sobota 31. října 2015

Chipička se vloudila... pardon, chybička...

Že prý je kniha zboží jako každé jiné. No, OK. Já se s tím asi nikdy úplně nesmířím, ale doba kráčí kupředu a prachů je třeba. V dnešní době, kdy může knihu napsat Břéťa z Horní Dolní, sera přitom na latríně, by jednoho asi nemělo překvapit, že kvalita zboží, v tomto případě knih, lehce upadá. Dejme stranou kvalitu obsahu produkovaných děl - stačí se vyhnout příliš vyhlašovaným "ozlaceně-bestcelérovým" obálkám, nedat na mediální onanii a přečíst si prvních pár stran a možná to nebude až taková sračka - každý svého štěstí strůjce a co si chceme cpát do hlav, to je nám přáno. Jenže co udělat s tím, když si zbožně koupíme tu vysněnou knihu, zavřeme se do pokoje, na dveře dáme cedulku "Promluv na mě&jsi mrtvej", začteme se a...


...


čtvrtek 29. října 2015

Nejen listí padá k zemi

Život na vsi má svá pravidla. Neděje se zde téměř nic a přesto mají obyvatelé vesničky stále něco na práci. Pro každého se najde škatulka a někdo oprávněný, kdo vás do ní zařadí. Pokud existuje tajemství, ve většině případů je veřejné. Otevřenost a souznění vesnických starousedlíků hraničí s všetečností. Ovšem stejně tak vládne na vsi opatrnost, pokud do ní zavítá vetřelec. Malé kulisy vesnického života dávají prostor tragédiím a komediím stejně jako velké město, ne-li dokonce větší. O tom ví své i Max Tudor, hlavní představitel detektivního příběhu Zlověstný podzim americké autorky G. M. Mallietové.


Nakladatelství Motto


čtvrtek 22. října 2015

Dvojčata, duch a malé Nekrokotě

Hřbitovy mě vždycky přitahovaly svou poklidnou, lehce parkovou atmosférou. Duchové mě fascinují od chvíle, kdy mi zemřel první blízký člověk a já chtěla vědět, kam odešel (i když se přiznám, že vidět dnes nějakého ducha, tak se asi na místě zblázním strachy). Dvojčatům jsem záviděla výhody, jenž plynou z jejich přízračné podoby. Miluji Londýn a Anglii. Proč vám o tom vykládám, když tyhle věci nemají nic společného? Omyl, mají - americkou autorku Audrey Niffenegger. To ona spojila Londýn, starý hřbitov, ducha a blonďatá dvojčata ve své knize Její děsivá souměrnost


Její děsivá souměrnost - Audrey Niffenegger


sobota 17. října 2015

Překrásně velký nos Severuse Snapea

Mám slabost pro zvláštní muže. Mají-li navíc britské občanství, hlas hodný boha a neotřelý zevnějšek, jsem ztracená v hlubinách své prakticky-před-ničím-se-pozastavující fantazie. Nebudu zde rozebírat detaily svých více či méně zvrhlých myšlenek, ale o jednu se s vámi přeci jen podělím - často si představuji, že ležím v posteli a dotyčný mi... předčítá. Jo, co jste jako čekali, hmmm? No, zpátky k tomu, o co jsem se s vámi chtěla původně podělit. Na zvláštních mužích miluji ještě jednu věc - když mají obrovský a krásně tvarovaný nos. Jeden z nejvýraznějších nosů knižní sféry patří jistojistě řediteli Zmijozelu - kdo by nemiloval nos Severuse Snapea? 

Severus Snape

pondělí 12. října 2015

Svatební monstrum

Vdavky. Většina dívek o nich sní od chvíle, kdy byly schopné vnímat pohádky zakončené velkolepým a žili šťastně až do smrti. Den, kdy se z ženy stane kouzelná princezna v bílých šatech, obklopená usměvavým příbuzenstvem, lahodným občerstvením, vkusnou výzdobou a duši povznášející hudbou. Nejlépe nějaký ten párek koloušků, holubic a láskyplně se tvářících labutí - všichni samozřejmě po dobu svatby jako zázrakem omezí své vylučovací funkce. Hlavní hrdinka knihy Ženich na zabití, jenž je u nás druhou vydanou knihou Sophie Ranaldové, však nepatří mezi většinu dívek


Knihy Dobrovský


sobota 10. října 2015

I knihomol potřebuje sociální kontakt

Temná místnost, pruhované teplé ponožky, vydýchaný vzduch, armáda hrnečků a světla tak akorát, aby se v něm dalo číst. Týden nemytá, do slov zahloubaná postava. Ne, zas tak špatně na tom (doufám) nejsme, ale všichni dobře víme, že knihomol je nejvíc spokojený doma s knihou v ruce. Přesto i my občas potřebujeme vylézt na čerstvý vzduch a mezi lidi -  a nejlépe mezi stejně postižené

Vidíte, jak jsem se bavila! 
Photo by Martin Skřivánek

čtvrtek 8. října 2015

Dej mi vědět, co bys rád/a četl/a!

Aby blogování bylo zábavou, je třeba (alespoň) dvou lidí - toho, kdo píše a toho, kdo bude psané číst. Blogování je zkrátka vztah. Můžeme spolu sdílet radost a vzájemně si naslouchat - a potom bude krásně fungovat. A nebo na sebe můžeme kašlat, ale pak se nesmíme divit, že to vše jde do kytek. Čas a prostor pro sebe sama je nesmírně důležitý. Ovšem neméně důležité je to, co sdílíme spolu. Proto bych byla moc ráda, kdybyste mi v tomhle směru pomohli vy, moji čtenáři. 


Podzimní čtení