čtvrtek 2. listopadu 2017

V hlubinách minulosti

Dvě postavy plující v malé loďce, starý lom skrytý uprostřed rozlehlých lesů a balík, který měl brzy vyměnit suchou loďku za temně vlhké dno zatopeného Hayeského lomu. Scéna podzimu roku 1990, kterou neměl nikdo vidět. A přeci jí přihlížel starý muž. Minulostí začíná novinka Temné hlubiny, kterou napsal můj oblíbený britský autor Robert Bryndza. Třetí příběh detektiva šéfinspektora Eriky Fosterové otevírá dvacet šest let spící minulost, případ, který na policii v devadesátých letech nevrhl zrovna přívětivé světlo, o to choulostivější, že se jednalo o zmizení sedmileté holčičky. Dokáže Erika vyvést z temných hlubin viníka, který tolik let uniká trestu? 
  
Temné hlubiny - Robert Bryndza

středa 6. září 2017

Prostě si jen tak žít...

V posledních dnech prostě tak nějak jsem. Moc nepřemýšlím, neplánuji, nepřijímám do svého bytí žádné zbytečnosti zvenčí. Naopak mnohem víc času trávím spánkem, procházkami v přírodě, pletením, popíjením čaje, psaním si do sešitků, prostým pozorováním našich dvou huňáčů a vlastně pozorováním tak nějak obecně. Ale není to takové to přehlceno, kdy vám vjemy tečou i ušima. V přírodě je pozorování jiné než v ruchu města. Tady je to očista. Člověk cítí lehkost v hrudi, uvolnění, klid a mír. Ač vím, že vše v životě má svůj důvod (a jsem ráda, že jsem poznala Plzeň a mohla v ní krásné čtyři roky pobývat) nedá mi to se v nestřeženém okamžiku podivit nad tím, proč jsem s návratem blíže k přírodě otálela tak dlouho. 



pátek 18. srpna 2017

Irka v Brooklynu

V poslední době se mi stává, že mě ke knize přivede film. Nejinak tomu bylo i v případě Brooklynu. Četla jsem zvěsti, že právě tento příběh je jedním z případů, kdy je filmové zpracování lepší. Film je bezesporu nádherný, ale pro mě osobně je mnohem lepší knižní předloha irského spisovatele Colma Toibína. Při čtení jsem se dokázala mnohem víc vcítit do pocitů dívky, která opouští nudné, avšak milované místo, které tvoří celý její dosavadní život, aby mohla žít lépe za velkou louží. I když o to vlastně zas tolik nestojí. Určitá vnitřní nerozhodnost a způsob myšlení hlavní hrdinky mi byl až příliš blízký na to, abych tuhle knihu nečetla se zájmem a jistým vnitřním uspokojením. 


Brooklyn - Colm Toibín


neděle 30. července 2017

Kniholéto - Knižní srpen

Červenec se blíží ke svému konci a s ním i má historicky první fotovýzva na Instagramu - #kniholeto část #kniznicervenec. Jsem moc ráda, že vás tahle výzva chytla, že jste se ke mně přidali a vznikly tak úžasné fotky a nápady. Věřím, že jste si to užili a podle nadšeného ohlasu na FB Hnízda soudím, že ano. A proto jsem se rozhodla, že pro vás vytvořím i #kniznisrpen. Úmyslně píší, že srpnová výzva bude hlavně pro vás - nejsem si totiž jistá, jak s tím vším stěhováním a přesunem budu zvládat ještě něco navíc. Ale teď už k samotné výzvě - některým #kniholeto netřeba představovat, ale třeba nabereme nové kreativní duše, které by si rády zpestřily léto. 

