úterý 17. ledna 2017

Přílišné prožívání?

Myslela jsem si, že je to něco, z čeho prostě vyrostu. Že to patří jen k dětské potřebě vytvářet si imaginární světy, kde je vše tak trochu jiné, než v realitě všedních dní. Myslela jsem, že to zkrátka s věkem a jistým dospělá a rozumná odezní stejně samozřejmě, jako potřeba plen, dudlíků, panenek a rodičovské péče. Jenže ono ne. A já jsem za to vlastně ráda. Teď vám možná vrtá hlavou, o čem to ta Narciska plká. Někteří z vás možná na FB Hnízda postřehli, že jsem byla v neděli v kině. Byla jsem s kamarádkou na La La Landu a bylo to kouzelné. Tak kouzelné, že už po cestě domů jsem si na Spotify pustila soundtrack. Také jsem znovuobnovila svou hlubokou a nesmrtelnou lásku k Ryanu Goslingovi. Přemítala nad tím, proč víc nekoukám na muzikály a že k životu nutně potřebuji víc barevných šatů. La La Land vstoupil do mého života. Se silou a poblouzněním první lásky. 


...

City of stars mi hraje snad nonstop. Poslouchám tu písničku při usínání, když jím, sprchuji se, čistím si zuby, chodím po bytě, sedím v práci, procházím zasněženou ulicí, poslouchám ji právě teď. A nejen proto, že ji zpívá Gosling. Ale pro všechny ty pocity, které přináší. Když ji poslouchám, mám chuť si zpívat, pískat a tančit. Ano, můj život se proměnil v muzikál. V myšlenku, jak krásné by to bylo, kdybychom začali v autobuse všichni společně tancovat. Kdyby hrála melodie klavíru pokaždé, když se stane něco něžného, hlubokého a snivého. Propadla jsem se do paralelního vesmíru vlastního života. 

A tak je to vždycky. Byla jsem nadšenou trenérkou Pokémonů a toužila jsem po Pikachu. Čekala jsem na svou sovu a chtěla do Bradavic. Kreslila jsem Lady pořád dokolečka a dokonce jsem měla imaginárního Krasavce Beautyho. Když vidím něco, co mě nadchne, vtáhnu to do svého života, na pomezí lehkého šílenství. Žiji tím několik dní, někdy týdnů. Fanatické nadšení většinou samo odezní. Ať už proto, že se daného nabažím, případně si uvědomím, že je na čase se zase chovat jako normální jedinec. 

Ale vždycky se najde něco, co mě opět vrhne do víru nadšeného prožívání a já jsem jako ve snách, trochu mimo realitu. Možná bych neměla nahlas přiznávat, že si tyhle nadšené chvilky vážně užívám. Myslete si, že jsem blázen, ale... v tuhle chvíli to prosím pěkně zazpívejte a můžeme si u toho společně zatančit...