středa 8. března 2017

Stará zapšklá bréca

Jo, už je to tak. Jsem stará vyzobaná slunečnice. Člověk se takhle jednou ráno probudí a zjistí, že od dvacítky je dál než daleko. S bolestným heknutím se převalí na druhý bok a hlavou mu projede myšlenka, že za těch pár dnů dokáže maximálně zdechnout, jenže místo v Club 27 nedělá jen absence pulsu, ale také nějaká ta umělecká hodnota. Je to v prdeli, co na to říct. No, díky bohu za individua jako Bukowski. To člověku dává alespoň světlou naději, že ještě nemusí házet flintu do žita. Každopádně to nemění nic na tom, že se ze mě pomalu formuje stará zapšklá bréca.


Dostala jsem se totiž do fáze, kdy nerozumím mladým. Myslím těm ne-tak-věkově-vzdáleným (teenageři jsou samostatná kategorie, těch se upřímně děsím a po vzoru Dylana Morana si mezi prsty strkám klíče, kdykoliv nějakého vidím). Vždycky jsem hledala nějaký aspekt dospělosti, něco, co mi řekne "Ano, jsi dospělá žena." - myslím, že není nic výmluvnějšího než prozření, že nerozumíte mladým. Že vůbec o někom o dva tři roky mladším přemýšlíte jako o té vzdálené entitě, kterou nechápete. Protože já jim fakt nerozumím. 

Nerozumím tomu, že pruhované tričko a rudá rtěnka z vás udělají nejkůlovějšího člobrdíčka ever. Že se tvoří skupiny snobských hipsterských duší a ještě víc mi padá brada, kolik děcek tyhle pózy žere. Nepochopila jsem, jak z vás kafe a válení po kavárnách může udělat lepšího člověka. Asi tam netrávím dostatek svého volného času, tedy, ne v těch správných. Patrně mi chybí mladické sebevědomí a názor na všechno, možná bych se prostě měla nechat zbouchnout a zaměstnat mozek výměnou plen a tvorbou mléka. Koneckonců, věk na to mám.


Taky v tom cítíte tu zahořklost a brécovatost, jo, je to tam! Mažu je denně krémem, aby to pěkně klouzalo. Mlask. Protože co nám za zenitem zbývá, žeo? Věkem jsem dorostla Přátele, což je samo o sobě dost hrůzné zjištění, a nejhorší je, že se to nezastavuje. Kdo bude na řadě příště? Bridget? Teta Imogen? Nejvíc nejhorší je, že už to přestává být jen pocit, ono se to projevuje i na fyzické rovině. 

Sežerete dort, brambůrky a navrch to zapijete kakaem a ejhle, místo abyste si užili pohodový večer, chcípáte v křečích a to nemluvím o rychlosti, se kterou se i nadechnutí mění v tukové polštáře. Představa propařeného víkendu vás sice rajcuje, ale ten týden, kdy se dáváte do kupy už vám tak nějak nestojí ani za to, abyste se oblékli. A vůbec, doma je to přeci tak hezké a útulné a můžete tam mít na sobě tepláky s volnou gumou a chlupatý měkoučký ponožky a chundelatou mikinku, o dvě čísla větší.


Vlastně už bych měla být ta rozumná, s capartem v první třídě, hypotékou, domem s laťkovým plotem, manželem, který pokukuje po své sekretářce, nebo ještě líp cestovat po celém světě, protlačit fungující firmu, kterou jsem založila na koleni a místo toho tady fňukám na blog jako nějaká náctka. Ne. Ono to prostě nemůže být o věku. Jo, jasně, mám víc životních zkušeností, než by mi bylo milé (ne nutně spojené s věkem) a sem tam mě bolí zvednout se ze židle (za to však může spíš fakt, že jsem líná jak vepř a nehýbu se), ale sakra! 





Pořád spím s medvídkem a nehodlám ho odkládat. Stále si raději koupím FunkoPopíka nebo knihu i když bych si prý měla šetřit (na co, na pohřeb?). Nosím steelky s růžovými puntíky a barevnou sukénku s liškami. Pořád chci chovat jednorožce a pořád věřím tomu, že mi přijde dopis z Bradavic. Miluji infantilní věci a stejně tak ráda používám slovník, za který by se nemusel stydět ani Deadpool. Je to roztomilé a pošetilé a divné a pro někoho možná nesnesitelné, ale jsem to já. Jen začínám mít trochu strach, že jednou, jednou to všechno začne být... Směšné... 

PS: Při psaní tohoto článku nebylo jedinému pruhovanému tričku skřípnuté ni vlákénko.
PPS: Autorka si dnes dovolila vzít do práce pruhované tričko. 
PPPS: Omluvte případnou kousavost textu, autorka je z letošních blížících se narozenin fakt trochu nasraná. Pro zachování vlastního duševního zdraví ji neberte moc vážně. 
PPPPS: V případě dalších pochybností zkuste TENTO ODKAZ