sobota 1. července 2017

Kreativní léto: Léto

Sedím ve stínu stromů a dívám se na řeku. Botky mám ledabyle pohozené vedle sebe, bosými prsty jemně hýbu v trávě. Je to příjemný pocit, hladí a šimrá a mně se líbí. Nadechnu se a cítím slunce, je takové teplo, že ho vážně cítím. Slastně přimhouřím oči a nechám se unášet daleko od svého těla. Vidím mladou ženu objímající kolena, barevnou sukni a šátek ve vlasech. Vidím lehký úsměv, který vykouzlí obraz hezké roztomilosti. A vidím také snílka, který je i není tady. Přenesu se do minulosti, i když stále sedím schovaná pod korunami stromů. Bezstarostné léto malé dívky. Stromy na babiččině zahradě, voňavá bábovka, malinová limonáda jiskřící bublinkami a ochlazená kostičkami ledu. 


Letní kreativní výzva

Vybavují se mi letní večery u ohně, kdy dospělí zpívali písně a hrálo se na harmoniku. Na zvuk škvařícího se tuku, který skápnul ze špekáčku, a sliny, které zaplnily má ústa, stejně jako nadšenou nedočkavost, když jsem teplý vuřt sundávala na krajíc chleba. Pamatuji si chvíle, kdy se tulím k babičce, schoulená v jejím starém tlustém svetru, aby mi nebyla zima a abych se cítila někomu blíž. Povídáme si, abychom vzápětí mlčky pozorovaly hvězdnou oblohu a s radostným vypísknutím hlásily každou padající hvězdu. 

Pomalu se vymaním z babiččina sevření a myšlenky mě odnesou do lesů, které přetékají borůvčím. Mám fialové prsty a pusa září od ucha k uchu stejným odstínem. Cítím vůni borůvek úplně všude a těším se na to, až si doma hrst rozmačkám s cukrem. A taky na koláč, ach bože, borůvkový koláč. Sbírám s radostí a pocitem uspokojení, pár do hrnečku, pár do pusy. Může být na světě lepší místo, kde trávit čas? V tu chvíli si to nemyslím a jsem šťastná, jak jen dítě zbarvené od borůvek může být. 

Světlušky
Pomalu se vracím zpět do svého těla, ale zavadím o poslední myšlenku. Světlušky. Včera večer jsem je viděla v aleji a rozplakala jsem se štěstím. Byly chvíle, kdy jsem si skoro začínala myslet, že světlušky mohou vidět jen děti. A najednou tu byly - malá světélka pableskující mezi stromy. Tančící svůj vílí tanec a dojemné až k prahu sladké bolestivosti. Stála jsem s očima dokořán, slzy mi stékaly po tváři a já nevím proč, myslela jsem na dědečka. Na to, že je se mnou a drží mě za ruku a všechno je v pořádku. 

Setřu si zbloudilou slzu z tváře a usměji se pro sebe. Otevírám oči a jsem zase tady, ve své přítomnosti, ve svém těle, v tenhle okamžik. Nazuji si botky a pomalu se zvedám na nohy. Urovnám si sukénku, seberu ze země háčkovanou taštičku a pomalými kroky se vydám zpět domů.