neděle 30. července 2017

Kniholéto - Knižní srpen

Červenec se blíží ke svému konci a s ním i má historicky první fotovýzva na Instagramu - #kniholeto část #kniznicervenec. Jsem moc ráda, že vás tahle výzva chytla, že jste se ke mně přidali a vznikly tak úžasné fotky a nápady. Věřím, že jste si to užili a podle nadšeného ohlasu na FB Hnízda soudím, že ano. A proto jsem se rozhodla, že pro vás vytvořím i #kniznisrpen. Úmyslně píší, že srpnová výzva bude hlavně pro vás - nejsem si totiž jistá, jak s tím vším stěhováním a přesunem budu zvládat ještě něco navíc. Ale teď už k samotné výzvě - některým #kniholeto netřeba představovat, ale třeba nabereme nové kreativní duše, které by si rády zpestřily léto. 

#kniholeto - zadání

středa 26. července 2017

Vzpomínky na cirkus

Chodili jste jako malí do cirkusu? Já ano, i když si z toho pamatuji všehovšudy stan, vůni cukrové vaty a balónky, které letí k nebi doprovázené uplakaným pohledem dítěte, nejednou i mým vlastním. Ač mám po letech na cirkus trochu jiný náhled, bývala to pro mě velká věc a cosi záhadně snivého. Zvířata, klauni, akrobaté, kočovný život a rozruch, který ve městě příjezd cirkusu způsobil. Trošku jsem jim, ve své dětské naivitě, tenhle nestálý život plný dobrodružství (a žádné školy) záviděla. Ve skrytu své bláznivé duše pořád tak trochu toužím utéct s cirkusem, ale už jsem dospělá rozumná osoba a vím, že knihy mě vezmou na všemožná místa a pomohou i s bláznivými nápady. A Voda pro slony od americké spisovatelky Sary Gruen ten cirkusový uskutečnila.

Voda pro slony - Sara Gruen

pondělí 24. července 2017

Z deníčku pana C. III.

Všichni máme díru do zadku. Je to destinace, kam se vzájemně hojně a s oblibou posíláme, končí tam spousta nadějí, snů a plánů a občas, občas z ní rostou kliky. Slova prdel a řiť už dnes zdaleka nevyvolávají takové pohoršení, jako tomu bývalo. Jsou běžnou součástí našich slovníků už od útlého dětství. A tak si kladu otázku, proč je pro nás tak těžké bavit se o tomhle konci s přirozeností, se kterou nahlas prohlásíme "Jdi do prdele!". Tenhle otvor hraje v našem životě významnou roli, bez vylučování to nejde. Holky, pamatujete si, jak se na školách chodilo v houfech čůrat (bytostně jsem to nesnášela) a vždycky se našla nějaká pipina, která s uvědoměním sobě vlastním poukázala na to, že fuj, někdo si tu uprdl, to je ale nechutný. Přiznejme si to nahlas - sereme všichni. Smrdíme všichni. A je to naprosto PŘIROZENÉ.

...
 

čtvrtek 20. července 2017

Velké stěhování

Mám novinku, která teď hodně ovlivňuje - a ještě víc bude - mé dny. Je na čase říct to nahlas, protože už se nebojím, že když to vyslovím, celé to zmizí a rozplyne se jako obláček dýmu. Budeme se stěhovat. Ze západu na sever, z města do vsi, z bytu do domečku. Není to mé první stěhování, přesto ho vnímám jako jedno z nejzásadnějších. Nestěhuji se sama, stěhujeme se jako rodina. Já, on, naši psi a samozřejmě krysandy a knihy (a další milion krámů, které ještě čekají na pakování). Je to neskutečně zvláštní pocit a upřímně - asi mi to ještě úplně nedochází. Pořád nemohu uvěřit, že jsme konečně našli náš dům. A že to prostě tak nějak vyplynulo. Stalo se. A stále se děje. Zapadá to do sebe a já věřím tomu, že to všechno zvládneme. 



...

pondělí 17. července 2017

Z deníčku pana C. II.

