pátek 30. prosince 2016

Mých 15 knižních nej III.

I letos jsem pro vás vyhrabala patnáct nejlepších kousků, které jsem v tomhle roce přečetla. Oproti příspěvkům z roku 2014 a 2015 to pro mě bylo tentokrát trochu složitější. Moc jsem totiž tomu čtení nedala, ostuda ostudatá. A také se přiznám, že bylo málo knih, které mě opravdu dokázaly zaujmout a které jsem vůbec byla schopná přečíst do konce. Nevím, co se to se mnou tenhle rok dělo, ale čtecí a psací aktivita byla dost ubohá. Každopádně mi dovolte představit vám letošních patnáct nej a doufám, že to oceníte, neb jsem se u hledání vhodných knih zapotila až na sedací části. Třeba vám přinesu trochu té inspirace do nového roku. 


úterý 13. prosince 2016

Hormonální peklíčko

Do prdele, všechno mě škrtí a tlačí. Nemůžu dýchat, proč je tady sakra takový vedro? Zavrčím na něj, že je třeba otevřít okno, protože se tu prostě nedá dýchat. Nasávám čerstvý vzduch s lačností hladovějícího a odkládám vrstvy oblečení, protože prostě chcípám vedrem. Neuteče ani pět minut, abych se nezačala klepat a házet významné pohledy, že jako zima. Jsem protivná sama sobě, ale z nějakého popudu točím do otáček. Sebe, jeho, všechny a všechno. Ano, mikinku by to chtělo. Ne, vážně teď nemám chuť na kukuřičnou kaši. Ano, zmrzlinku bych si dala. Čokoládku taky - počkej, nech ji tu celou. Cheeseburger by bodl, děkuji. Jo, a lásko, obejmout a říct, že jsem krásná - ale chraň tě ruka páně, abys mi přitom byť jen myšlenkou zavadil o prsa!


Menstrual Island

neděle 4. prosince 2016

(Ne)Vánoční nálada

Máme tu druhou adventní neděli a ač se snažím, co mi síly a světýlka stačí, nějak to kouzlo Vánoc stále necítím. Moje vánoční nálada je asi stejně marná, jako moje aktivita na Hnízdě. A tak jsem si řekla, že odhodím stranou všechny inteligentně se tvářící úvahy, knižní recenze a jakékoliv nápady na vánočně laděné články (těch je stejně plný internet) a prostě vám napíšu, jak se mám, co že to furt ta Daff dělá, že nemá na nic čas a co se jí honí hlavou. S největší pravděpodobností to nikoho nebude zajímat, ale mně to uleví a koneckonců, tenhle kousek internetových vod "mi patří", tak proč ne, že? 

Občas si připadám jako tahle panda

pátek 18. listopadu 2016

Nejdéle vládnoucí panovnice

Pro jedny přežitek starých dob, pro druhé neodmyslitelná součást Spojeného království. Britská královská rodina vyvolává v lidech mnoho různých reakcí, mě osobně však vždy přitahovala. Na královně jsem, už jako malá holka, shledávala něco fascinujícího. Občas se ocitám v protichůdných pocitech ohledně jisté pompéznosti, na stranu druhou mě fascinuje tradice. Navíc, čím jsem starší, tím hlouběji pod povrch dokážu jít a vím, že není vše jen černobílé. Kniha Alžběta II. - Pracující žena, kterou napsala česká novinářka žijící ve Velké Británii Anastázie Harris, přináší vhled do života nejdéle vládnoucí panovnice v dějinách Spojeného království. 

Mladá fronta


úterý 15. listopadu 2016

Mrtvola v jezeře

Sněhem zavátý Londýn, pozemky Hornimanova muzea pod bílou peřinou, mladíkovy kroky vedoucí k přístěnku pro čluny. Zamrzlé jezero a v něm krásná dívka. Mrtvá. Aby toho nebylo málo, jedná se o dceru vlivného muže, který nemá zájem, aby pověst jeho rodiny byla pošpiněna chtivým tiskem a dá si hodně záležet na tom, aby obraz jeho dcerunky zůstal neposkvrněn. Robert Bryndza, britský autor žijící na Slovensku, není žádný spisovatelský nováček, Dívka v ledu je však jeho prvním kriminálním románem. 


