pondělí 30. března 2015

Duše z písmen

Vítám tě, duše zbloudilá, na stránkách Hnízda. Jsem mladá žena, jenž hledá cestu životem. Tato stránka je tím nejstabilnějším z vyšlápnutých směrů. Je to myšlenková síť, knižní blog, má duše vystavěná z písmen. Když se budete dobře rozhlížet, najdete mě tu. Za každým písmenkem stojím jako jeho stín. Občas kousavá, většinou nadšená a někdy, někdy pochmurná. Ovšem vždy lidská - se všemi radostmi a chybami, které lidství obnáší.



Co mám ráda: Earl Grey s medem a citronem, knihy, citrusové vůně, impresionismus, barevnost, vodu v pohybu, tartan, Anglii, Indii, naše psy, hřbitovy, citáty, Věčný svit neposkvrněné mysli, světlo svíček, překvapení ve schránce, černobílé fotky, praskavý zvuk gramofonu, ...

Co nemám ráda: cyklisty bez zvonku, přespříliš extrovertní jedince, Vánoce v říjnu, materialismus, chamtivost, hloupost, hluk, zbytečnou byrokracii, koprovou omáčku, upřednostňování kvantity nad kvalitou, shon, těžké květinové vůně, ...

Názory, na něž zde narazíte, se nutně nemusí shodovat s vašimi. Respektujte autorská práva - v opačném případě zemře jedno koťátko (to si přeci na svědomí nevezmete, že).

Že ne?

PS: Chcete vědět něco víc? Zvědavost není hřích - tak se ptejte.

středa 25. března 2015

Tak jsem potkala literaturu

Že je Plzeň "Hlavní město kultury 2015" snad víme všichni. Kdo nevěděl, už to ví. To znamená spoustu akcí, jimž se úspěšně vyhýbám, protože s sebou přináší hordy natěšených lidí a mačkání se v davu není zrovna má oblíbená kratochvíle. Nicméně, jakožto knihomil, jsem nemohla nepostřehnout projekt s názvem Meeting Literature, který se rozběhl někdy koncem loňského roku a z nějž jsem včera prvně ochutnala. Asi bylo správné postavení hvězd, protože jsem se velmi spontánně zapsala na přednášku s názvem "Současná americká literatura", za pár hodin se oblékla a vyrazila do prostor Galerie Evropského domu, kde přednáška probíhala. (Přišla jsem s malým zpožděním, ale byli jsme dva, takže.)


Co jsem si nabrala...

úterý 24. března 2015

Gorila od dálnice

Příběhy jsou různé - smutné, veselé, se šťastnými konci i ty, u kterých byste šťastný konec hledali marně. Některé přečtete a téměř se vás nedotknout. A pak jsou tu takové, které se vám dostanou pod kůži. Zajímavé je, že v poslední době se mi pod kůži dostávají hlavně příběhy určené dětem. Řekla bych, že jsou v lecčem zajímavější, hlubší, moudřejší a tak nějak mají svým (nejen malým) čtenářům co dát. Stejně tak to bylo s dojemnou knihou Ivan je jen jeden americké autorky Katherine Applegate. Kdo by si s chutí nepřečetl knihu, jejíž hlavní postavou je gorila? 


Ivan je jen jeden - Katherine Applegate

čtvrtek 19. března 2015

Jak se Bradavice staly mým domovem

Nedávno jsem si vyhlásila harrypotterovské prázdniny. Kdykoliv jsem jako mládě byla nemocná, neměla na nic náladu, nebo se mi prostě jen zastesklo, vydala jsem se do Bradavic. Už jsem trochu starší mládě, ale v tomhle směru se nic nezměnilo. Musím vám přiznat, že jsem o tohle kouzelné místo, které jsem si zamilovala a nazývám ho domovem, málem přišla svou "sourozeneckou záští" (má-li někdo mladšího sourozence, možná mi rozumí). S Harrym k nám totiž poprvé přišel můj mladší brácha. A já jako znuděný starší sourozenec srážela jeho nadšení - děti umí být kruté, nebyla jsem výjimkou. Když dostal "První čtyři roky v Bradavicích", nechalo mě to chladnou. Jenže pak přinesl na VHSce domů první film...


