středa 10. srpna 2016

Když nastane čas...

Ležím ve stínu a podřimuji. Ve snech se mohu prohánět po zahradě, očichávat feny a znovu prožívat dávná dobrodružství. Teď je pro mě největším dobrodružstvím, když se zvládnu zvednout a dojít se vyčůrat do trávy. Nohy mě už neposlouchají jako dřív. Donedávna pro mě vstávání bylo nepříjemnou záležitostí, ale přeci jen jsem ještě něco uběhl. Dnes ne, dnes je to asi žalostný pohled. Zadní nohy se mi klepou a občas dokonce žuchnou zpátky na zem. Moje oči nevidí, čich nefunguje jak bych si přál a prý jsem hluchý. Ale můj ocas ještě slabě vrtí, když vytuším přítomnost známé osoby.


...


V mém životě byly dvě. Velká a Malá. Velká tu byla vždy. Krmila mě, drbala, měla pro mě vlídné slovo, poskytla mi domov. Když jsem byl štěně, Malá k Velké často jezdívala. Hráli jsme si spolu, chodili na procházky. Potají mi strkala salám nebo jinou dobrůtku. Cítil jsem, že jsou si Velká s Malou blízké. A proto jsem je měl obě stejně rád. Na rozdíl od ostatních se mě tyhle dvě nikdy nebály. A já jim za to byl vděčný. Byl jsem pro ně přítel. 

Malá se objevovala méně často, ale má radost z její přítomnosti byla vždycky obrovská. Běžel jsem ji uvítat, ona mě drbala na hlavě a na hřbetě, třel jsem se jí hlavou o stehno a točil se, až jsem jí celou sešlehal vrtícím ocasem. Byl to můj projev nadšení. Vždycky se smála a říkala, že jsem horší jak pomlázka. Nevím, co to znamená, ale byl jsem šťastný. 




Čas ubíhal, ze štěněte jsem vyrostl v puberťáka, z puberťáka v dospělého psa. Byl jsem vždy statný a měl jsem sílu. A vytrvalost. Hlavně když v okolí háraly feny. To jsem prý dokázal zázraky, abych se k nim dostal. Měl jsem dokonce svá vlastní štěňata, i když Velká tenkrát měla kvůli tomu trochu starosti. Ale Malá mi pak šeptala, jak jsou krásná a že mají čumák po mně. 

Jenže ničí čas není nekonečný. Ani o tom mém to neplatí. Jako se střídají roční období, i já za sebou nechal jaro svého mládí, léto dospělého života a podzim se pomalu přehoupl ve stařeckou zimu. A tak tu jen polehávám a většinu dne prospím. Když svítí slunce, je to příjemné, ale zima se mi zažírá do kostí. Velká pro mě dělá první poslední, laskavě se mnou mluví, dopřává mi společnost i pohlazení, dobré masíčko. 


Miluji ji za to, neskutečně. Ale už začínám být unavený. Když tentokrát přijede Malá, cítím z jejího hlasu, že ví. Že chápe. Jemně naznačí Velké, že by mi možná měla dopřát klidný odchod. Když však cítím z Velké ten nekonečně hluboký smutek pochopím, že na to ještě není připravená. Potřebuje čas. Ještě chvilku svého jí mohu dát. Poctivě jím co mi dá, vrtím na ni ocasem a snažím se ji připravit na to, co je nevyhnutelné. 

Uběhnou dva měsíce od návštěvy Malé a když ji cítím vcházet do vrat vím, že Velká se přes svou vnitřní bolest rozhodla. Já už pár dní nežeru, nemám chuť a vlastně ani sílu. Podle špatně zastřené bolesti v hlasu Malé chápu, že za ty dva měsíce vypadám ještě hůř. Drcnu jí hlavou do stehna a vnímám pohnutí, které to v ní vyvolalo. Něžně mi říká, ať si jdu lehnout a já ji poslechnu. Čtvrtý den od příjezdu Malé cítím, že to přichází. 

