzavřela v jisté představě sebe sama, že jsem přestala být autentická. A to mě možná vyděsilo a vzalo mi to vítr z plachet. Je příliš snadné, a těžko se mi to v mém věku, kdy mi třicítka přidržuje nůž na krku, přiznává, v internetovém prostředí ztratit sebe sama. 

Své tempo, svůj směr. K Hnízdu patří nejen blog, ale i sociální sítě. To prostředí mě baví, možná bych spíš měla říct baví s výhradou. Dříve jsem si to užívala, v současné chvíli občas chytám trochu paniku. Jsou dny, kdy pochybuji o tom, že chci s někým něco sdílet, kdy si říkám, koho by proboha v tom přesyceném světě mělo zajímat, co si myslí jedna bezvýznamná holka. 

Jsou dny, kdy si uvědomuji, že zkrátka to něco tam venku nikdy nedoženu. Vtipné je, že o to vůbec nestojím a přesto jsem se tím nechala nachytat. Já prostě nedokážu konkurovat té mase, která toho vytváří mnohem víc a mnohem častěji. Nedokážu udržet to zběsilé tempo sdílení a přeskakovat neustále se zvedající laťku dokonalých fotek, příběhů a životů. Vážně netuším, jak to Ti lidé dělají, ale já tohle nedokážu. Jenže občas, občas mě to trochu demotivuje. 

A pak mi v hlavě začnou bujet chorobné myšlenky, kde že je ta hranice mezi smyšlenkou a realitou, co je pravda a kdy už se s ní ohýbá, jen aby to hezky vypadalo. Nakolik jsme sdílení s ostatními začali brát jako samozřejmost a proč mě to po takové době začalo trošku děsit? Cítím se rozpolcená, protože se s vámi o kus sebe dělím ráda, na druhou stranu si stále víc uvědomuji tu dvousečnost života na sítích.