#kniholeto - zadání

středa 26. července 2017

Vzpomínky na cirkus

Chodili jste jako malí do cirkusu? Já ano, i když si z toho pamatuji všehovšudy stan, vůni cukrové vaty a balónky, které letí k nebi doprovázené uplakaným pohledem dítěte, nejednou i mým vlastním. Ač mám po letech na cirkus trochu jiný náhled, bývala to pro mě velká věc a cosi záhadně snivého. Zvířata, klauni, akrobaté, kočovný život a rozruch, který ve městě příjezd cirkusu způsobil. Trošku jsem jim, ve své dětské naivitě, tenhle nestálý život plný dobrodružství (a žádné školy) záviděla. Ve skrytu své bláznivé duše pořád tak trochu toužím utéct s cirkusem, ale už jsem dospělá rozumná osoba a vím, že knihy mě vezmou na všemožná místa a pomohou i s bláznivými nápady. A Voda pro slony od americké spisovatelky Sary Gruen ten cirkusový uskutečnila.

Voda pro slony - Sara Gruen

pondělí 24. července 2017

Z deníčku pana C. III.

Všichni máme díru do zadku. Je to destinace, kam se vzájemně hojně a s oblibou posíláme, končí tam spousta nadějí, snů a plánů a občas, občas z ní rostou kliky. Slova prdel a řiť už dnes zdaleka nevyvolávají takové pohoršení, jako tomu bývalo. Jsou běžnou součástí našich slovníků už od útlého dětství. A tak si kladu otázku, proč je pro nás tak těžké bavit se o tomhle konci s přirozeností, se kterou nahlas prohlásíme "Jdi do prdele!". Tenhle otvor hraje v našem životě významnou roli, bez vylučování to nejde. Holky, pamatujete si, jak se na školách chodilo v houfech čůrat (bytostně jsem to nesnášela) a vždycky se našla nějaká pipina, která s uvědoměním sobě vlastním poukázala na to, že fuj, někdo si tu uprdl, to je ale nechutný. Přiznejme si to nahlas - sereme všichni. Smrdíme všichni. A je to naprosto PŘIROZENÉ.

...
 

čtvrtek 20. července 2017

Velké stěhování

Mám novinku, která teď hodně ovlivňuje - a ještě víc bude - mé dny. Je na čase říct to nahlas, protože už se nebojím, že když to vyslovím, celé to zmizí a rozplyne se jako obláček dýmu. Budeme se stěhovat. Ze západu na sever, z města do vsi, z bytu do domečku. Není to mé první stěhování, přesto ho vnímám jako jedno z nejzásadnějších. Nestěhuji se sama, stěhujeme se jako rodina. Já, on, naši psi a samozřejmě krysandy a knihy (a další milion krámů, které ještě čekají na pakování). Je to neskutečně zvláštní pocit a upřímně - asi mi to ještě úplně nedochází. Pořád nemohu uvěřit, že jsme konečně našli náš dům. A že to prostě tak nějak vyplynulo. Stalo se. A stále se děje. Zapadá to do sebe a já věřím tomu, že to všechno zvládneme. 



...

pondělí 17. července 2017

Z deníčku pana C. II.

Brečím. Často a hodně. Někdy zoufalstvím, někdy bolestí, někdy vším dohromady. Dříve jsem nebyla takový uplakánek. Ale co žiji s panem C., je to kolikrát jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit a nehodit si mašli. Myslím, že za tím vším optimismem a nadějí, který ze mě patrně vyzařuje, tečou proudy neviděných slz. Okolím neviděných. Tím chci říct, že udržet si slunečný náhled na všední dny není tak úplně snadné a nedávám to s takovou lehkostí, jak by se možná mohlo zdát. Dříve jsem ty slzy brala jako slabost, už jen proto, že jsem z úst blízké osoby slyšela výtku, že  mám být silná, nemám bulet a poddávat se tomu. 

...

pondělí 10. července 2017

Z deníčku pana C. I.

