pátek 27. února 2015

Kouzlo buněk

Představte si před sebou dva tábory. V jednom si lidé povídají o genech a jejich úloze v lidském životě. Věří, že právě geny jsou původci všech strastí - od obezity, přes cukrovku, až po neovladatelné záchvaty vzteku. Jde o skupinku "já za to nemohu, mám to v genech". Je velmi rozsáhlá a svým způsobem volí "snazší cestu" - zodpovědnost za svůj život předává do rukou někoho jiného. Pak je tu druhý tábor, ve kterém tvrdí, že je to trochu jinak. Zde sedí Bruce H. Lipton, v ruce drží skvělou knihu Biologie víry a přináší myšlenku, o které nejspíš všichni víme, ale trochu nás děsí. A sice, že svůj život si utváříme sami.

Nakladatelství ANAG

pondělí 23. února 2015

HOSTovské výletování

O víkendu jsem zažila něco nádherného. Navštívila jsem jedno brněnské nakladatelství. Ano, tušíte správně, jedná se o HOSTa. Když jsem dostala mailem pozvánku, nebyla jsem schopná slova - dokážete si představit, jak jsem byla nadšená. Pro někoho by mohl být zádrhelem fakt, že Plzeň a Brno nejsou zrovna "sousedi". Naštěstí mám na Moravě kořeny, takže jsem to spojila v malý výlet a potěšila svého drahého otce druhou návštěvou v jednom měsíci (slibuji, že mě aspoň tři měsíce neuvidíš tati). Čtvrtek jsem si užila ve vlaku, pátek báječným courem po Třebové. V sobotu mě čekala třešnička na dortu. Brno.

Zámek Moravská Třebová

čtvrtek 19. února 2015

Trochu trpělivosti, prosím

Od nového roku nejsem na blogu tak "akční". Nevím, co se stalo, ale asi mám potřebu trochu zvolnit. Miluji čtení, miluji psaní. Právě proto mám teď takovou malou "nechuť". Hlavně psát, číst mi jde skvěle. Na recenzi mi tu čekají tři knihy, některé docela dlouho. Ještě k tomu psaní - kreativní tvoření do soutěží na HOG mi jde skvěle (nedávno uspěl můj Kouzelnický Haha-park). Ale psaní recenzí nějak vázne. Ať se snažím sebevíc, je to jen horší a horší. Já pak civím do rozepsaného konceptu a říkám si "Do háje se vším". Tím jsem chtěla vyslovit prosbu - mějte se mnou trpělivost.

Zase to půjde, určitě...

středa 11. února 2015

Mo(u)drý Havraspár

Všichni máme sny. A kdo říká, že žádné nemá, ten je nešťastný, nebo sprostě lže. Já měla sen. Chtěla jsem studovat. Ovšem ne ty nudné mudlovské náhražky, jenž mají nálepku škola, a jsou dobré maximálně k výmazu mozku, neúctě k vlastním játrům a ztrátě důstojnosti. Já chtěla do Bradavic. Když mi bylo dvanáct - chtěla jsem do Bradavic (v té době jsem prvně četla knihy o Harrym Potterovi). Když mi bylo patnáct, chtěla jsem do Bradavic. Když jsem měla po maturitě - chtěla jsem do Bradavic. Když jsem nechápavě trčela na peďáku - Bože jak já chtěla umět nějaké hodně ošklivé zaklínadlo. Dnes je mi pětadvacet a já si svůj sen - konečně - splnila. Studuji v Bradavicích, hurá! 

So proud!

čtvrtek 5. února 2015

Ten pokoj s vůní levandule

Ztráta milovaného člověka v nás zanechá prázdné místo - a je na každém, jak s touto prázdnotou naloží. Někdo se v ní utápí, jiný se rozhodne vyplnit ji láskou, nebo třeba vínem. Nikdy však není dobré setrvávat v žalu příliš dlouho. O jednom muži, který si vybral život ve smutku a vzteku, píše německá autorka Nina George v kouzelně něžné, Francií provoněné knížce s líbivým názvem Levandulový pokoj.  Její příběh rozrazí zatlučená okna vašeho srdce a vpustí sluneční třpyt a čerstvý vánek do zastrčené a zatuchlé komůrky, o níž jste ani nevěděli, že ji máte. Budete se usmívat, možná i plakat, ale hlavně budete žít.


Nina George - Levandulový pokoj