čtvrtek 10. března 2016

Naděje i hrůza mezi řádky

Svět není černobílý. Najdeme v něm mnohem víc odstínů než je čerň zla a bělost dobra. Jenže svět obývají lidé a ti mají občas zcestnou potřebu zahalit své konání jen do jedné z nabízených barev. Myslím, že se nikdo nerodí čistě zlý. A stejně tak ani dobrý člověk nemusí být bez poskvrnky. Zlo dobro nevylučuje, stejně to funguje naopak. Jsme to my, lidé, kdo nese zodpovědnost za to, jaká barva ovládne naši osobnost. A jen člověk dokáže jednat s černotou srdce a vydávat ji za běloskvoucí pravdu. Španělský publicista Antonio G. Iturbe ve své knize Osvětimská knihovnice přináší pohled na masu černoty, která v dějinách lidstva zanechala smutný kráter smrti, krutosti a nelidské hrůzy. 


Osvětimská knihovnice - Antonio G. Iturbe


Edita Adlerová. Dita. Čtrnáct let. Nebo taky šestnáct. Záleží kdy a kdo se ptá. Jméno je, koneckonců, důležité jen pro ni. Tady není víc než číslo. 73305. Další v řadě. I když přeci jen je něčím odlišná. Dita je knihovnice. Na místě, kde se bez mrknutí oka vraždí lidé, kde denně umírají lidé vysílením a kde i brambora je vrcholem luxusu, na takovém místě se Dita stará o knihy. O mocnou zbraň, které se děsí všichni diktátoři světa. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí člověka přemýšlet. 

Pár ošoupaných svazků je pro Ditu a blok 31 pokladem, pro který stojí za to každý den riskovat. Koneckonců, může být ještě něco horšího než pobyt v Osvětimi? I když na 31 je pobyt o něco snesitelnější. Kdo by řekl, že se na takovém místě udrží při životě banda dětí a učitelů a nacistům přímo pod nosem vznikne improvizovaná škola. Jenže v téhle hrůze má všechno svůj zvrácený účel. 
Dva učitelé vyděšeně vzhlédnou. V rukou jim zůstalo něco, na co se v Osvětimi vztahuje přísný zákaz, a kdyby to u nich našli, mohli by za to jít rovnou na smrt. Z těch věcí, které třímají v ruce a které jsou tak nebezpečné, že se jejich držení trestá smrtí, nejde střílet, ani s nimi nelze bodat, řezat nebo rozdávat rány. To, čeho se neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou obyčejné knížky. Staré knihy v chatrné vazbě a s vytrženými listy, které sotva drží pohromadě. Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na ně štvanice a zakazují je, kde mohou.  
Osvětimská knihovnice je skvěle napsaná kniha. Byť se jedná o závažné téma, silné a bolestivé o to víc, že je inspirované skutečnou událostí, dlouhou dobu jsem při čtení neměla tak moc tísnivý pocit. Nejde o to, že bych situaci Dity a jejích přátel nebrala dost vážně, případně zlehčovala hrůzy, kterých bylo v Osvětimi víc než je snesitelné, ale právě o Ditin pohled na věc, který byl pohledem odrostlého dítěte, mladé puberťačky. Dita je svá, optimistická a nehledě na starosti spojené s prostředím je jako většina mladých lidí. Má jejich nadhled a jistou vnitřní drzost.

Tento beletristický počin je vystavěný na skutečných základech, skutečných lidech a přespříliš skutečné nelidskosti. Nedovedu pochopit, že tohle mohlo někomu projít. Nechápu systematičnost, se kterou docházelo k vyvražďování v takovém měřítku. Kdykoliv se v knize objevila postava Mengeleho, měla jsem chuť stočit se do klubíčka a třást se. Během čtení jsem poznala pár lidí a měla pocit, že jsem mezi štěnicemi, hladem a bídou s nimi. Běhalo mi hlavou nepřeberné množství otázek. Proč? Na čí straně bude štěstí a kdo tu ruletu prohraje?