Kdyby se mě někdo zeptal, co je na Crohnově chorobě nejhorší, nemusela bych nad odpovědí přemýšlet dlouho. Nebyly by to šílené křeče do břicha, ani průjem prapodivných barev a pachů. Nebyla by to váha jako na houpačce, kdy jsem jednou jako proutek a jindy jako ducánek. Nepatřily by sem vlastně ani kortikoidy, které z duše nesnáším, ale které mi už párkrát zachránily prdel, ani pobyty v nemocnici, výživové sondy, kolonoskopie, roztoky, které je třeba vypít před vyšetřeními, pocit bezmoci, když člověk nemůže něco dělat, protože mu to zdravotní stav nedovolí, nebo strach z toho, co bude a kdy to přijde, protože vždycky něco přijde. Ne, nejhorší na téhle chorobě je její neviditelnost


...


Kniholéto 1. týden

Původně jsem svou první knižní instafotovýzvu na blog vůbec tahat nechtěla. Měla si žít vlastním životem na sociálních sítích, ale slibuji, že se srpnovou verzí #kniholeto už takovou chybu neudělám. Udělalo mi radost, s jakým nadšením se do ní knihomolové na Instagramu pustili, s jakou kreativitou se zhostili daných témat. Vůbec mě mile překvapilo, že se Kniholéto setkalo s tak vřelým přijetím. Děkuji všem, kdo se už zapojili a vy ostatní, klidně se přidejte do rozjetého vlaku, budeme jen rádi! A jak na to?


#kniholeto - zadání

pondělí 3. července 2017

Z deníčku pana C.

Ahoj, jmenuji se Nikola a trpím Crohnovou chorobou. Tohle není věta, kterou bych se představovala druhým, ale asi s tím začnu. Možná předejdu hromadě nedorozumění, ale ani po letech s touhle diagnózou si tím nejsem úplně jistá. Je k nevíře, že s Panem C. žiji už sedm let. Jeden by řekl, že jsem se s ním za ta léta smířila, ale to by nesměl být takový nepředvídatelný zmetek, jednou spící, podruhé život naruby obracející. Dva roky byl celkem v klidu a nyní je zpět v plné síle. Stojím rozhozená před pikslou s léky a nevím, co si se sebou počít. Co si s ním počít. Nebo s námi? Třeba pomůže vypsat se z toho. 

...

sobota 1. července 2017

Kreativní léto: Léto

Sedím ve stínu stromů a dívám se na řeku. Botky mám ledabyle pohozené vedle sebe, bosými prsty jemně hýbu v trávě. Je to příjemný pocit, hladí a šimrá a mně se líbí. Nadechnu se a cítím slunce, je takové teplo, že ho vážně cítím. Slastně přimhouřím oči a nechám se unášet daleko od svého těla. Vidím mladou ženu objímající kolena, barevnou sukni a šátek ve vlasech. Vidím lehký úsměv, který vykouzlí obraz hezké roztomilosti. A vidím také snílka, který je i není tady. Přenesu se do minulosti, i když stále sedím schovaná pod korunami stromů. Bezstarostné léto malé dívky. Stromy na babiččině zahradě, voňavá bábovka, malinová limonáda jiskřící bublinkami a ochlazená kostičkami ledu. 


Letní kreativní výzva

pátek 24. března 2017

Vincent aneb nezdvořilé čtení v kavárně

Předminulý víkend jsem se sešla se Zdeňkou z Literárního koutku. Náš typický sedánek nad kávou a něčím dobrým. Zdeňka vyrazila do Plzně nejen za mnou, ale také do knihovny - mimo jiné si půjčila komiks o Vincentu van Goghovi - jeho tvorbu mám ráda, dokázala bych se na jeho obrazy dívat s otevřenou pusou klidně celou noc. Mají v sobě něco. Když jsem tedy zahlédla komiks Vincent od Barbary Stok na hromádce, chtěla jsem si ho prohlédnout. Následně šla všechna slušnost stranou a já se rozhodla - když už jsem nakoukla, prostě to dočtu. Ještě že jsme se Zdeňkou obě stejně nemocné, takže se má společnost neurazila, ale sama se ponořila do jedné z knih. Přátelství s jiným milovníkem knih má své obrovské výhody. 