pondělí 16. března 2015

Muž, letadlo a pes

Představte si, že svět, který znáte, se už nikdy nevrátí. Ztráta milovaných dá vlastnímu přežití hořkou příchuť. Lidskost se - ve své nejsoucitnější podobě - vytratila, zastoupená touhou po přežití a jediným pravidlem - zabij nebo budeš zabit. Obchody již dávno nefungují, benzín do aut se zkazil, spousta živočišných a rostlinných druhů vyhynula a další to nejspíše brzy čeká. Hledal by někdo v něčem podobném smysl, hlubší smysl? Nebo je to vážně jen o nabít - vystřelit - ubránit teritorium - přežít? Psí hvězdy amerického spisovatele a dobrodruha Petera Hellera přináší pohled do duše muže, který si přes všechny útrapy uchoval notný kus lidskosti. 


Nakladatelství Plus


neděle 8. března 2015

Ta, která krade knihy

Dětství, to je kouzelný čas. Čas her a bezstarostného snění. Čas sourozeneckých potyček, lumpáren a představ, že nic není nemožné. Dětství bychom si měli užít beze strachu, hltat život plnými doušky, bavit se. Jenže co když je dětství zasazené do doby, která bezstarostnému životu příliš nepřeje? Ba naopak, vše kolem se mění a vy nestačíte tyhle změny vstřebávat. Ocitáte se v cizím prostředí, mezi lidmi, které neznáte a nad vaší zemí se vznáší Führerův těžký, temný stín následovaný samotnou smrtí. Vítejte v dětství Zlodějky knih australského spisovatele Markuse Zusaka


Markus Zusak - Zlodějka knih


čtvrtek 5. března 2015

Když žák předběhne učitele

Knižní podoba příběhu je prostě lepší než ta filmová. Na tom se nejspíš většina zapřísáhlých knihomilů shodne. Včetně mě. Jenže ouha. To by nebyl život, aby se nenašla nějaká ta výjimka potvrzující pravidlo. A já mám tyhle výjimky tři (vlastně čtyři). Občas se zkrátka stane, že si film užiji daleko víc než knihu. Ve většině případů rudnu v hysterickém záchvatu, když "tohle v knize bylo naprosto jinak" a "kde si to sakra vycucali, vždyť takhle to tam vůbec nebylo", případně "a tohle je jako kdo". U mých výjimek je to jinak. Líbám filmařům ruce, místo abych jim s fanatismem chtěla trhat nožičky. 

Výjimečně to není horor...

úterý 3. března 2015

Tam, na konci duhy...

Láska je prapodivná "věc". Někdy ji hledáme, aniž bychom si uvědomili, že nám leží u nohou. To, co máme přímo před nosem, s největší pravděpodobností nevnímáme - nebo si to nechceme připustit. Pak jsou tu navíc okolnosti, které dokáží zamíchat karty a rozdat je tak, že se naše situace změní s intenzitou hurikánu. A přesně takové změny zažívají hrdinové knihy S láskou, Rosie, kterou napsala irská spisovatelka Cecelia Ahern. Alex a Rosie. Nejlepší přátelé, společné vzpomínky, různé životy, nespočet e-mailů, dopisů a vzkazů a poklad na konci duhy. 


Cecelia Ahern - S láskou, Rosie

neděle 1. března 2015

(Ne)Kuřácké zamyšlení

Někteří z vás stihli s hrůzou postřehnout, že jsem v dobách dávných a minulých (no, dobře, tak dávno minulé zase nejsou) kouřila. Abych se hrdě přiznala, začala jsem až v osmnácti - dříve jsem si to zakázala. Tedy, ne že bych to na začátku druhého stupně základky nezkoušela za hospodou s bandou zvědavců a doma se pak řádně nepos*ala. Proč o tom ale vůbec začínám? Prohlížela jsem si z lehké nostalgie své fotky na FB (blbý zvyk spojený s blížícím se datem narozenin) a mimo jiné jsem narazila na jeden obrázek z úžasně vtipné knihy Králíčkovy sebevraždy. A napadlo mě "Bože, já se asi vážně neměla moc ráda". 


To je on...