Nakladatelství Grada

pondělí 24. října 2016

Není poloha jako poloha

Nejen náruživé nymfomanky řeší, jakou polohou si zpříjemnit den. Koberec zavání spálenými koleny, na zádech je to fádní, s nohou za krkem příliš akrobatické. I já mám občas problém najít tu správnou polohu. Tedy ne sexuální, ale čtecí. Mám s hledáním té pravé pokaždé docela problém. Já prostě nevydržím strnule v jedné pozici a upřímně po hodině čtení ani v deseti dalších. Občas bych potřebovala zavěsit do prostoru na vypolstrované popruhy, ale pak nevím, kdo by mi otáčel stránky a doléval čaj. Čím jsem starší, tím je to horší. A nejvíc mě děsí, že to horší třeba ještě bude...


Book Pain Syndrome

pondělí 17. října 2016

Rozhovor s autorem Provedu!

Na začátku října jsem zveřejnila recenzi na novinku nakladatelství Grada Provedu! - dle mého názoru velmi povedenou knihu, seznamující čtenáře s atmosférou předválečného Československa, zářivostí barrandovských filmových ateliérů, funkcí vojenské zpravodajské služby a vlastně tím, co předcházelo atentátu na Heydricha. Jelikož mě knížka vážně oslovila, měla jsem v hlavě nemálo otázek. Ty zveřejnění vhodné jsem postoupila autorovi a on byl tak laskav, že mi na ně, k mé spokojenosti, odpověděl. A já se o ně ráda podělím i s vámi. 


středa 12. října 2016

Turista, nohatá truhla a čaroděj budižkničemu

Svět Terryho Pratchetta mi dlouhou dobu nic neříkal. Věděla jsem, že napsal Úžasnou Zeměplochu, že je to fakt hromada knih, že je tam Smrť a hlavně, že jsem zničila svému otci a bratrovi výlet do Brna, kde se mělo odehrávat představení na motivy Zeměplochy a já nemyslela na nic jiného, než na potkana, kterého jsem si chtěla pořídit (zlá holka, zlá). Od té doby uplynulo pár let, potkan je dávno mrtev, bratr mi odpustil a táta, no, ten mi to občas ještě připomene. Ale z mé hlavy zmizela pubertálně vzdorovitá nálepka "Zeměplocha = ptákovina, kterou v životě číst nebudu" a já ve svých sedmadvaceti poprvé držela v rukou (s úmyslem přečíst ji) Barvu kouzel


Terry Pratchett - Barva kouzel


neděle 9. října 2016

Neutečeš

Sedí na lavičce a předstírá, že je zahloubaná do četby. Místo toho poslouchá ruch, který kolem ní žije vlastním životem. I kdyby v tuhle chvíli zemřela, nic se nestane. Nic se nezastaví. Život běží dál a na jednotlivci nezáleží, i když si tak rádi myslíme opak. Je překrásný den, tak bolestně nádherný. Bolest. Zdechni ty malá děvko. O té něco ví. Zhluboka se nadechne, protože se jí myšlenky rozutekly směrem, o který nestojí. Usměje se. Člověk by musel být hodně vnímavý aby poznal, že se za těmi zkroucenými rty neskrývá ani špetka radosti. Myslíš si o sobě, jak nejsi chytrá, co? Zavře knihu, předstírání už ji nebaví. Ještě chvíli sedí a rozhlíží se, načež uklidí knihu do kabelky a zvedne se k odchodu.


