pondělí 17. července 2017

Z deníčku pana C. II.

Brečím. Často a hodně. Někdy zoufalstvím, někdy bolestí, někdy vším dohromady. Dříve jsem nebyla takový uplakánek. Ale co žiji s panem C., je to kolikrát jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit a nehodit si mašli. Myslím, že za tím vším optimismem a nadějí, který ze mě patrně vyzařuje, tečou proudy neviděných slz. Okolím neviděných. Tím chci říct, že udržet si slunečný náhled na všední dny není tak úplně snadné a nedávám to s takovou lehkostí, jak by se možná mohlo zdát. Dříve jsem ty slzy brala jako slabost, už jen proto, že jsem z úst blízké osoby slyšela výtku, že  mám být silná, nemám bulet a poddávat se tomu. 

...

Mami, já jsem silná a můj brek je toho důkazem, nikoliv naopak. Kdybych se tomu poddala, necítím nic. Jen apaticky ležím schoulená na posteli a vzdám se veškerého cítění. Brek mi dává sílu se zvednout a vidět jasněji. Nevím, kdo kdy kde přišel s tím, že je brek špatný, nepřijatelný, něco, za co bychom se měli stydět. Proč nás pohled na plačícího člověka přivádí do rozpaků a naskočí nám nepříjemné pocity se slzami spojené? Brek je neskutečně očistná aktivita. Myslím, že to není nic, za co bychom se měli stydět. Ba naopak. Jak lépe pustit na povrch vnitřní bolest a zmatek, který člověka svírá? 

I nebe je po dešti jasnější, vyjde slunce a vše se zdá snadněji zvládnutelné. Když se dozvíte, že je vám opět zle, že vás možná čeká operace, že budete muset do nemocnice, brát léky, které nechcete, podstoupit nepříjemné vyšetření, řešit, že vám není dobře, pít výživu, ze které vám je zle, budete mít modřiny od jehel, pořád něco budete muset a nebude to brát konce, nastřádá se to. Jistě, jsou to jen drobnosti. Dá se to zvládnout. Dá se to určitě i přežít. Ale všichni dobře víme, že stokrát nic umořilo osla a ruku na srdce - kdo z vás si umí představit, že má v životě něco takového? 

...
A tak si brečím. Když je toho na mě moc, obejmu Pandu Pinďu nebo se schoulím do náruče mé drahé polovičce a brečím. Brečím za všechny ty křivdy a nepravosti a nespravedlnosti. Brečím za lepší zítřky a oplakávám ztracené včerejšky. Brečím občas dokonce i na ulici, když kolem chodí lidé. Štkám hlasitě a z nosu mi tečou soply, kolikrát nemohu ani dýchat, jak hrozně moc brečím. Není to hezký pohled, ale proč by měl? To co musí ven přeci také není hezké. 

Jenže pak, pak se něco stane. Dojdou mi slzy a mě naplní pocit uvolnění. Pocit, že jsem dokázala uříznout ten pytel s kameny, který mě táhl ke dnu. Dokázala jsem vyplavat nad hladinu a nadechnout se. Ucítit paprsky slunce na tváři a vidět jasněji cestu k ostrovu naděje, pryč z moře zoufalství.