Brečím. Často a hodně. Někdy zoufalstvím, někdy bolestí, někdy vším dohromady. Dříve jsem nebyla takový uplakánek. Ale co žiji s panem C., je to kolikrát jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit a nehodit si mašli. Myslím, že za tím vším optimismem a nadějí, který ze mě patrně vyzařuje, tečou proudy neviděných slz. Okolím neviděných. Tím chci říct, že udržet si slunečný náhled na všední dny není tak úplně snadné a nedávám to s takovou lehkostí, jak by se možná mohlo zdát. Dříve jsem ty slzy brala jako slabost, už jen proto, že jsem z úst blízké osoby slyšela výtku, že  mám být silná, nemám bulet a poddávat se tomu. 

...

pondělí 10. července 2017

Z deníčku pana C. I.

Kdyby se mě někdo zeptal, co je na Crohnově chorobě nejhorší, nemusela bych nad odpovědí přemýšlet dlouho. Nebyly by to šílené křeče do břicha, ani průjem prapodivných barev a pachů. Nebyla by to váha jako na houpačce, kdy jsem jednou jako proutek a jindy jako ducánek. Nepatřily by sem vlastně ani kortikoidy, které z duše nesnáším, ale které mi už párkrát zachránily prdel, ani pobyty v nemocnici, výživové sondy, kolonoskopie, roztoky, které je třeba vypít před vyšetřeními, pocit bezmoci, když člověk nemůže něco dělat, protože mu to zdravotní stav nedovolí, nebo strach z toho, co bude a kdy to přijde, protože vždycky něco přijde. Ne, nejhorší na téhle chorobě je její neviditelnost


...


Kniholéto 1. týden

Původně jsem svou první knižní instafotovýzvu na blog vůbec tahat nechtěla. Měla si žít vlastním životem na sociálních sítích, ale slibuji, že se srpnovou verzí #kniholeto už takovou chybu neudělám. Udělalo mi radost, s jakým nadšením se do ní knihomolové na Instagramu pustili, s jakou kreativitou se zhostili daných témat. Vůbec mě mile překvapilo, že se Kniholéto setkalo s tak vřelým přijetím. Děkuji všem, kdo se už zapojili a vy ostatní, klidně se přidejte do rozjetého vlaku, budeme jen rádi! A jak na to?


#kniholeto - zadání

pondělí 3. července 2017

Z deníčku pana C.

Ahoj, jmenuji se Nikola a trpím Crohnovou chorobou. Tohle není věta, kterou bych se představovala druhým, ale asi s tím začnu. Možná předejdu hromadě nedorozumění, ale ani po letech s touhle diagnózou si tím nejsem úplně jistá. Je k nevíře, že s Panem C. žiji už sedm let. Jeden by řekl, že jsem se s ním za ta léta smířila, ale to by nesměl být takový nepředvídatelný zmetek, jednou spící, podruhé život naruby obracející. Dva roky byl celkem v klidu a nyní je zpět v plné síle. Stojím rozhozená před pikslou s léky a nevím, co si se sebou počít. Co si s ním počít. Nebo s námi? Třeba pomůže vypsat se z toho. 

...

sobota 1. července 2017

Kreativní léto: Léto

Sedím ve stínu stromů a dívám se na řeku. Botky mám ledabyle pohozené vedle sebe, bosými prsty jemně hýbu v trávě. Je to příjemný pocit, hladí a šimrá a mně se líbí. Nadechnu se a cítím slunce, je takové teplo, že ho vážně cítím. Slastně přimhouřím oči a nechám se unášet daleko od svého těla. Vidím mladou ženu objímající kolena, barevnou sukni a šátek ve vlasech. Vidím lehký úsměv, který vykouzlí obraz hezké roztomilosti. A vidím také snílka, který je i není tady. Přenesu se do minulosti, i když stále sedím schovaná pod korunami stromů. Bezstarostné léto malé dívky. Stromy na babiččině zahradě, voňavá bábovka, malinová limonáda jiskřící bublinkami a ochlazená kostičkami ledu. 


Letní kreativní výzva