pátek 22. května 2015

Vidět neviděné

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Pravdivá slova známého autora Malého prince, která může potvrdit hrdina naprosto odzbrojující knihy pro děti Jak to vidí Milo. Virginia Macgregor napsala skvělý příběh, který by si měl najít cestičku do knihoven nejen malých uličníků, ale hlavně těch velkých. Smícháním moudrosti, malého prasátka, chlapce s oční vadou, staré babičky, ilegálního přistěhovalce ze Sýrie a nepovedeného manželství se dá dosáhnout hlubokomyslného skvostu, který je však napsán s lehkostí, okořeněn dětskou vnímavostí a lehce pocukrován emocemi, které však nepůsobí kýčovitě. 

Jak to vidí Milo - Virginia Macgregor

Milo, devítiletý klučina, jehož oči nejsou stejné, jako oči jeho vrstevníků, žije s mamkou, milovanou babičkou Lou a miniprasátkem Hamletem v ospalém městečku Slipton. Bude to rok, co taťka a jeho Coura opustili Anglii, rok, co jsou s mamkou a babičkou sami, rok co jeho oči nefungují tak, jak by měly. A přesto, nebo právě proto, toho malý Milo vidí daleko víc, než všichni ostatní - především tedy dospělí, kteří mají tendenci jednat hloupě v rámci myšlenky "pro všechny to takhle bude lepší". 

Dát babičku do domova důchodců byl jeden z těch naprosto hloupých a Milem nepochopených nápadů. Jak by to takhle mohlo být lepší? Babička patří k nim, k Milovi a Hamletovi, jen oni dva se o ni dokáží pořádně a s láskou postarat. Bylo jim přeci dobře, nepotřebují žádné Pomněnkové domovy. Do Vánoc dostanou babičku domů. Milo už to zařídí. Na Vánoce budou zase všichni spolu.
Procházel rychle bílými chodbami a snažil se najít někoho ze zaměstnanců, kdo by mu pomohl, všichni ale někam zmizeli. Slyše zvuk televizních pořadů prolínajících se do sebe z jednoho pokoje do druhého: znělka z Esmeraldy, hlas prodávající zlatý náramek na obchodním kanále a pak ten hlas z programu s nabídkou dovolených, co pořád sledovala mamka: Zákoutí pro líbánky. V jiném pokoji někdo křičel jako malé dítě, že chce rýži, v dalším vykřikoval hlas fotbalového fanouška: Mám vás, potvory mrňavý! a ze třetí místnosti se ozýval unavený tenký hlásek žadonící: To nemůžete... nemůžete... nemůžete mě nutit do vany. 
Milo vždycky doufal, že když zestárnete, přestanou vás druzí nutit dělat to, co nechcete. Kolem prošla paní Mosleyová, ta stařenka, která pořád poslouchala reggae. "Můžu Ti nějak pomoct?" překřičela magnetofon. Nad horním rtem a na bradě jí vyrážely černé chlupy, jaké někdy mívala i babička a Milo jí je vytrhával mamčinou pinzetou. TYPICKÉ, psávala babička, TOLIK LET JSEM SE SNAŽILA NECHAT SI NARŮST PLNOVOUS, ABYCH UDĚLALA DOJEM NA RYBÁŘE V INVERARY, A SOTVA SE USADÍM VE VNITROZEMÍ, OBJEVÍ SE STRNIŠTĚ. 
"Děkuji vám, nic nepotřebuju," řekl Milo. Šel zaklepat na dveře, na které sestra Thornhillová ukázala při jejich první návštěvě, když říkala: Jsem k dispozici dnem i nocí. Nikdo se neozýval. 
Jenže to by musel Mila někdo poslouchat. Díky oční vadě vidí za hranice všedních dní a všímá si detailů, které ostatním unikají. Nebo spíš vidí věci, které ostatní vidět nechtějí? Co když Pomněnkové domovy nejsou tou oázou usměvavých babiček a dědečků, za jaké je sestra Thornhillová vydává? Nemá i starý člověk právo na šťastný a spokojený život se vším, co má rád? 

Jak to vidí Milo přináší trochu opomíjené téma - stáří. Ovšem ve svém důstojném a hlubokém zamyšlení, se všemi radostmi a strastmi, jenž s sebou přináší. Proč je kolem narození dítěte tolik rozjařilého juchání a smrt a stáří je něco, o čem se nemluví? Něco, co přehlížíme a děláme, jako by to neexistovalo. Jako by se to netýkalo právě nás. Jenže týká. 

Citlivý, laskavý, úsměvný a tak trochu dojemný příběh, který člověku otevře oči. Osobně se za knihu přimlouvám a doufám, že si najde spoustu nadšených čtenářů - neváhejte ani chvilku a čtěte. Když pro nic jiného, tak pro to roztomilé prasátko. 


Autor: Virginia Macgregor
Překladatel: Helena Hartlová
Počet stran: 304
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2014