čtvrtek 10. března 2016

Naděje i hrůza mezi řádky

Svět není černobílý. Najdeme v něm mnohem víc odstínů než je čerň zla a bělost dobra. Jenže svět obývají lidé a ti mají občas zcestnou potřebu zahalit své konání jen do jedné z nabízených barev. Myslím, že se nikdo nerodí čistě zlý. A stejně tak ani dobrý člověk nemusí být bez poskvrnky. Zlo dobro nevylučuje, stejně to funguje naopak. Jsme to my, lidé, kdo nese zodpovědnost za to, jaká barva ovládne naši osobnost. A jen člověk dokáže jednat s černotou srdce a vydávat ji za běloskvoucí pravdu. Španělský publicista Antonio G. Iturbe ve své knize Osvětimská knihovnice přináší pohled na masu černoty, která v dějinách lidstva zanechala smutný kráter smrti, krutosti a nelidské hrůzy. 


Osvětimská knihovnice - Antonio G. Iturbe


Edita Adlerová. Dita. Čtrnáct let. Nebo taky šestnáct. Záleží kdy a kdo se ptá. Jméno je, koneckonců, důležité jen pro ni. Tady není víc než číslo. 73305. Další v řadě. I když přeci jen je něčím odlišná. Dita je knihovnice. Na místě, kde se bez mrknutí oka vraždí lidé, kde denně umírají lidé vysílením a kde i brambora je vrcholem luxusu, na takovém místě se Dita stará o knihy. O mocnou zbraň, které se děsí všichni diktátoři světa. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí člověka přemýšlet. 

Pár ošoupaných svazků je pro Ditu a blok 31 pokladem, pro který stojí za to každý den riskovat. Koneckonců, může být ještě něco horšího než pobyt v Osvětimi? I když na 31 je pobyt o něco snesitelnější. Kdo by řekl, že se na takovém místě udrží při životě banda dětí a učitelů a nacistům přímo pod nosem vznikne improvizovaná škola. Jenže v téhle hrůze má všechno svůj zvrácený účel. 
Dva učitelé vyděšeně vzhlédnou. V rukou jim zůstalo něco, na co se v Osvětimi vztahuje přísný zákaz, a kdyby to u nich našli, mohli by za to jít rovnou na smrt. Z těch věcí, které třímají v ruce a které jsou tak nebezpečné, že se jejich držení trestá smrtí, nejde střílet, ani s nimi nelze bodat, řezat nebo rozdávat rány. To, čeho se neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou obyčejné knížky. Staré knihy v chatrné vazbě a s vytrženými listy, které sotva drží pohromadě. Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na ně štvanice a zakazují je, kde mohou.  
Osvětimská knihovnice je skvěle napsaná kniha. Byť se jedná o závažné téma, silné a bolestivé o to víc, že je inspirované skutečnou událostí, dlouhou dobu jsem při čtení neměla tak moc tísnivý pocit. Nejde o to, že bych situaci Dity a jejích přátel nebrala dost vážně, případně zlehčovala hrůzy, kterých bylo v Osvětimi víc než je snesitelné, ale právě o Ditin pohled na věc, který byl pohledem odrostlého dítěte, mladé puberťačky. Dita je svá, optimistická a nehledě na starosti spojené s prostředím je jako většina mladých lidí. Má jejich nadhled a jistou vnitřní drzost.

Tento beletristický počin je vystavěný na skutečných základech, skutečných lidech a přespříliš skutečné nelidskosti. Nedovedu pochopit, že tohle mohlo někomu projít. Nechápu systematičnost, se kterou docházelo k vyvražďování v takovém měřítku. Kdykoliv se v knize objevila postava Mengeleho, měla jsem chuť stočit se do klubíčka a třást se. Během čtení jsem poznala pár lidí a měla pocit, že jsem mezi štěnicemi, hladem a bídou s nimi. Běhalo mi hlavou nepřeberné množství otázek. Proč? Na čí straně bude štěstí a kdo tu ruletu prohraje?

Posedlost přežitím vyvolává ve vězněných lidech takový mravní úpadek, že mnozí z nich promění svůj strach a bolest v útočnou zášť. Domnívají se, že ubližování ostatním je jakýsi druh spravedlnosti, který ulehčí jejich vlastnímu utrpení.
Jsou témata, která je nutné připomínat. Jsou věci, které jsou důležité. A jsou události, které vrhnou na naše problémy obrovský stín bezcenné malichernosti.  Autor Osvětimské knihovnice dokázal své dílo napsat tak, že čtenář hltá stránku po stránce, postupně krčí čelo nad zrůdností a přece zde není přehnaná hra na city. Nebrečela jsem po mnoho stran, dokud nepřišel moment, který mě rozlomil na spoustu uslzených kousků a já brečela za všechny nesmyslně promrhané životy. 

Autor: Antonio G. Iturbe

Překladatel: Štěpán Zajac
Počet stran: 448
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2013