Vincent - Barbara Stok

úterý 21. března 2017

Tady si chci číst

Včera byl první jarní den, březen se pomalu blíží ke svému finiši, ale stále je před námi ještě pár dní měsíce knihy. Jistě jste v knižněblogerských vodách postřehli vlnu vysněných čtenářských koutků, které má na svědomí vyhledávač nábytku Favi.cz. I já jsem začátkem měsíce obdržela mail a přiznávám, že původně jsem neměla v plánu se účastnit. Většinou na podobné nabídky nereaguji, ale tahle mi pořád hnízdila v hlavě. Když jsem dneska o lidech z Favi.cz četla na stránce zabývající se startupem, uvědomila jsem si, že je to vlastně dost sympatická skupinka a jejich stránka je přehledná, hezká, plná nejen krásných produktů, ale i návrhů a nápadů a hlavně jednomu ušetří čas - kolikrát jste brouzdali po netu a hledali tu něco, tamhle něco a pak z toho bylo X hodin v čudu. Navíc jsem zjistila, že mě tvorba imaginárního koutku bez hranic a omezení fakt baví. 


Jarně zelený koutek


středa 8. března 2017

Stará zapšklá bréca

Jo, už je to tak. Jsem stará vyzobaná slunečnice. Člověk se takhle jednou ráno probudí a zjistí, že od dvacítky je dál než daleko. S bolestným heknutím se převalí na druhý bok a hlavou mu projede myšlenka, že za těch pár dnů dokáže maximálně zdechnout, jenže místo v Club 27 nedělá jen absence pulsu, ale také nějaká ta umělecká hodnota. Je to v prdeli, co na to říct. No, díky bohu za individua jako Bukowski. To člověku dává alespoň světlou naději, že ještě nemusí házet flintu do žita. Každopádně to nemění nic na tom, že se ze mě pomalu formuje stará zapšklá bréca.


úterý 7. března 2017

KNIŽNÍ POCITY: Opatství Northanger

Už pár dní tu máme březen a to znamená, že v rámci on-line čtenářského klubu My čteme už většina členů dlí ve Středozemi. Osobně nejsem žádný fanda J. R. R. Tolkiena a přiznávám bez mučení, že knihy jsem nedala (a filmy přetrpěla jen díky hereckému umění Viggo Mortensena). Každopádně možná, ale jen možná, Hobita zkusím, když už vyhrál hlasování. Nicméně v únoru vyhrála oblíbenkyně mých pubertálních čtecích choutek Jane Austenová a její Opatství Northanger. Tahle knížka mě už jednou nesmírně pobavila, takže jsem si řekla, proč si ji nepřečíst znovu. A musím říct, že se mi po Jane vážně stýskalo a opětovné shledání se starou známou proběhlo na výbornou. 


středa 1. března 2017

Irsko, cigarety, alkohol a žal

Před nějakým časem jsem začala číst knihu, která mě přivábila svou nádhernou obálkou a poutavým názvem. Okouzlena poetičností vzhledu jsem samozřejmě čekala něco úplně jiného, než čeho se mi dostalo. Se znuděným zklamáním jsem knihu odložila do kouta a nechala ji téměř upadnout v zapomnění. Upřímně, ještě že tak. Díky tomu se mi po časové odmlce dostala do ruky kouzelná knížečka se čtivým příběhem, do kterého jsem se s radostí ponořila. Už jsem totiž věděla, co mám, nebo spíš nemám, od Šťastní lidé čtou a pijou kávu francouzské spisovatelky Agnes Martin-Lugand čekat - mnohem méně štěstí, čtení a kávy a mnohem více cigaret, žalu a Irska. 


