úterý 24. ledna 2017

KNIŽNÍ POCITY: Stařec a moře

Rozhodla jsem se, že tenhle rok věnuji z valné části klasikům. To jsou ti obávání tvorové z říše nudných učebnic literatury. Mám to štěstí (ale na narozeniny se letos moc netvářím), že jsem zdolala větší časový úsek od těchto strašáků a dostala jsem chuť si vybraná díla se zvědavostí - a hlavně dobrovolně - přečíst. A tak by to mělo být. Sestavila jsem si seznam Má čtecí inspirace, kde se většina chtěných adeptů nachází. Mezi nimi i Ernest Hemingway a jeho Stařec a moře. Shodou okolností se tato kniha dostala v lednu i do projektu My čteme, což je, pěkně prosím, online čtenářský klub zaměřený na klasiku. Zároveň jsem se rozhodla, že ne na všechny knihy budu dělat recenze, na jaké jste ode mě zvyklí. Spíš jen shrnutí vlastních myšlenek a pocitů. Třeba si díky tomu i ostatní najdou ke zmíněným běsům cestu.


Když jsem si četla komentáře na Databázi, z nichž některé zněly "Nuda, přeceňované, plytké čtení", bylo mi to upřímně trošku líto. Tohle setkání s panem Hemingwayem pro mě bylo prvním, ale rozhodně ne posledním (doma mám půjčený Pohyblivý svátek, na který jsem zvědavá). Ano, kniha má prostý příběh, to ale neubírá nic na jeho hloubce. Asi chápu, že v dnešní uspěchané a přetechnizované době málokoho okouzlí prostý život starce, vyplouvajícího den za dnem na moře. (Tak trochu to postrádá akci.) Mě ta prostota dostala. Možná je to tím, že jsem si do starce promítla podobu svého mrtvého dědečka, který mi tolik chybí. 
Když myslel na moře, bylo to vždycky v ženském rodě, la mar, jak o ní mluví španělsky lidé, kteří ji milují. Někdy o ní ti, kteří ji milují, říkají zlé věci, ale vždycky je to řečeno tak, jako by to byla žena. Někteří mladší rybáři, kteří používají bójek jako splávků a mají motorové čluny, které si pořídili, když vydělali spoustu peněz na žraločích játrech, o ní mluvili jako o el mar, což je mužský rod.  
Mluvili o ní jako o konkurentovi nebo o nějakém místě, nebo dokonce jako o nepříteli. Ale stařec o ní vždycky smýšlel jako o ženě, jako o něčem, co člověku prokazuje nebo odpírá velikou milost, a pokud vyvádí divoké či zlomyslné kousky, pak proto, že jí jinak nelze. Je pod vlivem měsíce, stejně jako žena, říkal si. 
Jsem překvapená, kolik emocí ve mně dokázala tak tenká knížečka oživit. Cítila jsem touhu po jednoduchosti, krásu, chvílemi beznaděj, ale i pokoru. Ze stránek na mě dýchala starostlivost a jistý druh lásky - to když byl stařec v blízkosti chlapce. Odhodlání a víru v sebe sama a druhé - to když stařec ani chlapec nepřestali věřit v úlovek. Jistý klid a svázanost s přírodou, přesto jasné vymezení lidství, rozumu, odhodlání a zkušeností. Během čtení jsem soucítila. Soucítila jsem se starcem a jeho touhou zdolat obrovitou rybu, soucítila jsem s rybou a její touhou žít a nevzdat se své mohutnosti příliš snadno. 

Vedle obrovské pokory, která provázela starcovi kroky, nebo spíše narážela v rytmu vln na bok jeho lodi, jsem chvíli propadla jistému pocitu zmaru. Stálo to vše za to? Upřímně, ano, stálo. Četba Hemingwayova díla, stejně jako starcovo počínání. Život je touha zkoušet. Život je vášeň. Život je pokora. Život je nezmar. Ale rozhodně není zbytečný. 

Autor: Ernest Hemingway
Překladatel: Daniel Deyl, Václav Rákos
Počet stran: 176
Nakladatelství: F341
Rok vydání: 2012