sobota 16. ledna 2016

Nejkrásnější hlas, nejkouzelnější nos

Nikdy jsem nechápala humbuk kolem smrti slavných (a cizích) lidí. Až do teď. Ve čtvrtek zemřel člověk, který pro mne mnohé znamenal, i když jsem ho nikdy nepoznala osobně. Úmrtí toho člověka mne zasáhlo až do hlubin duše. Tak silně, že to překvapilo i mne samou. Alan Rickman patřil již několik let na můj seznam inspirativních lidí. Jako malá jsem se ho trochu bála, když se zle tvářil na toho sympatického brýlatého chlapce. V pubertě jsem již nedokázala odolat jeho hlasu, nabádala Kate, aby se přestala chovat jako pitomá káča (jo, Austenovské období) a otevřela své srdce plukovníku Brandonovi a nejednou si přála promlouvat k bohu, tedy přesněji k Metatronovi (za předpokladu, že má vážně Alanův hlas).


Alan Rickman


Možná je hloupé plakat nad smrtí člověka, se kterým jsem neměla nic společného. A věřte mi, že když jsem se tu zatraceně smutnou zprávu dozvěděla, plakala jsem jako dlouho ne. Usedavě, srdceryvně a nešťastně. Protože neumřel jen jeden člověk, umřelo něco ve mně. Na světě jsou totiž lidé, byť jsme je nikdy nepoznali osobně, u kterých tak nějak cítíme, že dokud jsou mezi námi, je svět jak ho známe v pořádku. A přesně takovým člověkem pro mne Alan je. Tedy byl. 

Vždyť co jiného formuje a ovlivňuje náš život, než lidé, které si do něj pouštíme? Je na nás, jakou hudbu posloucháme, na jaké filmy se díváme, jaké knihy čteme. Vítáme tak ve svém životě osoby známé i neznámé, reálné i ty smyšlené. Když může člověk hluboce prožít smrt své oblíbené knižní postavy, ke které přilnul během několika stránek, proč by se měl stydět za to, že ho vzala smrt člověka, kterého intenzivně vnímá nějakých patnáct let svého života?


...
Některé dívky sní o mladých krásných hřebcích, já si sebe vždy představovala v náručí Alana Rickmana (nebo Johna Malkoviche) a nejednou snila o tom, jak mi svým skvostným hlasem šeptá do ucha. Upřímně, dokázala bych hodiny sedět, dívat se na tohohle muže a nechat si předčítat klidně i složení čínské nudlové polévky. Bohužel, mohu o tom i nadále jen snít, jelikož už je to to jediné, co mi zbývá. 

Abyste si nemysleli, že tahle láska nebeská byla jen povrchní story o vzhledu a hlase. Je to jeden z mých nejoblíbenějších herců vůbec. Myslím, že na prknech divadla musel být Alan naprosto neodolatelný. Nejsem velký filmový maniak, takže jsem neviděla všechny filmy, ve kterých Alan hrál. A to teď beru jako své obrovské plus. Protože mám stále co objevovat a nad čím se usmívat, plakat a prostě žít.


Jak řekl jeden moudrý muž, rukou jedné moudré ženy: Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. Přes všechen smutek nezbývá než věřit, že nové dobrodružství bude stejně skvostné a smysluplné jako to, které nechává za sebou.