čtvrtek 3. prosince 2015

A ty jsi?

Co dělá z člověka jedinečnou osobnost? Je to jeho vzhled? Jistě, to jak vypadáme má určitě dopad na nás i naše okolí, ale v zásadě máme všichni nos mezi očima. Je to tedy naše duše? A co když v duši nevěříme? Kde vůbec duše sídlí? V hrudi, u srdce, v hlavě? Jsou to naše myšlenky, vzpomínky a slova, co nás odlišuje? Ano, to vše z nás dělá člověka, kterého známe, kterého zná naše okolí. Jenže co když jednoho dne vstaneme a ono ouha. Jak jen bylo to slovo? Ach, ano - zapomeneme. Název té věci na stolku. Kam jsme dali mobil. Kdo je ten muž v křesle? Americká autorka Lisa Genova napsala skvělou knihu Pořád jsem to já o nepříliš lehkém tématu - Alzheimerova choroba. 


Pořád jsem to já - Lisa Genova


Alice Howlandová je padesátiletá profesorka psychologie. Většinu svého života strávila na Harvardu, stejně jako její manžel. Harvard je místem, kde se cítí sebejistě a hrdě. Její kolegové jsou jí přáteli, téměř rodinou. Alice je uznávanou odbornicí ve svém oboru - psycholingvistika. Jezdí po světě a přednáší, skvěle prezentuje svou univerzitu, sebe sama. Je na sebe právem hrdá, miluje svou práci, svou inteligenci, svou schopnost používat slova. Miluje své místo ve světě. 

Alice je se svým životem velmi spokojená. Má tři dospělé děti, z nichž dvě jsou dostatečně zajištěné pro život - to nejmladší si šlo vždy vlastní cestou, což jako jediné dělalo Alici těžkou hlavu. Nikdy se však příliš nesnažila nejmladší dítě pochopit, spíš ho svést na vlastní cestu. V poslední době jí však dělá starost i něco jiného, než nepřizpůsobivost mladší dcery. Alice se hůř soustředí, občas zapomene, co že to chtěla a posledně se úplně ztratila na známém místě. Jistě, menopauza a stres, to bude ono. 
Zatímco holou hlavu nebo barevnou stužku, kterou v Americe nosí lidi s rakovinou, vnímají všichni jako známky odvahy a naděje, její zhoršující se slovní zásoba a potíže s pamětí budou považovány spíš za příznaky psychické nevyrovnanosti nebo nepříčetnosti. Lidi s rakovinou můžou od svého okolí očekávat podporu. Alice mohla očekávat leda to, že se z ní stane psanec. Vždyť dokonce i vzdělanější a lidumilnější populace má sklon si od mentálně nemocných udržovat bezpečný odstup. Nechtěla se stát někým, koho se lidi bojí a komu se vyhýbají. 
Pokud přijme jako fakt, že má doopravdy Alzheimera, že má k dispozici jen dva naprosto nefungující léky a že svou nemoc nemůže vyměnit za žádnou jinou, která by se dala vyléčit, co by si vlastně přála? Jestli se povede umělé oplodnění, pak by se chtěla dožít toho, že bude držet v rukou Annino dítě a uvědomovat si, že je to její vnouče. Chtěla vidět Lydii v nějakém představení, na které by mohla být pyšná. Chtěla být u toho, až se Tom konečně doopravdy zamiluje. Chtěla prožít ještě jeden rok volna s Johnem. Chtěla přečíst všechny knihy, které stihne, než přestane být schopná číst.
Tomu, co si právě sama sobě přiznala, se musela usmát. Překvapilo ji to. Nikde tam nefigurovala lingvistika, přednášky ani Harvard. Strčila si do pusy poslední kousek kornoutu. Chtěla zažít další sluncem prozářené dny a sníst další kornouty se zmrzlinou.
Jenže žádné vnitřní nalhávání si, že to vše, co se jí v poslední době děje, je normální, nedokáže zvrátit fakt, že s Alicí není něco v pořádku. A navíc se to pomalu zhoršuje. Když poprvé uslyší spojení časná forma Alzheimerovy choroby, má dojem, že se jedná o hloupý vtip, chybu, která se nějak vyřeší. Vždyť je jí, proboha, teprve padesát?!? Jenže s každým dalším dnem si uvědomuje, že před pravdou není úniku. 

Pořád jsem to já poodhaluje úskalí života člověka, jenž se vyrovnává s přijetím vlastní diagnózy a ztráty sebe sama. Bezvýchodnost Aliciny situace je až bolestně hmatatelná. Čtení téhle jedinečné knihy na čtenáře působí o to víc, že se autorka nesnažila o nějaké srdceryvné scény, ba naopak, tíživá síla samotného textu spočívá v naprosté normálnosti, lehkosti, přímosti. Když před očima vidíme, jak se silná žena a velmi inteligentní osoba mění v malé dítě, když vidíme plíživý sešup tak silné osobnosti, je to místy až nesnesitelné.


Přesto však jsem se od knihy nemohla odtrhnout. I když jsem věděla, že ať to dopadne jakkoliv, pro Alici to vždy znamená svým způsobem prohru, že bude vlastně jen hůř, nemohla jsem knihu jen tak odložit a nechat Alici bloumat někde na půl cesty. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se mění vztahy mezi rodinnými příslušníky, nad některými jsem pookřála a jiné jsem se snažila pochopit, i když v některých případech jsem pochopit nedokázala. 


Silné, citlivé a hrozně moc reálné, což je nejděsivější aspekt celé knihy. (Najednou vás polije nepříjemný pot, když bezcílně bloumáte bytem a hledáte, kam jste tu knihu, sakra, odložili.) Donutí vás přemýšlet, občas vám vžene slzy do očí a přistihnete se, že čtete do dvou do rána, protože dokud se nedozvíte, jak to s Alicí dopadne, nebudete schopni - ani ochotni - usnout. 

Autor: Lisa Genova
Překladatel: Karina Matějů
Počet stran: 244
Nakladatelství: Práh
Rok vydání: 2015