úterý 3. května 2016

Ta dívka z obrazu

I mé srdce si občas rádo zaplesá nad kouskem romantiky. Dřív mi podobné chvilky zpestřoval pan Sparks, ovšem teď už se spíš podívám na film podle jeho knihy, než abych si některou přečetla. Chtělo to změnu. A tak jsem objevila Jojo Moyes. Zamilovala jsem se do ní před třemi lety při čtení její nejznámější knihy Než jsem tě poznala. Žádná další sice v mých očích nedosáhla takových kvalit, přesto si jednou za čas ráda sednu do křesla, uvařím si čaj a začtu se - naposledy do Dívky, již jsi tu zanechal


Dívka, již jsi tu zanechal - Jojo Moyes

Byly časy, kdy Sophie Lefèvreová opustila malé městečko St. Péronne, aby žila ve velké a krásné Paříži. Jenže teď přišla první světová válka a situace se změnila. Mohla na manžela čekat v relativním bezpečí pařížského bytu, ale ona se rozhodla držet se zbytkem své rodiny. Navrátila se do hotelu Le Coq Rouge, do rodného městečka a snažila se přežít z mála, tak jako ostatní. Němci pomalu obsadili a vyrabovali vše, co se jen dalo, avšak stále neměli dost. A tak se objevil na prahu Le Coq Rouge nový Kommandant s oznámením, že od teď budou v hotelu vařit pro německé důstojníky. 

Z kuchyně starého hotelu znovu line vůně lahodného jídla a ze sálu zní hovor a smích. Jenže německý a ten obyvatelům malého městečka nezní příliš libě . Sophie a její sestra Hélène se snaží svou práci odvést dobře, avšak s jakýmsi skrytým vzdorem. Sem tam se jim podaří získat jídlo pro sebe, pro děti a pro ostatní z městečka, kterým trocha přilepšení přijde k duhu. Jenže zlé jazyky nikdy nespí, a že se Kommandantův zrak upírá k Sophii a hlavně jejímu portrétu, to přeci nemůže být jen tak.


Pozdvihl svítilnu a bledě zlaté světlo matně ozářilo můj portrét, který Édourad namaloval krátce po naší svatbě, v prvním roce našeho manželství. Husté lesklé vlasy mi spadaly na ramena, pleť jsem měla jasnou a zářivou a hleděla jsem z obrazu s vyrovnaností zbožňované ženy. Před pár týdny jsem obraz vytáhla ze skrýše a oznámila sestře, že si nehodlám od Němců nechat diktovat, na co se ve svém domě smím dívat.  
Zvedl svítilnu výš, aby si obraz mohl lépe prohlédnout. Nedávej ho sem, Sophie, varovala mě Hélène. Koleduješ si o potíže. Když se ke mně konečně znovu obrátil, jako by od obrazu musel s námahou odtrhnout oči. Pohlédl mi do tváře a pak znovu na obraz. "To maloval můj manžel." Nevím, proč jsem měla potřebu mu to říct. Možná to byla má jistota a spravedlivé rozhořčení. Možná ten zjevný rozdíl mezi dívkou na obraze a tou, která stála před ním. Možná to uplakané plavovlasé dítě u mých nohou. Je možné, že po dvou letech okupace už i Kommandanty unavovalo pronásledovat nás za malicherné prohřešky. 

Liv Halstonová bývala šťastná. Teď má do stavu štěstí daleko. Prodírá se deštěm skrápěnými ulicemi Londýna a míří na večeři, na kterou vlastně ani jít nechce. Kristen si určitě dala záležet, aby jí někoho dohodila. Bohužel se Liv nespletla. Sedí vedle rozvedeného chlápka a div se nemodlí k Bohu o zázrak, který by ji té nepříjemné společnosti zbavil. 

Zázrak přijde v podobě číšnice, ze které se vyklube bývalá spolužačka z univerzity Mo. Než se Liv naděje, pozve dávnou známou do svého domu, do překrásného, nyní trochu osamělého místa, které jí bylo prosvětleným domovem, avšak v toku času se stalo spíš vězením. Dívka, již jsi tu zanechal není už jen jméno pro obraz, který dostala darem od milované osoby. 

Na Jojo Moyes mě baví, že každá její kniha je trochu jiná. Na rozdíl od knih pana Sparkse, kde je schéma příběhů na první pohled zřetelné a u většiny knih výrazně podobné, u této autorky tomu tak není. Alespoň ne nijak zvlášť okatě. Dívka, již jsi tu zanechal mě zaujala hlavně díky střídání časových linií (což tedy autorka celkem zdařile využila již v knize Poslední dopis od tvé lásky), přesněji Sophiinou linkou počátku 20. století. Možná bych i více ocenila, kdyby se autorka držela jen minulosti, ale člověk nemůže mít úplně všechno. 


I přes fakt, že mi Livina dějová linka nesedla tak pěkně jako Sophiina, byla pro mě kniha milým únikem do světa romantické fantazie. Pokud patříte mezi čtenářky, které rády čtou příběhy tak sladké, až z toho trochu trnou zuby, s Dívkou nešlápnete vedle. Každopádně jako u každé sladkosti je třeba dávkovat s rozumem. 

Autor: Jojo Moyes
Překladatel: Lucie Mikolajková
Počet stran: 419
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat