čtvrtek 20. července 2017

Velké stěhování

Mám novinku, která teď hodně ovlivňuje - a ještě víc bude - mé dny. Je na čase říct to nahlas, protože už se nebojím, že když to vyslovím, celé to zmizí a rozplyne se jako obláček dýmu. Budeme se stěhovat. Ze západu na sever, z města do vsi, z bytu do domečku. Není to mé první stěhování, přesto ho vnímám jako jedno z nejzásadnějších. Nestěhuji se sama, stěhujeme se jako rodina. Já, on, naši psi a samozřejmě krysandy a knihy (a další milion krámů, které ještě čekají na pakování). Je to neskutečně zvláštní pocit a upřímně - asi mi to ještě úplně nedochází. Pořád nemohu uvěřit, že jsme konečně našli náš dům. A že to prostě tak nějak vyplynulo. Stalo se. A stále se děje. Zapadá to do sebe a já věřím tomu, že to všechno zvládneme. 



...

Nejsem rodilá Plzeňačka, přistěhovala jsem se sem před čtyřmi lety k příteli. Vlastně to byla s Plzní má premiéra, nikdy dříve jsem tu nebyla. Přesto jsem si tu zvykla, našla přátele, místa, která mám ráda, tak trochu zapustila kořínky. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nebude stýskat. Stejně tak by bylo lživé i tvrzení, že tu chci zůstat. Nevím, jestli jsem se za ty čtyři roky změnila já nebo Plzeň (možná obé), ale už to není ono. Přiznám se, že mě děsně štvou lidi. A město jako takové. Ano, miluji posezení v kavárně, knihovny (po těch se mi bude zatraceně stýskat), možnost dojít si kdykoliv do krámu, když něco zrovna dojde a jo, donášce s pizzou odolávám těžko. 

Ale s radostí to vše vyměním za klidnější život na vsi. Možná jsou mé představy veskrze romantické, ale věřím, že na vsi budeme mnohem šťastnější, spokojenější, klidnější a taky zdravější. Je zvláštní, že teď vlastně žiji v představách nového doma - tedy v těch, které si nesu z prohlídky domu (nutno dodat, že je fakt hezký a svítilo slunce a bylo tam prostě nádherně). Tady nám to už téměř nepatří. Nejsem ani tady, ani tam a přece jsem. A přesto mi to stále úplně nedochází. My se budeme stěhovat. Vážně se to děje, je to skutečné. 



...
Ještě jsem tedy nezačala ani balit. Nějak se mi nechce žít mezi krabicemi, ale je mi jasné, že už to dlouho odkládat nemohu. V září bychom chtěli být už v novém. Měsíc. Jeden měsíc na přesun všeho a všech. Těším se a děsím zároveň. Ale to je život, že? Opustit staré a tvořit nové. Pohyb, změna. Na jednu stranu jsem z toho velmi unavená (protože pan C. ani pásový opar tomuhle moc nenahrávají), na druhou mi to do žil vlévá neuvěřitelnou sílu a optimismus. 

Začnu vařit a tvořit rukama, víc číst a psát, budu mít paradoxně víc prostoru sama pro sebe. Budu se muset naučit znovu řídit - řidičák mám sice osm let, ale stejně dlouho jsem ho nepoužila. To je můj malý strašák číslo jedna, i když vím, že jsem si jízdy užívala. Ale je to dlouho, člověk je starší a - v mém případě rozhodně - větší strašpytel. Jsem však plná naděje, že to dám! Pomalu, s rozmyslem, ale dám!  

Těším se, že obnovím psaní pohledů a dopisů a budu mít svůj malý pokojíček na čtení. Bude mi sice chybět vana, kterou zastoupí sprchový kout, ale bude tam krb. Už vidím ty podzimně zimní večery, v ruce horký čaj nebo kakao a praskající oheň. Vidím dýně, které si pěstuji na zahrádce, verandu, kterou dostavíme. Vidím šťastné výrazy našich psů. Těším se na návštěvy, které přijedou na čaj a něco dobrého. 


Sním s otevřenýma očima. Čtení na zahradě, pozorování západů slunce, opékání buřtů, večery padajících hvězd. Barevnost podzimu, tak jiná než ve městě. Příroda blíže než na dosah ruky, nové knihovny, nová knihkupectví, staří známí a nové tváře. Klid a prostor pro rozjímání. Ráj duše, ráj rodiny, ráj života. Náš malý ráj. 

