středa 10. srpna 2016

Když nastane čas...

Ležím ve stínu a podřimuji. Ve snech se mohu prohánět po zahradě, očichávat feny a znovu prožívat dávná dobrodružství. Teď je pro mě největším dobrodružstvím, když se zvládnu zvednout a dojít se vyčůrat do trávy. Nohy mě už neposlouchají jako dřív. Donedávna pro mě vstávání bylo nepříjemnou záležitostí, ale přeci jen jsem ještě něco uběhl. Dnes ne, dnes je to asi žalostný pohled. Zadní nohy se mi klepou a občas dokonce žuchnou zpátky na zem. Moje oči nevidí, čich nefunguje jak bych si přál a prý jsem hluchý. Ale můj ocas ještě slabě vrtí, když vytuším přítomnost známé osoby.


...


V mém životě byly dvě. Velká a Malá. Velká tu byla vždy. Krmila mě, drbala, měla pro mě vlídné slovo, poskytla mi domov. Když jsem byl štěně, Malá k Velké často jezdívala. Hráli jsme si spolu, chodili na procházky. Potají mi strkala salám nebo jinou dobrůtku. Cítil jsem, že jsou si Velká s Malou blízké. A proto jsem je měl obě stejně rád. Na rozdíl od ostatních se mě tyhle dvě nikdy nebály. A já jim za to byl vděčný. Byl jsem pro ně přítel. 

Malá se objevovala méně často, ale má radost z její přítomnosti byla vždycky obrovská. Běžel jsem ji uvítat, ona mě drbala na hlavě a na hřbetě, třel jsem se jí hlavou o stehno a točil se, až jsem jí celou sešlehal vrtícím ocasem. Byl to můj projev nadšení. Vždycky se smála a říkala, že jsem horší jak pomlázka. Nevím, co to znamená, ale byl jsem šťastný. 




Čas ubíhal, ze štěněte jsem vyrostl v puberťáka, z puberťáka v dospělého psa. Byl jsem vždy statný a měl jsem sílu. A vytrvalost. Hlavně když v okolí háraly feny. To jsem prý dokázal zázraky, abych se k nim dostal. Měl jsem dokonce svá vlastní štěňata, i když Velká tenkrát měla kvůli tomu trochu starosti. Ale Malá mi pak šeptala, jak jsou krásná a že mají čumák po mně. 

Jenže ničí čas není nekonečný. Ani o tom mém to neplatí. Jako se střídají roční období, i já za sebou nechal jaro svého mládí, léto dospělého života a podzim se pomalu přehoupl ve stařeckou zimu. A tak tu jen polehávám a většinu dne prospím. Když svítí slunce, je to příjemné, ale zima se mi zažírá do kostí. Velká pro mě dělá první poslední, laskavě se mnou mluví, dopřává mi společnost i pohlazení, dobré masíčko. 


Miluji ji za to, neskutečně. Ale už začínám být unavený. Když tentokrát přijede Malá, cítím z jejího hlasu, že ví. Že chápe. Jemně naznačí Velké, že by mi možná měla dopřát klidný odchod. Když však cítím z Velké ten nekonečně hluboký smutek pochopím, že na to ještě není připravená. Potřebuje čas. Ještě chvilku svého jí mohu dát. Poctivě jím co mi dá, vrtím na ni ocasem a snažím se ji připravit na to, co je nevyhnutelné. 

Uběhnou dva měsíce od návštěvy Malé a když ji cítím vcházet do vrat vím, že Velká se přes svou vnitřní bolest rozhodla. Já už pár dní nežeru, nemám chuť a vlastně ani sílu. Podle špatně zastřené bolesti v hlasu Malé chápu, že za ty dva měsíce vypadám ještě hůř. Drcnu jí hlavou do stehna a vnímám pohnutí, které to v ní vyvolalo. Něžně mi říká, ať si jdu lehnout a já ji poslechnu. Čtvrtý den od příjezdu Malé cítím, že to přichází. 

Ležím na svém oblíbeném místě, matně postřehnu, že na mě někdo mluví, ale nemám potřebu se zvednout. Tady se mi líbí. Tohle místo jsem měl vždy rád. Ruce Velké mi nasazují košík a já se nebráním. Zvednu k ní oči a nechám se pohladit. Jsem tak unavený. Velká odchází se slzami v očích a nade mnou sedí Malá. Šeptá mi, že bude vše dobré a brzy mi bude lépe. Já vím, Malá, já vím. Muž, jehož pach znám, mi píchne injekci a vzápětí mi sundává košík. Tentokrát se s tebou nehodlám prát, člověče.

Dvakrát si zívnu a ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, než poklidně usnu s hlavou na předních tlapách. Vidím Malou, která mě nepřestává hladit a taky vnímám, že prší. Jsem uvolněný a cítím něco chladného na boku. Jemné štípnutí a já vím, že je to pomalu tady. Déšť se snáší k zemi s větší intenzitou, stejně jako slzy Malé a mně proběhne hlavou, že se se mnou svět loučí. Jsem klidný a můj dech se zpomaluje, stejně jako tep mého starého srdce. Poslední pohlazení, poslední záchvěv. Déšť skončí stejně náhle jako začal a nebe rozzáří paprsky slunce.