Posedlost přežitím vyvolává ve vězněných lidech takový mravní úpadek, že mnozí z nich promění svůj strach a bolest v útočnou zášť. Domnívají se, že ubližování ostatním je jakýsi druh spravedlnosti, který ulehčí jejich vlastnímu utrpení.
Jsou témata, která je nutné připomínat. Jsou věci, které jsou důležité. A jsou události, které vrhnou na naše problémy obrovský stín bezcenné malichernosti.  Autor Osvětimské knihovnice dokázal své dílo napsat tak, že čtenář hltá stránku po stránce, postupně krčí čelo nad zrůdností a přece zde není přehnaná hra na city. Nebrečela jsem po mnoho stran, dokud nepřišel moment, který mě rozlomil na spoustu uslzených kousků a já brečela za všechny nesmyslně promrhané životy. 

Autor: Antonio G. Iturbe

Překladatel: Štěpán Zajac
Počet stran: 448
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2013












8 komentářů:

  1. Tedy, to je tak krásně sepsaná recenze! Píšeš opravdu neuvěřitelně poutavě a s takovou příjemnou noblesou, není to "jen" recenze, ale i jímavý text.
    Na Osvětimskou knihovnici se chystám dlouho, ale tohle mě motivovalo dostat se k ní co nejdříve. Moc Ti děkuji.
    Hezký den,
    K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tedy, moc děkuji za Tvá krásná slova. Moc mě těší, že to na Tebe tak působí, opravdu. :) Snažím se do toho dát vždy kus té atmosféry a pocitů, jsem ráda, že se mi to daří a je to v recenzi vidět. :)
      Určitě se do knihy pusť, stojí za to. :) Budu se těšit na Tvou recenzi. :)

      Vymazat
  2. Vážně skvěle napsané! :) Osvětimskou knihovnici mám už pěkně dlouho v knihovně a pořád jsem se k ní nedostala - teď se na ní ale těším o to víc! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně díky! :) No tak to šup, šup! Já jsem po ní pokukovala na loňském Knihexu, nějak nevím proč, ale nakonec jsem si ji nekoupila. Každopádně jsem moc ráda, že jsem na ni narazila v knihovně.

      Vymazat
  3. Taky si chci Osvětimskou knihovnici přečíst. Před pár dny jsem četla Neviditelná zranění, také moc pěkné čtení a dnes začínám Děti, které přežily Mengeleho.
    Krásná recenze :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neviditelná zranění vypadají dobře. :) Já mám doma z LK knihu Ztracená manželka, jsem na ní celkem zvědavá. Ale musím si tyhle věci kouskovat postupně. Ještě tu mám Ženy z bloku 10, ale na to prozatím nemám koule. Jinak děkuji. :)

      Vymazat
  4. Tuhle knihu musím mít co nejdřív! To je přesně moje krevní skupina. Z recenze je poznat, že tě to vážně dostalo, jsem zvědavá, jak zapůsobí na mě, pak dám vědět:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě dej, jsem zvědavá. Ona totiž je napsaná tak... hrozně přirozeně. Že si ze začátku říkáš, jaký jsou Němci hovada, proč to dělali, ale většinu času tak nějak proplouváš s Ditou, která na to nemá pohled "jsme chudáčci". Jo, vidí rozdíly, i je dokáže popsat, ale neutápí se v tom. A to tak nějak přejde i na Tebe. Takže je to prostě "hezký příběh na blbém místě". A není tam tolik toho hnusu. Spíš jen tak občas, přirozeně vplují do toho řádu, že je sotva postřehneš, ale vnímáš je. Jen jim třeba tolik nevěnuješ pozornost. K lidem z 31 přilneš, aspoň já to tak měla. A pak přišla chvíle, kdy se tahle "hra na sen" rozpadne a to jsem prostě nevydržela a řvala a řvala a soplala... Myslím, že pokud by něco mělo být v povinné literatuře (i když ji moc neuznávám), pak tahle kniha.

      Vymazat