Úzkostlivé objetí...


pondělí 3. října 2016

Předválečně filmová nálada

Druhá polovina třicátých let dvacátého století v Československu, to jsou černobílé filmy, hezké oblečení, filmová studia na Barrandově, ale také stín v podobě nejistoty vznášející se nad celou Evropou. Druhá světová válka klepe na dveře, Němci se plácají po rameni a vzájemně si gratulují k nadřazenosti a utvrzují se v tom, jak úžasní a jedineční jsou. Což zbytek Evropy štve, ale každý se k tomu staví po svém. Že se voda vaří na každou svini zjistil na vlastní kůži i Heydrich, když mu cestu na Pražský hrad zkřížili Gabčík s Kubišem. Co předcházelo operaci Anthropoid, jak fungovala vojenská zpravodajská služba, i to nám ve své knize Provedu! přiblíží Martin X. a nutno dodat, že poutavou formou. 


Nakladatelství Grada

sobota 1. října 2016

Přesezené půlky aneb nový Harry je tu!

Harry Potter je má minulost, přítomnost i budoucnost. Čtenářsky jsem klišoidně odkojená story o brýlatém chlapci, který zůstal naživu. Do dneška mám v paměti, jak čtu pořád dokola první čtyři díly, protože pátý ještě nevyšel. To napětí při čekání na další střípek skládačky a posvátná úcta, když držíte v ruce nový díl, další rok Harryho života. Pamatuji si všechny ty okamžiky, kdy jsem byla dojatá, nasraná, nešťastná, chtivá, pobavená. Do dneška trpím pocitem, že někdo musel vyvraždit po cestě všechny sovy, které mi nesly dopis, protože nevěřím tomu, že by na mě v Bradavicích zapomněli, prostě ne. Když jsem dočetla sedmý díl, upsala bych duši za další příběh. A asi jsem ji nakonec vážně pod tlakem potterhlosti upsala. 

Harry Potter a prokleté dítě

středa 28. září 2016

Prach jsi a v prach se obrátíš

Občas se mi stane, že se přes průměrný film dostanu ke skvělé knize. A pokud se z jedné knihy vyloupne trilogie, je to velký svátek. Když jsem se dozvěděla, že ta hezounká pohádka má knižní předlohu, dostavila se celkem předvídatelná touha po jejím přečtení. A tak jsem si došla do knihovny pro výtisk Zlatého kompasu britského spisovatele Philipa Pullmana. Netrvalo dlouho a s očima navrch hlavy jsem si do dětského oddělení běžela i pro zbylé dva díly Jeho temných esencí - Jedinečný nůž a Jantarové kukátko. Abyste mi rozuměli - já nejsem zrovna dvakrát žrout fantasy, ale u těchto knih jsem o své fantasy dietě začala dost pochybovat. 

Jeho temné esence

pátek 23. září 2016

Upeč třeba chleba

Minulý týden jsem zveřejnila bonbónkovou recenzi na Rosiin sladký krámek snů. A protože se mi kniha zažrala pod kůži (nejen ve formě tukových polštářků), neodolala jsem a koupila si nedávno vyšlou knihu Jenny Colgan, která sice od sladkého tématu trochu utekla, ale hlad z ní budete mít stejně. Ostrov s vůní čerstvého chleba nás opět zavede do Anglie, tentokrát však na přílivový ostrůvek, kde papuchalkové dávají dobrou noc a vůně čerstvého chleba se line podél přístavní zdi. 


Ostrov s vůní čerstvého chleba - Jenny Colgan

středa 14. září 2016

Láska prochází pytlíčkem bonbonů

Kdo nemá rád sladké, ať zvedne ruku. Těch pár osamělých ručiček asi ani nemusí ve čtení pokračovat. Moje ruka rozhodně do výšin nevyletěla, protože sladké miluji snad ve všech možných podobách. A tak není divu, že jsem jen stěží odolávala knize Jenny Colganové, která názvem i vzhledem doslova láká ke slupnutí. Rosiin sladký krámek snů slibuje prostředí anglického venkova, tak trochu tápající mladou ženu, jednu nevrlou starší ženu, lásku a hromady chutných bonbonů spolu s nostalgií papírových pruhovaných pytlíčků. 


