pondělí 20. června 2016

Hranice mezi láskou a pozérstvím

V poslední době mám v hlavě solidní guláš. Tak nějak vlastně nevím, co chci. S láskou vzpomínám na útrapy pubertálních let a přemýšlím nad tím, kde se, zatraceně, v mé hlavě vzala ta myšlenka, že až překročím pětadvacítku a dospěji, bude vše snadné. Asi jsem někde na cestě udělala chybu. Možná jsem měla dodělat jednu z těch vysokých škol, i když mě vlastně tolik nebavily. Možná bych se častěji měla kousnout a věci prostě dělat. Jenže já jsem chronický odcházeč, ať už to "sebrat se a jít" má viditelně dobrý důvod, případně pochopitelný jen pro mě. A někdy vlastně nepochopitelný ani mně. 

...


Často odcházím i od věcí, které mě těší. Je to asi má normální vnitřní potřeba po změně. A ta začíná lehce klepat stromem, na kterém je vybudované Hnízdo. A tady jsou ty lahodné přísady, které míchají můj guláš ostré chuti. Jsou dny, kdy toužím se na to všechno prostě z vysoka vysrat. Napsat srdceryvný článek o tom, jak mi s vámi všemi bylo báječně a jít hledat své místo dál. Když jsem s blogováním začínala, bylo to takové blaho. Nikdo po mě ani nezdechl. Ne že by se od té doby mnoho změnilo, ale přeci jen. 

Narostla zodpovědnost vůči čtenářům, vůči nakladatelům a já začala více vnímat svou zranitelnost a totální nedokonalost. Občas jsem nějakou myšlenkou možná přestřelila, někoho trochu zvedla ze židle, případně naopak vycítila, že nejsem jediná díra světa. Vážně bych tohle chtěla zahodit? Vždyť Hnízdo je, do hajzlu, jedna z mála věcí, o které mohu říct, že se mi i povedla. Daří? Nejsem si jistá. Někdy si uvědomuji, že jsem přestala své myšlenky publikovat. Začínám si je syslit v hlavě - a bože, to je takový voser!

...
Mám pocit, že jestli všechen ten hnus budu ještě dál dusit v sobě, asi prasknu. Jenže... Někdy se ve mně skrývá i spousta nehezkého a když to nesnesu já sama, jak mohu ten kýbl sraček chrstnout na veřejné místo? Co když zkazím ten obrázek, který si o mně čtenáři pravděpodobně udělali? Na druhou stranu, lidskost není vždy jen o kráse a statečnosti (a já nejsem zodpovědná za představy druhých). 

Někdy mi připadá, že ve virtuálním světě ukazujeme příliš dokonalosti. A to mě děsně štve, je to jedna z věcí, která mě vnitřně tahá pryč od Hnízda, pryč z toho virtuálního kolotoče. 

Někdy si říkám, kam zmizela upřímná láska k psaní, focení a sdělování. Kdy to potěšení vystřídala méně či více zřejmá forma pozérství. Kdy touhu po čtené knize vystřídalo "hlavně udělat pěknou fotku na Instagram". Kdy dělím se s láskou zastínilo udělat dojem, dostát své laťce. Někdy mi proběhne hlavou nekřesťanská myšlenka: "Vážně ty knihy milujeme tak moc, jak to prezentujeme na soc. sítích?", je tohle skutečně náš život? Někdy je mi ze mě samotné a z toho pokrouceného divadla tak smutno, že mám chuť se zvednout a utéct od toho všeho.

Příliš přemýšlím, já vím. A možná bych neměla věřit všemu, co mi proběhne hlavou. Ale někdy, někdy bych přísahala, že jsem se probudila do snu někoho jiného a i když se mi v něm moc líbí, vlastně potřebuji pryč. Máte také někdy tak chaotické myšlenky a protichůdné pocity? Přeci mě v tom nenecháte samotnou...