úterý 5. června 2018

Štěstí je všude tam, kde ho chceš vidět

Je ráno, za oknem šveholí rozjaření ptáčci, škvírou mezi závěsy prosvítá čerstvé slunce a šimrá mě paprskem po tváři. Je brzy, mohla bych ještě hodinku spát, ale potichu odhodím deku, posadím se na posteli a protáhnu se. Oči mám ještě poblouzněné spánkem, přesto je upřu na schoulenou hromádku na druhé straně postele. Hromádka v klidu oddechuje a já doufám, že se mu zdá něco hezkého. Je čas opustit ložnici, vezmu si telefon a hrnek, který jsem si večer přinesla, a tiše jako myška se protáhnu na chodbu. Světlo na čidlo se s lupnutím zapne a ačkoliv vím, že ho to neprobudí, vždycky ve mně trošku hrkne - a stejně je tomu i při sestupu po sténajících schodech. 



neděle 3. června 2018

Jsem Fredova

Jak snadno si dokážete představit, že Amerika není svobodnou zemí plnou možností a snů? Kanaďanka Margaret Atwood o své představě Ameriky jako teokratické diktatury ze začátku trochu pochybovala, osobně mě však z jejího Příběhu služebnice v koutku duše mrazilo - právě pro snadnou uvěřitelnost toho, co by se mohlo stát, co by mohlo fungovat. Vzhledem k povaze lidstva a dějinným zkušenostem - a taky kořenům samotné Ameriky - mi její kniha rozhodně nepřišla přitažená za vlasy. Vždyť pro reálné příklady totalitního zvěrstva nemusíme chodit příliš daleko. Ovšem zpět k dílu, které má i po více něž třiceti letech od prvního vydání čtenáři stále co nabídnout. 


Příběh služebnice - M. Atwood