Rosiin sladký krámek snů - Jenny Colgan


středa 7. září 2016

Nevím co chci, ale chci to hned

Být ženou není vždy procházka růžovou zahradou. Kamarád mi jednou řekl, že přeci máme prsa, tak to musí být skvělý život. No, z mužského pohledu možná ano. Občas pánům tu jednoduchost v uvažování, vlastně celkově v životě, závidím. Jenže ona ani ta prsa nejsou výhra, stačí mi vzpomínka na chvíle, kdy mi začala růst. Být ženou je někdy dost podobné jízdě na horské dráze. Nahoru, dolů, doprava, doleva, pak v jiném pořadí a takhle několikrát za sebou. Náš život je ovlivněn hormony, které se stále mění a to nejen v průběhu let, ale v průběhu každého měsíce. Není divu, že jsme občas na prášky (nebo na zabití). Že se však nemáme za co stydět, a že je to naprosto normální, nám v knize Náladové a protivné přednese americká psychiatrička Julie Holland


Nakladatelství Grada

sobota 20. srpna 2016

Nepravděpodobné, ovšem ne nemožné

Došla jsem k názoru, že už toho válení bylo až až, že se zdravotně cítím více než dobře, že mi vlastně začíná být domov tak trochu malý. Rozhodla jsem se najít si práci. Ne vletět hned do první, která je mi navíc protivná, ale prostě vybrat si něco, u čeho budu mít pocit, že by to mohlo být fajn. A tak jsem brouzdala po netu a hledala, až jsem narazila na dva inzeráty, které svou protichůdností zájmů lehce bijí do očí. První tím, že to bylo pro mne něco naprosto nového a druhé naopak svojí hřejivou známostí. Odhodila jsem veškeré zábrany a odepsala na inzeráty s myšlenkou aspoň jsem to zkusila. Světe div se, čekaly mě dva pohovory.

...

středa 10. srpna 2016

Když nastane čas...

Ležím ve stínu a podřimuji. Ve snech se mohu prohánět po zahradě, očichávat feny a znovu prožívat dávná dobrodružství. Teď je pro mě největším dobrodružstvím, když se zvládnu zvednout a dojít se vyčůrat do trávy. Nohy mě už neposlouchají jako dřív. Donedávna pro mě vstávání bylo nepříjemnou záležitostí, ale přeci jen jsem ještě něco uběhl. Dnes ne, dnes je to asi žalostný pohled. Zadní nohy se mi klepou a občas dokonce žuchnou zpátky na zem. Moje oči nevidí, čich nefunguje jak bych si přál a prý jsem hluchý. Ale můj ocas ještě slabě vrtí, když vytuším přítomnost známé osoby.


...


pondělí 25. července 2016

Být jiný není žádná sranda

Kde jsou lidé, jsou rozdíly. Kde jsou rozdíly, je i strach. A strach je živnou půdou pro šikanu. Ti kteří šikanují ostatní nejsou nadlidi, jak si často rádi myslí. Mají jen větší strach z odlišného a tak se snaží odlišné zadupat - co kdyby se ukázalo jako stejně dobré, ne-li ještě lepší? Někdy platí, že nejlepší obrana je útok, ale ne vždy máme pocit, že to jde. Jak se s výzvou postavit se těm oblíbeným spolužačkám, které jí dělají ze školního života peklo, popere dvanáctiletá Anne Bea v knize Válka proti superkrávám norské autorky A. Audhild Solberg?  


Nakladatelství Host


sobota 23. července 2016

Že cíl všech cest je milování

Láska kvete nehledě na čas, místo a situaci, v níž se lidé zrovna nachází. Ta zakázaná navíc bují s razantností plevele. Přesto je láska dar, který je třeba si hýčkat, i když musíme ustát nějaké ty počáteční nesnáze. Kanadská autorka Georgina Guthrie to svým postavám v knize Láska podle Shakespeara: Daniel & Aubrey nehodlá ulehčit. Láska mezi studentkou a profesorem se může na první pohled jevit jako neškodná zábava, přesto však je tento vztah na pozemcích univerzity jedno velké tabu, zvlášť když nad mladým profesorem visí mračna minulosti.

