čtvrtek 3. prosince 2015

A ty jsi?

Co dělá z člověka jedinečnou osobnost? Je to jeho vzhled? Jistě, to jak vypadáme má určitě dopad na nás i naše okolí, ale v zásadě máme všichni nos mezi očima. Je to tedy naše duše? A co když v duši nevěříme? Kde vůbec duše sídlí? V hrudi, u srdce, v hlavě? Jsou to naše myšlenky, vzpomínky a slova, co nás odlišuje? Ano, to vše z nás dělá člověka, kterého známe, kterého zná naše okolí. Jenže co když jednoho dne vstaneme a ono ouha. Jak jen bylo to slovo? Ach, ano - zapomeneme. Název té věci na stolku. Kam jsme dali mobil. Kdo je ten muž v křesle? Americká autorka Lisa Genova napsala skvělou knihu Pořád jsem to já o nepříliš lehkém tématu - Alzheimerova choroba. 


Pořád jsem to já - Lisa Genova


Alice Howlandová je padesátiletá profesorka psychologie. Většinu svého života strávila na Harvardu, stejně jako její manžel. Harvard je místem, kde se cítí sebejistě a hrdě. Její kolegové jsou jí přáteli, téměř rodinou. Alice je uznávanou odbornicí ve svém oboru - psycholingvistika. Jezdí po světě a přednáší, skvěle prezentuje svou univerzitu, sebe sama. Je na sebe právem hrdá, miluje svou práci, svou inteligenci, svou schopnost používat slova. Miluje své místo ve světě. 

Alice je se svým životem velmi spokojená. Má tři dospělé děti, z nichž dvě jsou dostatečně zajištěné pro život - to nejmladší si šlo vždy vlastní cestou, což jako jediné dělalo Alici těžkou hlavu. Nikdy se však příliš nesnažila nejmladší dítě pochopit, spíš ho svést na vlastní cestu. V poslední době jí však dělá starost i něco jiného, než nepřizpůsobivost mladší dcery. Alice se hůř soustředí, občas zapomene, co že to chtěla a posledně se úplně ztratila na známém místě. Jistě, menopauza a stres, to bude ono. 
Zatímco holou hlavu nebo barevnou stužku, kterou v Americe nosí lidi s rakovinou, vnímají všichni jako známky odvahy a naděje, její zhoršující se slovní zásoba a potíže s pamětí budou považovány spíš za příznaky psychické nevyrovnanosti nebo nepříčetnosti. Lidi s rakovinou můžou od svého okolí očekávat podporu. Alice mohla očekávat leda to, že se z ní stane psanec. Vždyť dokonce i vzdělanější a lidumilnější populace má sklon si od mentálně nemocných udržovat bezpečný odstup. Nechtěla se stát někým, koho se lidi bojí a komu se vyhýbají. 
Pokud přijme jako fakt, že má doopravdy Alzheimera, že má k dispozici jen dva naprosto nefungující léky a že svou nemoc nemůže vyměnit za žádnou jinou, která by se dala vyléčit, co by si vlastně přála? Jestli se povede umělé oplodnění, pak by se chtěla dožít toho, že bude držet v rukou Annino dítě a uvědomovat si, že je to její vnouče. Chtěla vidět Lydii v nějakém představení, na které by mohla být pyšná. Chtěla být u toho, až se Tom konečně doopravdy zamiluje. Chtěla prožít ještě jeden rok volna s Johnem. Chtěla přečíst všechny knihy, které stihne, než přestane být schopná číst.
Tomu, co si právě sama sobě přiznala, se musela usmát. Překvapilo ji to. Nikde tam nefigurovala lingvistika, přednášky ani Harvard. Strčila si do pusy poslední kousek kornoutu. Chtěla zažít další sluncem prozářené dny a sníst další kornouty se zmrzlinou.
Jenže žádné vnitřní nalhávání si, že to vše, co se jí v poslední době děje, je normální, nedokáže zvrátit fakt, že s Alicí není něco v pořádku. A navíc se to pomalu zhoršuje. Když poprvé uslyší spojení časná forma Alzheimerovy choroby, má dojem, že se jedná o hloupý vtip, chybu, která se nějak vyřeší. Vždyť je jí, proboha, teprve padesát?!? Jenže s každým dalším dnem si uvědomuje, že před pravdou není úniku. 

Pořád jsem to já poodhaluje úskalí života člověka, jenž se vyrovnává s přijetím vlastní diagnózy a ztráty sebe sama. Bezvýchodnost Aliciny situace je až bolestně hmatatelná. Čtení téhle jedinečné knihy na čtenáře působí o to víc, že se autorka nesnažila o nějaké srdceryvné scény, ba naopak, tíživá síla samotného textu spočívá v naprosté normálnosti, lehkosti, přímosti. Když před očima vidíme, jak se silná žena a velmi inteligentní osoba mění v malé dítě, když vidíme plíživý sešup tak silné osobnosti, je to místy až nesnesitelné.


Přesto však jsem se od knihy nemohla odtrhnout. I když jsem věděla, že ať to dopadne jakkoliv, pro Alici to vždy znamená svým způsobem prohru, že bude vlastně jen hůř, nemohla jsem knihu jen tak odložit a nechat Alici bloumat někde na půl cesty. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se mění vztahy mezi rodinnými příslušníky, nad některými jsem pookřála a jiné jsem se snažila pochopit, i když v některých případech jsem pochopit nedokázala. 


Silné, citlivé a hrozně moc reálné, což je nejděsivější aspekt celé knihy. (Najednou vás polije nepříjemný pot, když bezcílně bloumáte bytem a hledáte, kam jste tu knihu, sakra, odložili.) Donutí vás přemýšlet, občas vám vžene slzy do očí a přistihnete se, že čtete do dvou do rána, protože dokud se nedozvíte, jak to s Alicí dopadne, nebudete schopni - ani ochotni - usnout. 