Nakladatelství Motto


úterý 14. února 2017

KNIŽNÍ POCITY: Pohyblivý svátek

Nebudu vám nic nalhávat. Když jsem si knihu půjčovala v knihovně, měla jsem k tomu jediný důvod, jedinou pohnutku - Město andělů. Postava Nicolase Cage, anděl Seth, se ve filmu o knize zmiňuje a to mě přimělo si ji vzít domů. Než jsem se do ní vůbec pustila, stihla jsem přečíst svoji úplně první knihu od Ernesta Hemingwaye Stařec a moře. Byl to pro mě tak krásný a hluboký zážitek, že jsem se na Pohyblivý svátek začala neskutečně těšit. Knihu jsem otevírala s pocitem "shledám se se svým přítelem". A po těch několik stránek, kdy jsem s Ernestem chodila Paříží, jsem skutečně s přítelem byla. 


Pohyblivý svátek - Ernest Hemingway

sobota 11. února 2017

Stín si jde pro tebe

Horkem znavené ulice Londýna, přeschlé trávníky, hučící klimatizace, prázdné domy čekající, až se jejich majitelé vrátí z dovolených, temná postava kráčející stínem. Červnová noc v poklidné ulici Jižního Londýna. Pro muže, nalévajícího si víno ve svém domě, se však tato noc stává osudnou. Oči už ho bedlivě pozorují. Noční lov opět přivádí čtenářům do cesty Eriku Fosterovou a její tým. Anglický spisovatel Robert Bryndza tentokrát vyměnil studený sníh za lepkavě dusivé horko, nicméně z plíživé blízkosti vraha mi nejednou přejel mráz po zádech.  

Nakladatelství Grada

středa 1. února 2017

KNIŽNÍ POCITY: Paní Dallowayová

Někdy mi připadá, že je Virginia Woolf tak trochu nepochopený pojem. V hodinách literatury na mě však málokteré jméno působilo tak jako to její - a nejen kvůli tomu, že jsem měla referát na její knihu K majáku. Víte, stále se nemohu rozhodnout, jestli tuhle depresivní ženu považuji za vrchol skvostu a dokonalé stvoření, nebo mě její tvorba irituje a dohání k šílenství. Patrně od každého kousek a možná o to právě jde. Nenechat čtenáře chladným. Po mnoha letech jsem se opět ponořila do Paní Dallowayové - může za to posezení nad alkoholem jednoho pátečního večera a má společnost, která se knihou nemohla prokousat. Najednou jsem měla chuť dokázat (si), že Paní Dallowayová za to stojí. Nemalou roli hrála i zvědavost, jak na mě bude po letech působit. 


Paní Dallowayová - Virginie Woolf


úterý 24. ledna 2017

KNIŽNÍ POCITY: Stařec a moře

Rozhodla jsem se, že tenhle rok věnuji z valné části klasikům. To jsou ti obávání tvorové z říše nudných učebnic literatury. Mám to štěstí (ale na narozeniny se letos moc netvářím), že jsem zdolala větší časový úsek od těchto strašáků a dostala jsem chuť si vybraná díla se zvědavostí - a hlavně dobrovolně - přečíst. A tak by to mělo být. Sestavila jsem si seznam Má čtecí inspirace, kde se většina chtěných adeptů nachází. Mezi nimi i Ernest Hemingway a jeho Stařec a moře. Shodou okolností se tato kniha dostala v lednu i do projektu My čteme, což je, pěkně prosím, online čtenářský klub zaměřený na klasiku. Zároveň jsem se rozhodla, že ne na všechny knihy budu dělat recenze, na jaké jste ode mě zvyklí. Spíš jen shrnutí vlastních myšlenek a pocitů. Třeba si díky tomu i ostatní najdou ke zmíněným běsům cestu.


úterý 17. ledna 2017

Přílišné prožívání?