Nakladatelství Grada


pondělí 11. července 2016

Pretty Woman na útěku

Pretty Woman, Bridgetka, Hříšňák, Láska nebeská - to je filmová láskyplná klasika, na kterou můžu koukat pořád a pořád dokola, aniž by mě to omrzelo. Jsou to přesně ty filmy, ke kterým se hodí sklenka vína, sýr, pytlík křupek, tabulka čokolády, hřejivá mikina a chlupaté ponožky. Nejednou jsem si kňučela Time of my Life a představovala si, že jsem lehká jako pírko a sahá na mě Patrick. Nebo že se muchlám s Hugh Grantem na podlaze a moje bombarďáky mu nepřijdou odporné. A ještě líp, že mi Colin Firth pomáhá s večeří, kupuje mi deník, líbá mě... No, zkrátka zažít Lásku jako z filmu by mi vážně nevadilo, ale jelikož mám již doma skvělého chlapa - zdravím lásko - musí mi stačit knižní podání americké autorky Victorie Van Tiem. 


Láska jako z film - Victoria Van Tiem

pondělí 20. června 2016

Hranice mezi láskou a pozérstvím

V poslední době mám v hlavě solidní guláš. Tak nějak vlastně nevím, co chci. S láskou vzpomínám na útrapy pubertálních let a přemýšlím nad tím, kde se, zatraceně, v mé hlavě vzala ta myšlenka, že až překročím pětadvacítku a dospěji, bude vše snadné. Asi jsem někde na cestě udělala chybu. Možná jsem měla dodělat jednu z těch vysokých škol, i když mě vlastně tolik nebavily. Možná bych se častěji měla kousnout a věci prostě dělat. Jenže já jsem chronický odcházeč, ať už to "sebrat se a jít" má viditelně dobrý důvod, případně pochopitelný jen pro mě. A někdy vlastně nepochopitelný ani mně. 

...


pondělí 13. června 2016

Zpráva o prostém lidství

Strach je hluboce zakořeněná lidská reakce na odlišné a neznámé. Patří k životu stejně jako radost, láska či bolest. V historii lidstva můžeme najít období, která strachu nepříjemně nahrávají do karet. Období, kdy není snadné být jiný, mít odlišný názor a pohled na věc, vzhled či jméno. Strach totiž občas dožene lidi k nelidským činům. Jenže, je něco omluvitelné jen proto, že to dělají i ostatní? Když chápeme určité lidské chování, znamená to snad, že s ním souhlasíme? Brodeckova zpráva francouzského spisovatele Philippa Claudela rozevírá temné hlubiny rozbouřených vod lidské zbabělosti a syrové zrůdnosti.


Brodeckova zpráva - Philippe Claudel

pondělí 30. května 2016

Jak mi začaly v hlavě lozit děti

Děti jsem nikdy moc nemusela, natož abych toužila po vlastním. Přišlo mi to jako smradlavý, ufňukaný a otravný závazek pro druhé, nic pro mě. Doma jsem s oblibou tvrdila, že pokud někdy vůbec přivedu na světlo světa mimino, budu žít v lesbickém vztahu a sperma nám daruje urostlý černoch. Málo pravděpodobné a pro rodinu těžko přijatelné - dvě mouchy jednou ranou. Jenže. Hormony jsou svině. V posledních letech pozoruji tu plíživou změnu. Úsměv, když spatřím miminko. Rozplývání se nad roztomilostí malých oblečků. Do reality dní mě většinou vrátí nějaké to vztekající se dítě v kavárně a vše je zase při starém jen to ne. Jenže interval mezí zhnusením a rozněžnělostí se tak nějak zkracuje. 


...

úterý 17. května 2016

Knižní sauna 2016

Víkend je dávno za námi a i když si myslím, že ze slovního spojení "Svět knihy" už vám musí naskakovat pupínky i na sedacích partiích, přidám trochu svědivého prášku do internetových hlubin a podělím se o své zážitky (protože se určitě diametrálně liší od zážitků ostatních). Letos jsem měla to štěstí a veletrh si užila hned dvakrát. Poprvé ve čtvrtek - lepší. Podruhé v sobotu - trochu méně lepší. Zní to možná lehce otráveně, ale ve skutečnosti tomu tak není. Vlastně jsem si to moc hezky užila, až se sama divím. Loni to bylo rozhodně náročnější. 