13 komentářů:

  1. Nádherné a až opravíš „naši psy“, bude to dokonalé...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla bych si to po sobě lépe číst, ale naštěstí mám Tebe. :)

      Vymazat
  2. hodne stesti s drzim palce, a nezapomen fotit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme. :) Myslíš fotit můj panický výraz pro balení? :D

      Vymazat
  3. Z toho cosi uplne optimismus! Tak at zustane a at jste tam stastni a spokojeni! Baracek zavidim ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když pominu ty lehké obavy z balení a přesunu, tak ano, moc se na nové doma a změnu těším. <3

      Vymazat
    2. Jakožto rodilý a ve své vísce celý život proživší venkovan Ti samozřejmě přeji vše nejlepší do nové životní etapy, hlavně však to, aby Ti vydržel optimismus, protože (pokud mohu mluvit z vlastní zkušenosti) vesnice někdy bývají dost specifickými útvary lidské pospolitosti, kde to může i skřípat. Například právě teď, když píšu tyto řádky, slyším otevřeným oknem souseda od naproti provádět svůj pravidelný večerně-noční páteční rituál. Ten spočívá v tom, že se na konci týdne ožere a verbálně ventiluje své problémy, nashromážděné za uplynulý týden. Teď konkrétně křičí do mého okna mně nepochopitelné lži o tom, že jsem mu ukradl dříví z jeho zahrady, což kombinuje nejrůznějšími nepublikovatelnými vulgarismy. Protože se totéž děje už cca poslední tři týdny, uvažuji o tom, zda na něj po 22,00 nezavolám PČR pro rušení nočního klidu.
      Takže – ať podobné věci ve svém novém bydlišti nemusíš prožívat a ať nalezneš vytoužený ráj na zemi!

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    4. Tak to mě mrzí, že máš momentálně lehce vypjaté vztahy se sousedem, ale... Nenechám si tím zkazit svou romantickou představu - jsem asi nenapravitelný snílek a možná zažiji držkopád.
      Ale už jsem v jedné "venkovské komunitě" bydlela, takže vím, že ti lidé umí být pěkné hyeny (obzvláště ženy dokážou být mrchy jak se patří), zas tak moc v iluzích asi nežiji. Na druhou stranu, proč vykročit do něčeho nového s obavami a stresem, že narazíme na debila.
      Pořád tak nějak doufám, že ve vesnici, kde největší problém je rozšlapaná vzrostlá dýně, se bude žít blaze.
      PS: Policii bych zavolala, když nic jiného, pobavíš sousedy!

      Vymazat
  4. Drahá Narcisko,
    do nového domova ti samozřejmě přeji hodně štěstí, ať ti vydrží optimistická nálada, splní se všechna přání, a ať se máš co nejlépe. Naše posezení v Plzni mi budou chybět, ale co se dá dělat, život jde dál. Alespoň si budeme moct psát dopisy a čas od času se setkat třeba v Praze.
    Skvělý článek jako vždy, plný optimismu a dobré nálady, která přešla skrz tvé řádky až ke mě, takže se tady usmívám jak mentál. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také se mi po nich bude stýskat. Ale stejně tak se těším, že obnovíme naše psané přátelství a taky výlety po Praze. :) A věřím, že se jednoho dne vydáš i k nám a uděláme si výlety po okolí. :) Nebo budeme prostě jen sedět nad dobrým čajem a bavit se o knihách a o životě. Jsem moc ráda, že jsem Tě poznala. <3

      Vymazat
  5. Gratuluji k nalezení vysněného a přeji až se tvé romantické představy vyplní. Když jsem byla mladá a měla děti malé, snila jsem o domečku. Když jsem měla děti mírně odrostlé, chodila do práce, přitom studovala nejdříve jednu a pak druhou školu a do toho se rozváděla, byla jsem šťastná, že jsem v bytě,Teď když mám děti dospělé a jsme s manželem věčně sami v bytě, sním o malé chaloupce kam bychom jezdili na víkendy. Člověk si má plnit sny, tak třeba jednou......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já dost věřím v to, že je to "takové, jaké si to uděláme". Tedy že možná ne všechny romantické představy se ukáží jako splnitelné, ale snažit se o ně mohu. :D
      Já jsem byla v bytě také dlouho spokojená. :) Má nesporně své výhody, stejně jako pobyt ve městě. Ale poslední dva roky pomalu cítím, že to není ono. Moje situace je zase kvůli nemoci trochu jiná, musím řešit spoustu jiných problému než "obyčejný smrtelník", zase na druhou stranu mi to jinde dovoluje myslet v jiném směru, protože třeba děti a práce není úplně něco, co by mě pálilo.
      Moc bych Ti přála, aby se našla malá chaloupka, která by vás o víkendech vítala s otevřenou náručí. :)

      Vymazat