Myslela jsem si, že je to něco, z čeho prostě vyrostu. Že to patří jen k dětské potřebě vytvářet si imaginární světy, kde je vše tak trochu jiné, než v realitě všedních dní. Myslela jsem, že to zkrátka s věkem a jistým dospělá a rozumná odezní stejně samozřejmě, jako potřeba plen, dudlíků, panenek a rodičovské péče. Jenže ono ne. A já jsem za to vlastně ráda. Teď vám možná vrtá hlavou, o čem to ta Narciska plká. Někteří z vás možná na FB Hnízda postřehli, že jsem byla v neděli v kině. Byla jsem s kamarádkou na La La Landu a bylo to kouzelné. Tak kouzelné, že už po cestě domů jsem si na Spotify pustila soundtrack. Také jsem znovuobnovila svou hlubokou a nesmrtelnou lásku k Ryanu Goslingovi. Přemítala nad tím, proč víc nekoukám na muzikály a že k životu nutně potřebuji víc barevných šatů. La La Land vstoupil do mého života. Se silou a poblouzněním první lásky. 


...

sobota 14. ledna 2017

Čtení na vlastní nebezpečí

Procházím temnou lesní cestou a nemám vůbec příjemný pocit. Stromy kolem vrhají zrůdné stíny, větvičky praskají a v křoví to šustí, jako kdyby se v něm schovával statný chlap. Dech se mi zrychlí, na čele vyraší pot a já hlasitě polknu. Rozhlédnu se do stran a přidám do kroku dřív, než mě ta zrůda, která v křoví tvoří zvuky hodné stáda slonů, zabije nebo znásilní (a ne nutně v tomhle pořadí). Praskne další větev a ve mně by se krve nedořezal. Vidím konec cestičky, světélko naděje a už skoro běžím, hlavně pryč odsud. Děsivé zvuky sílí, pot mi stéká mezi půlky a nervy mám tak napnuté, že kdyby mi u ucha někdo řekl "Booo", asi se poseru strachy. A to je přesně ten moment, kdy z křoví vystřelí malý vrabčák a já si řeknu jen: Ty blbe, už ty knihy fakt raději nečti.  

...

středa 11. ledna 2017

Pomsta jako vyšitá

Maloměsto téměř vždy zavání problémem. Jinak tomu není ani v Dungataru, malém australském městečku. Každý sleduje každého a odlišnost se krutě trestá. Snob zůstane snobem, i když nemá peněz nazbyt, špína ostatních se pere na denním světle, jen aby vlastní černota nebyla tolik vidět. Důležité je najít toho správného obětního beránka. Mezi tyto kulisy se vrací Tilly Dunnageová, aby uskutečnila svou pomstu. Jako úžasná Švadlena, která s šicím strojem a správnou látkou dokáže zázraky. Australanka Rosalie Ham napsala dílo, které se nemálo podobá překrásně vyšívané krajce na večerních šatech. Pro někoho možná škrábavá a tuhá, pro mě však skvost, který uchvátí. 


Mladá fronta

neděle 1. ledna 2017

Konec a začátek

Tvor lidský potřebuje konce, aby mohl začínat znovu, lépe, jinak, nějak. Rádi za sebou uzavíráme jednu etapu, abychom s nadějí a jistou naivitou vykročili do další. Já nejsem jiná. Jako spousta dalších se nořím do (bez)nadějných předsevzetí, jako jsou ty o běhu a hubnutí, dělání hromady dobrých věcí, nedělání těch špatných, více tvoření, méně zahálení. Všichni dobře víme, kam tohle vede. Přesto s sebou konec roku přináší jistou maniakální posedlost to zkoušet znovu a znovu. Třeba to tenhle rok konečně vyjde. Nový začátek s sebou přináší jistý příval energie a nadšení, je třeba toho využít, než zapadneme do starých vyjetých kolejí plných nicnedělání a sportovního oblečení na dně skříně. Já jdu letos ještě o kousek dál, mé předsevzetí je přesto prosté: vzkřísit Hnízdo, víc psát a víc číst. 


...