Autor: Lisa Genova
Překladatel: Karina Matějů
Počet stran: 244
Nakladatelství: Práh
Rok vydání: 2015



10 komentářů:

  1. Musím si ji pořídit, přemýšlím nad ní už několik měsíců...

    OdpovědětVymazat
  2. Tuhle knížku si hned píšu na seznam. Už jsem nad tím kolikrát jen tak přemýšlela, co bych ve stáří fakt nechtěla, aby mě potkalo a protože jsem člověk, co se řídí výhradně hlavou, tak bych nesnesla, kdybych měla přijít o rozum. Myslím, že bych se dřív nebo později vyrovnala s jakoukoli nemocí, ale s tímhle ne. To vědomí, že jednou ze mě bude slintající ležák, by mě psychicky rozložilo mnohem dřív, než bych se vůbec dostala do nějakýho konečnýho stádia...Možná by to byl i jedinej případ, kdy bych se to rozhodla sama zavčasu vzdát...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně napiš! Když ono je to hrozně moc těžké. Člověk, který je nemocný, má najednou úplně jiné životní priority. Svým způsobem se dá říct, že najednou Ti ke štěstí stačí "málo". Hezký slunečný den. Chvíle z blízkými. Dobré jídlo. Každopádně chápu. Dokud člověk může aspoň nějak fungovat a jeho život je aspoň dostatečně uspokojující, proč ne. Ale jsou chvíle a stavy, kdy už se nejedná o život...

      Vymazat
  3. Už jsem o knížce slyšela, ale tvoje recenze mě dokonale utvrdila v tom, že tuhle rozhodně nesmím minout. Očekávám bolest, slzy a depresi, ale to je přesně to, co patří nejen ke čtení, ale i k životu a jakkoli jsou tyto pocity nepříjemné, je třeba před nimi nezavírat oči. Hrozně se těším a bojím zároveň a vím, že mě tahle knížka zasáhne. Už jen proto, že tahle diagnóza pro mě není úplně cizí...píšu si na seznam. Díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrzí mě, že pro Tebe tato diagnóza není cizí. Pro mne naštěstí ano. Ale neznamená to, že by na mě kniha o to méně působila. Možná je to tím, že jsem chronicky nemocná a má nemoc není vidět, takže se do toho dokážu vcítit, i když samozřejmě ne úplně...
      Spousta lidí psala, že u knihy brečela. Já ne. Tedy ne takové to "hysterické a lkavé". Slzy v očích jsem ale měla často a spíše jsem četla s otevřenou pusou. Působilo to tak reálně, normálně. Představovala jsem si sebe sama, jak bych se na jejím místě cítila. Viděla jsem ten posun osobnosti - ale teď nemyslím tu "ztrátu sebe sama", spíše změnu postoje nemocného člověka, to, jak jsou priority najednou někde jinde.
      Ani se nedá říct, že bych z té knihy byla v depresi... Zamyšlená, smutná a smířená? Dnes jsem viděla film, ale ten neměl takovou sílu, jako kniha. Avšak Julianne Moore byla skvělá, to se popřít nedá. Každopádně jsem ráda, že jsem Tě utvrdila v myšlence "přečíst si". Protože tahle kniha za to stojí. Jedna z nejlepších, jaké jsem letos četla. Fascinovalo mě, jak se mi tak nelehké téma "četlo samo". :)

      Vymazat
  4. Videla som film a bol skvelý. Celé poňatie tejto témy bolo veľmi realistické a skľučujúce. Herečku, ktorá stvárnila hlavnú úlohu mám veľmi rada a rolu, podľa mňa, zvládla skvelo. O knižnej predlohe som doposiaľ ani nevedela. Recenzia sa Ti veľmi podarila a verím, že si na knihu nalákala nových čitateľov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jsem ráda, že na Tebe má recenze takhle působí. Zrovna u téhle knihy bych byla opravdu ráda, kdyby si ji přečetlo co nejvíce lidí. :)

      Jinak film jsem viděla včera. Musím říct, že Julianne Moore byla v roli Alice naprosto úžasná. Ale celkově z filmu moc "nadšená" nejsem. Kniha se mi prostě líbila mnohem víc. :) Čímž tedy neříkám, že film byl špatný, ale kniha je kniha. :D Takže pokud se Ti film líbil, určitě neváhej a knihu si přečti. :)

      Vymazat
  5. Máš dokonalé recenze. Našla jsem už pár blogů s recemzemi, ale vracím se neustále jen k tobě. Knihu "Pořád jsem to já" jsem si koupila někdy v o prázdninách (jestli dobře vzpomínám). Přečetla jsem jí během jednoho dne a měla jsem stejné pocity jako ty. Je zkrátka dokonalá a měl by si jí každý přečíst. :) Co mi ale trošku vadilo, že v knize je popsaná docela jinak a na obale i ve filmu je představena (ač krásná) vzhledově úplně jinak. Ale jinak k tomu nemám žádné mínus. :)
    A děkuji za krásnou recenzi, vždycky mám radost, když můžu na tvém blogu číst! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za milá slova. Vždycky, když mám pocit, že to není ono, najde se někdo tak milý, jako Ty a dá mi na srozuměnou, že to co dělám má smyl. :) Takže moc díky, hodně to pro mě znamená!
      Jj, s tím jsem měla také trošku problém, to že je JM úplně jiná. Ale to je bohužel realita kniha vs. film. Viděla jsem i filmové zpracování, ale kniha je lepší, procítěnější. :)

      Vymazat