čtvrtek 12. května 2016

Prokletí jménem "Černej pes"

Píše se rok 1888 a v Barceloně se vše točí kolem příprav na Světovou výstavu. Nadšení však hatí zohavená těla žen, jež se s děsivou pravidelností objevují po městě, obraz pokroku navíc zastíní vyděšené obyvatelstvo, které s hrůzou šíří staré báchorky, dle kterých za vraždy může pekelnej Černej pes. Jordi Llobregat ve své zdařilé prvotině Vesaliovo tajemství rozehrává skvělý detektivní příběh na poli věděckého a lékařského pokroku konce 19. století, smíšeného se stále přítomným strachem z neznáma a pověrčivostí méně vzdělaného obyvatelstva.


Nakladatelství Host


úterý 3. května 2016

Ta dívka z obrazu

I mé srdce si občas rádo zaplesá nad kouskem romantiky. Dřív mi podobné chvilky zpestřoval pan Sparks, ovšem teď už se spíš podívám na film podle jeho knihy, než abych si některou přečetla. Chtělo to změnu. A tak jsem objevila Jojo Moyes. Zamilovala jsem se do ní před třemi lety při čtení její nejznámější knihy Než jsem tě poznala. Žádná další sice v mých očích nedosáhla takových kvalit, přesto si jednou za čas ráda sednu do křesla, uvařím si čaj a začtu se - naposledy do Dívky, již jsi tu zanechal


Dívka, již jsi tu zanechal - Jojo Moyes

úterý 26. dubna 2016

Temné odstíny Skotska

Možná to o mně nevíte, ale miluji Skotsko. Ne nijak zvlášť fanaticky, ale láska to přesto je. Tartan, chlupaté zrzavé krávy, kilty (sama mám doma dva), bodláky, překrásná krajina... A to byl také jeden z důvodů, proč jsem si v knihovně půjčila staré vydání Cizinky a dala se do čtení. O příběhu jsem měla už jistou představu, protože jsem se neubránila zhlédnutí několika dílů seriálu, přesto více než polovina knihy pro mě byla velkou neznámou. A jaký dojem ve mně Američanka Diana Gabaldon prvním dílem série Cizinka zanechala?

Cizinka - Diana Gabaldon

neděle 24. dubna 2016

A žili spolu šťastně...

Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Zlatovláska. Kdo by je neznal? Jsou s námi již od dětských let a s nimi i šťastné konce. Princ najde princeznu, zachrání ji, políbí a zvony štěstí se rozezní nad celým královstvím. Láska zvítězí nad nenávistí, vše se vyřeší ku prospěchu těch, kdo si to zaslouží. Možná už nejsme caparti, ale mnohé se nezměnilo, pouze princ a princezna mění jména, povolání, dobu. Stále však můžeme narazit na šťastné konce. Jenže tady je ten drobný háček - šťastný konec není konec. 


I know you...

neděle 20. března 2016

Nebýt starou rybou bez zážitků

Spousta z nás žije v akváriu. Máme nepřeberné množství možností, ale stejně dáváme z nějakého falešného pocitu bezpečí přednost stereotypu. Nudnému a nezáživnému. Stavíme si kolem sebe zdi a bariéry, unikáme před sebou, před světem, před dobrodružstvím. Než se nadějeme, přežíváme v pohodlí, které nám přináší zdání jistoty. Otázka zní, zda to stačí. Přežívat přeci neznamená žít. Rozhlédněme se kolem, sdílíme obrovské akvárium s lidmi, o nichž nic nevíme, ba ani nic vědět nechceme. Hnijeme spokojeně uvnitř růžového plastového hradu. Když to však nestačí rybce, jak by mohlo nám? Australan Bradley Somer ve své prvotině Ryba jménem Ian odkrývá jeden život v mnoha podobách. A také hloubku, krásu i hnus ryzí pravdy.  