Ležím na svém oblíbeném místě, matně postřehnu, že na mě někdo mluví, ale nemám potřebu se zvednout. Tady se mi líbí. Tohle místo jsem měl vždy rád. Ruce Velké mi nasazují košík a já se nebráním. Zvednu k ní oči a nechám se pohladit. Jsem tak unavený. Velká odchází se slzami v očích a nade mnou sedí Malá. Šeptá mi, že bude vše dobré a brzy mi bude lépe. Já vím, Malá, já vím. Muž, jehož pach znám, mi píchne injekci a vzápětí mi sundává košík. Tentokrát se s tebou nehodlám prát, člověče.

Dvakrát si zívnu a ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, než poklidně usnu s hlavou na předních tlapách. Vidím Malou, která mě nepřestává hladit a taky vnímám, že prší. Jsem uvolněný a cítím něco chladného na boku. Jemné štípnutí a já vím, že je to pomalu tady. Déšť se snáší k zemi s větší intenzitou, stejně jako slzy Malé a mně proběhne hlavou, že se se mnou svět loučí. Jsem klidný a můj dech se zpomaluje, stejně jako tep mého starého srdce. Poslední pohlazení, poslední záchvěv. Déšť skončí stejně náhle jako začal a nebe rozzáří paprsky slunce.





10 komentářů:

  1. To je krásné! A smutné, ale hlavně krásné. Takhle by to mělo být. Dožívat v blízkosti těch, co milujeme a oni milují nás. :)
    Určitě to byl úžasný a šťastný pes!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, takovýhle život a konec by si zasloužil každý. Bohužel ne každý má takové štěstí. Jsem ráda, že jsem mohla být u něj a vyprovodit ho. Jinak úžasňák to byl, nejednou jsem za ním vlála vesnicí. :D

      Vymazat
  2. Krásně napsané, také to máme za sebou. Není to lehké rozhodnutí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neumím si představit, až mě tohle bude čekat u našich kluků. Ale myslím, že by člověk v tomhle ohledu měl mít určitou soudnost a pokud už to zvíře opravdu nemůže, dopřát mu důstojný odchod. Vždyť k čemu je trápení pro sobeckou potřebu mít milované u sebe? Ale ano, lehké to nikdy není...

      Vymazat
  3. Napsala jsi to nádherně, až jsem si u toho pofňukla... Mám doma psí seniorku a dělám první poslední, abych jí zajistila krásnej život. Vím, že tu se mnou dalších 10 let nejspíš nebude a až ta chvíle jednou nastane, budu mít hodně co dělat, abych to zvládla. Ale na to se připravit prostě nedá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já řvala většinu času, co jsem to psala, takže pofňuknutí je naprosto oprávněné... Naši kluci jsou naštěstí ještě mladíci, drzí puberťáci a raději nemyslím na to, až budou stařečci... Nejhorší je, že čím jsem starší, tím přirozenější je výskyt smrti kolem mě... Trochu mě to děsí...

      Vymazat
  4. Docela dlouho jsem přemýšlela, co napsat do komentáře... Jak já u toho čtení řvala! Četla jsem tenhle Tvůj článek relativně brzy poté, co mě nečekaně opustil můj kocourek - bez přehánění nejlepší přítel a spřízněná duše, držel mě v nejhorších chvílích mýho života a prožili jsme spolu ty nejkrásnější okamžiky... A pak najednou... prázdno. První dny jsem měla pocit, že to nepřežiju, fakt.
    Štastný pejsek, který našel lidi, pro které bylo jeho štěstí a spokojenost na prvním místě. Jsem přesvědčená, že na nás stejně pořád dohlíží, jsou s námi, jen je už nic nebolí.
    Přeju mladíkům dlouhý a krásný a šťastný život, užívejte si spolu každou chviličku :)
    (A stejně mám pocit, že jsem vůbec nevystihla to, co jsem chtěla říct.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s Tvým kocourkem mě mrzí, nechtěla jsem Ti živit rány. Jestli Tě to aspoň trochu utěší, já u psaní řvala taky. Proto mi to trvalo celkem dlouho, než jsem to vypustila ven, protože jsem brečela pokaždé, když jsem ten rozepsaný kousek otevřela...
      Chápu, že se cítíš po ztrátě kocourka najednou tak prázdně. Smrt je sice součástí životů, ale pro nás, co zůstaneme je to prázdno poté trochu moc hlasité... Já věřím tomu, že milovaní nás nikdy doopravdy neopustí a dávají na nás pozor. Chci tomu věřit...

      Vymazat