pondělí 30. května 2016

Jak mi začaly v hlavě lozit děti

Děti jsem nikdy moc nemusela, natož abych toužila po vlastním. Přišlo mi to jako smradlavý, ufňukaný a otravný závazek pro druhé, nic pro mě. Doma jsem s oblibou tvrdila, že pokud někdy vůbec přivedu na světlo světa mimino, budu žít v lesbickém vztahu a sperma nám daruje urostlý černoch. Málo pravděpodobné a pro rodinu těžko přijatelné - dvě mouchy jednou ranou. Jenže. Hormony jsou svině. V posledních letech pozoruji tu plíživou změnu. Úsměv, když spatřím miminko. Rozplývání se nad roztomilostí malých oblečků. Do reality dní mě většinou vrátí nějaké to vztekající se dítě v kavárně a vše je zase při starém jen to ne. Jenže interval mezí zhnusením a rozněžnělostí se tak nějak zkracuje. 


...

Aby toho nebylo málo, mému skálopevnému přesvědčení já-děti-nikdy-mít-nebudu dala na prdel blízká kamarádka, když na podzim porodila tu nejkouzelnější holčičku, jakou jsem kdy spatřila. Nikdy na mě žádné dítě nepůsobilo tak jako to její. Stačí se zadívat na tu malou kouzelnou tvářičku a já se začínám chovat naprosto iracionálně. Jeden pohled na ni a z mého mozku je žvatlavá břečka. Mám chuť popadnout přítele a zatáhnout ho do postele a nevylézt dřív, než uvidím ty dvě zpropadené čárky. 

Začínám mít pocit, že v mém těle jsme dvě. Já jedna, které stále za svou přirozenost považuje život bez dětí a vlastně žádné nechce. A pak je tu Já dva, které naprosto zešílelo. Zpívá si ukolébavky, píše ucházející jména na papír, touží cítit v sobě rostoucí život, směje se na děti venku, ... Já dva začíná nenápadně přesahovat do životního prostoru Já jedna. Někdy je ta vnitřní touha po dítěti tak silná, že mě to až děsí. Hormony mě dohnaly na celé čáře a tikot hodin jde stále hůř vyhnat z hlavy.

...
Možná bych se pomalu měla smířit s tím, že jsem dospělá žena a začít důvěřovat vnitřnímu hlásku, který mě v poslední době doslova posedl. Co když to, čemu jsem se vědomě celý život vyhýbala, je nakonec pro mě to nejlepší? Možná je hloupost bránit se mateřství a roli, kterou s sebou přináší. Já však tak dlouho žila v přesvědčení, že po mateřství netoužím, že mám najednou pocit, jako bych zrazovala sebe samu. Ovšem, člověk roste a vyvíjí se. A není to snad právo na změnu názoru, co nás posouvá dál?

Když jsem tu malou Prďolku držela minulý týden v náručí, měla jsem neskutečně správný pocit. Dokonce i když brečela, protože už byla ospalá, nedrásalo mi to nervy. Já si uvědomuji, že je něco jiného být s dítětem dvacet čtyři sedm a jen ho občas vidět, ale i tohle už přestává být v mých očích problém. 

Bojím se. Ano, bojím. Bojím se ztráty vlastní identity, bojím se, že mi rupnou nervy a něco pokazím. Bojím se, že nebudu mít dostatek samoty pro sebe. Bojím se porodu, nikoliv pro bolest, spíš se děsím toho, že mi do něj budou chtít doktoři zasahovat víc než je nutné, protože jsem nemocná. Nechci, aby se ze mě někdy stala plenami posedlá já-jsem-matka-kdo-je-víc a děsím se debilních otázek v množném čísle. A pak si představím toho malého človíčka, pro kterého znamenám celý vesmír a jsem totálně ztracená.

Co vy a děti? Prosím uklidněte mě někdo, že nejsem jediný magor, kterému se splašil tikot hodin.