Nakladatelství Metafora


čtvrtek 10. března 2016

Naděje i hrůza mezi řádky

Svět není černobílý. Najdeme v něm mnohem víc odstínů než je čerň zla a bělost dobra. Jenže svět obývají lidé a ti mají občas zcestnou potřebu zahalit své konání jen do jedné z nabízených barev. Myslím, že se nikdo nerodí čistě zlý. A stejně tak ani dobrý člověk nemusí být bez poskvrnky. Zlo dobro nevylučuje, stejně to funguje naopak. Jsme to my, lidé, kdo nese zodpovědnost za to, jaká barva ovládne naši osobnost. A jen člověk dokáže jednat s černotou srdce a vydávat ji za běloskvoucí pravdu. Španělský publicista Antonio G. Iturbe ve své knize Osvětimská knihovnice přináší pohled na masu černoty, která v dějinách lidstva zanechala smutný kráter smrti, krutosti a nelidské hrůzy. 


Osvětimská knihovnice - Antonio G. Iturbe


pondělí 7. března 2016

Práce s vůní čaje a kávy

Maminka mi vždy říkala, že lásku najdu ve chvíli, kdy ji přestanu urputně hledat. Myslím si, že podobně to funguje se vším. Čím víc se člověk snaží, tím víc před ním vytoužené utíká. Když se však zastavíme a dovolíme si nadechnout, vytoužené k nám přijde tak nějak samo. Aspoň v mém světě to takhle (docela často) funguje. Daleko víc zajímavých, hezkých a příjemných věcí ke mně přišlo shůry, jako blesk z čistého nebe. Možná jsem si je nějakou chvilku uvnitř sebe přála, ale nelámala jsem to přes koleno. A tak to bylo i s nabídkou brigády v čajovém obchůdku. 

Láska na první pohled


úterý 1. března 2016

Literární čaj o páté

Čau opate! Překonala  jsem svou lenost (a zároveň podlehla nátlaku ze strany jedné nejmenované pracovnice knihovny - zdravím eF) a navštívila knihomolsky zajímavou akci Literární čaj o páté. Nemalou zásluhu na tom, že jsem se zvedla a udělala si radost pobytem mezi lidmi a knihami, má jedna milá mladá žena, se kterou jsem se měla na akci setkat, a René, kterému byl tento čajíček zasvěcen. Přesněji jemu a dílu jeho studentů. Na družnosti mi přidal bílý vinný střik, který jsem do sebe potupně klopila na chodbě, protože pán, jenž zrovna sídlil v průchodu knihovny, nebyl nakloněn mé kabelce, natož tekutině v ruce (což jsem vzhledem k přítomnosti čaje brala trochu osobně). 


čtvrtek 18. února 2016

Potrhlý detektiv, kachna a jiné nadpřirozeno

Jeho výstřednost hraničí s potrhlostí, avšak inteligence je značně vysoká. Všímá si neuvěřitelného, ba co víc, on neuvěřitelné skutečně vidí. Kde ostatní tápou, on si ví rady, protože nadpřirozeno zanechává svou nesmazatelnou stopu. Jackaby amerického autora Williama Rittera je zajímavou směsicí skvělého detektiva s bystrým úsudkem a bláznivého génia. Ve chvíli, kdy jsem Jackabyho zahlédla na stránkách edičního plánu, jsem věděla, že musí být můj. Paranormální jevy, nadpřirozené bytosti a rok 1892 - ano prosím! 

Nakladatelství Host

sobota 13. února 2016

Ach, ta láska nebeská...

Máme tu půlku února a s ním i svátek, který je v naší zemi přijímán většinou s jistou nevolí - Valentýn. Je pravda, že jde o přivandrovalce z anglosaských zemí - a jak řekl Joelek ve Věčném svitu: "Valentýn je svátek, který si vymysleli výrobci blahopřání, aby měli lidi pocit, že život stojí za kulový." Dnes tu však nejsem od toho, abych se přidala na tu či onu stranu valentýnské barikády. Jde mi o knihy. Zamilované knihy. Ráda bych se s vámi podělila o svůj vztah k romantickým příběhům a kdo ví, třeba mezi fotkami a slovy najdete i nějaký ten příběh pro sebe. 

