čtvrtek 31. prosince 2015

Řekni mi, kam ten rok zmizel?!?

Vážení čtenáři, máme tady poslední den roku 2015. Normálně nejsem na podobné koncově sentimentální souhrnné kecy, ale výjimka potvrzuje pravidlo a nikdy není pozdě na to začít (se sebevětší blbinou). Je to chvilka, co jsem se oklepala ze svátků klidu a pohody a má játra se vzpamatovala z náporu rumu, který jsem vypila v rozličných variantách domácích hubolepů, takže o půlnoci si hodláme hrdě připít rychlými špunty. Jako malá jsem děsně prudila, abych si mohla cucnout šáňa a teď si s potěšeným výrazem kupuji jahůdkové bublinky, jimiž mé dvanáctileté já opovrhovalo způsobem sobě vlastním (občas se divím, že jsem se dožila dospělého věku).




 Letošní rok mi přinesl spoustu poprvé. V únoru jsem překročila práh nakladatelství HOST a užila si nezapomenutelné chvíle v partě stejně postižených lidí, jako jsem já sama (a ochutnala tu nejhustější pizzu na světě). V březnu jsem i přes bolesti břicha brázdila kulturní akce v Plzni, přesněji řečeno projekt Meeting Literature. V dubnu se bolest břicha zvrhla tolik, že jsem si užila svůj - po pěti letech s diagnózou Crohn - první pobyt v nemocnici. Bylo to opravdu velmi výživné, avšak více mi to dalo - spousta z vás mi byla velkou oporou, poznala jsem zajímavé lidi a připomněla si, jaké hodnoty mají v lidském životě opravdu smysl. 


Happy Mew Year!
I letos jsem škvařila půlky na největší knižní sauně a nadávala si do idiotů, když jsem se zborcená potem proplétala mezi dalšími podivíny. Díky pobytu v nemocnici a výživové sondě jsem na tom byla den za dnem, měsíc za měsícem lépe a lépe, ale také jsem si plnou měrou užívala vedlejší účinky léků - návaly v horku byly vskutku osvobozujícím zážitkem. 

Aby toho nebylo málo, v červenci jsme si to s přítelem vyměnili. Já byla doma a on v nemocnici. Skončit v nemocnici je fakt na hovno. Ale nezažila jsem větší bezmoc, než když v nemocnici skončí člověk, kterého milujete. Tenhle rok jsem zažila proklatě zasrané léto, korunované nesnesitelnými horky.

Podzim byl o něco lepší místo k žití. Zajela jsem na rodnou hroudu, kde jsem se mimo jiné setkala s kamarádkou, která sežrala nechutně velký meloun a následně ho proměnila v neskonale krásnou holčičku. Strávila jsem několik roztrhaných hodin s mojí mamkou, což ve mě vyvolalo lehce melancholickou náladu. Krom myšlenek na rodinu a děti a smysl bytí a vůbec jsem koncem roku začala řešit další nepříjemný problém, z kterého se naštěstí vyklubal jen jeden nepříjemný zážitek, který bude pouhou vzpomínkou - bulka v prsu nebyla ničím jiným, něž štěrbinovitým čímsi od Fé, na čem bych si jazyk zlámala. 


Cheers
Tenhle rok jsem zažila spoustu drobných radostí, pár nesnází, uronila nemálo slz a nesčetněkrát ukázala zoubky v hlasitém smíchu. Přečetla jsem hromadu krásných knih, ještě větší hromadu si domů přinesla, prohloubila přátelství s jednou milou knižní osůbkou, propadla pití kafe a zjistila, že život je nádherný, ale my to jen často nechceme (nebo nemůžeme) vidět. 



A teď mi, moji milý čtenáři, dovolte, abych vám ze srdce poděkovala za to, že jste. Že se vracíte na můj blog a čtete smysly i nesmysly, které tu za sebou zanechávám. Děkuji vám za myšlenky a energii, které mi věnujete. Za vaši oddanost, postřehy a prosté bytí. Za vás. Protože bez vás by tohle bylo jen pusté místo jednoho vyšinutého blázna. Děkuji vám - a přeji kouzelný konec starého a ještě kouzelnější začátek nového roku. Až si budu o půlnoci hrnout jahodové bublinky do nosu, vzpomenu si s láskou i na vás.