Nebe nad Darjeelingem - má nejoblíbenější

sobota 6. února 2016

Vzletné hranice vs. domácí krb

Když se podívám na seznam recenzí tady na blogu, českých autorů je tam jako šafránu. A stejně to vypadá v mé knihovně. Čestné místo zde mají zatím tři díly pentalogie Zahrada, ale tím asi můj nadšený výčet končí. Čím to je, že dávám přednost zahraničním autorům před jejich českými kolegy? Vím, že v tom nejsem sama, ale přemýšlím nad tím, proč to tak mám zrovna já. Kde se zrodila má nechuť po knihách českých autorů, ta obezřetnost, se kterou se jim vyhýbám?


Reading = adventure


neděle 24. ledna 2016

Nalep to ještě sem!

K čemu je krása? Někomu k ničemu, jinému pro radost. Ale pěkně popořádku. Může za to Zdeňka (vždycky je fajn mít na koho to svést). To ona stojí na začátku mého šílenství. To ona na svůj FB vystavila objednávku z e-shopu Svět pásek a navíc o své bezbřehé spokojenosti psala i na blogu. Možná bych se i tak ubránila, jenže to bych nesměla dostat k svátku sovičkovou pásku a na Vánoce sadu samolepek Mimoňů. Odolávala jsem dlouho, ale kdo jsem, abych odolávala věčně? A tak přišla má první objednávka. A druhá a třetí a... No, na jeden měsíc prostě velká spousta objednávek. 

Má první (a poslední skromná) objednávka

sobota 16. ledna 2016

Nejkrásnější hlas, nejkouzelnější nos

Nikdy jsem nechápala humbuk kolem smrti slavných (a cizích) lidí. Až do teď. Ve čtvrtek zemřel člověk, který pro mne mnohé znamenal, i když jsem ho nikdy nepoznala osobně. Úmrtí toho člověka mne zasáhlo až do hlubin duše. Tak silně, že to překvapilo i mne samou. Alan Rickman patřil již několik let na můj seznam inspirativních lidí. Jako malá jsem se ho trochu bála, když se zle tvářil na toho sympatického brýlatého chlapce. V pubertě jsem již nedokázala odolat jeho hlasu, nabádala Kate, aby se přestala chovat jako pitomá káča (jo, Austenovské období) a otevřela své srdce plukovníku Brandonovi a nejednou si přála promlouvat k bohu, tedy přesněji k Metatronovi (za předpokladu, že má vážně Alanův hlas).


Alan Rickman


středa 13. ledna 2016

Jenom ne foxteriéra

Jako malá holka jsem četla knihu, která zásadně ovlivnila můj život. Utvrdila mě v myšlence, že nutně potřebuji psa. A že to rozhodně nebude teriér. Jak mi totiž Robin ukázal, s teriérem není nikdy nuda (a já se čas od času nudím ráda). Po letech - číslo už přestává být slušné zveřejňovat - se mi do rukou dostala další kniha Zdeny Frýbové, Robinovo pokračování s názvem Robin Druhý a jeho rodina. A jak tohle setkání dopadlo? 


Nakladatelství Šulc-Švarc

úterý 5. ledna 2016

Co stane se, stát se má...

Tam, kde zakoření zlo, vykvete nablízku i dobro, které provází a ochraňuje, seč jeho síly stačí. Avšak i ta nejkrásnější zahrada skrývá temná zákoutí, stejně jako nejčistší duše. Ve třetím díle Zahrada: Návrat vynikající autorky Jany Richterové se opět setkáme se čtveřicí mladých lidí, jejichž životní cesty jsou vzájemně propletené v jejich jedinečnosti, jež je činí silnými i slabými zároveň. Snová realita Lesa i skutečnost všedních dní s sebou přináší těžkou zkoušku, s níž se každý vyrovná po svém. A nezůstane jen u nich.


Zahrada: Návrat - Jana Richterová