středa 29. dubna 2015

Ztracené štěňátko uprostřed rozbouřených polí

Je to již pár dní, co jsem na svobodě. Už jsem se dokonce stihla i trochu aklimatizovat a zapomenout na nemocnici. Přes veškerou svoji hrůzu a očekávání pekelného domu jsem si tam zvykla a... tak nějak se mi tam líbilo. No dobře, ne tak nějak, prostě se mi tam líbilo. Jsem divná, ale naučila jsem se s tím žít. Byli ke mně hodní, milí - až na nějaké ty nepříjemnosti zahrnující vatovou tyčku, můj zadek a příliš intimní chvíli se sestřičkou (nutno říct, že byla něžná). Každopádně jsem venku a snažím se fungovat jako normální člověk - tedy na nejnormálnější úrovni, jaké jsem běžně schopná. Je tu jen malý, drobný detail. Já jsem si na tu hadičku z frňáku už zvykla, ale pro okolí nejspíš umírám.

Volnoooooost!

Asi jsem malá, škodolibá mrcha, ale děsně mě to baví. Už když mi otrnulo v nemocnici, a já si užívala své chvilky odpojené svobody, procházela jsem se chodbou, kde čekali lidé před ambulancí, a hltala jejich zděšené pohledy. Usmívala jsem se od ucha k uchu a protahovala si své lehem zlenivělé nožky ladné laně (křivé a chlupaté). Vím, co všichni viděli, i já jsem sedávala na jejich místě. V prvé řadě viděli sami sebe - co když oni také skončí takhle? Pak viděli "chudáka mladou holku". Je zajímavé, jak se úhel pohledu dokáže změnit pouhým zasunutím hadičky nosem do dvanáctníku. 

Já si totiž jako chudák vůbec nepřipadám. Jasně, je to občas neskutečně otravné a vážně to na tom ksichtě neschováte, ale. Sakra mně se tak ulevilo! Díky té hadici se to začalo dost posouvat k lepšímu - mohla jsem začít jíst, zdivočelé střevo se začalo lepšit, moje nálada stoupala. Snažila jsem se příliš si sondici nezhnusit. Nechtěla jsem ji, vážně ne (kdo ano), ale když už tu je, přijmu jí jako kamaráda. Občas trochu otravného.  
Skutečné prudy života se sondou 
  • Pořád máte pocit, že vám teče z frňáku
  • Když se fakt hodně rozkašlete, máte pocit že se uškrtíte zevnitř
  • Když to do vás teče, je to studené (a chce se vám z toho furt čůrat)
  • Je jako miminko, musíte se o ni starat - místo přebalování vyplachování, musíte dát pozor, aby se neskřípla hadička, jinak to na vás začne dost nehezky řvát, tahat ji s sebou, i když byste to občas nejradši někam odložili a dělali, že k vám tohle fakt nepatří
  • Když jíte normálně, teče vám z frňáku ještě víc, protože hadička se při polykání všemožně nakrucuje a nosní sliznici to trošku dráždí (největší prdel je, když máte pocit, že jste tu hadičku spolkli, ale ona stále drží, jen vás tahá za frňák)
  •  Občas se ráno probudíte s vyraženým bazmekem na tváři a otisknutým kohoutkem na ruce - docela to bolí
  • Vy jste jako miminko - kde je trvalý přísun stravy do střeva, musí být i časté vyložení nákladu
  • Slovo "sterilní" vám musí přestat připadat jako nadávka
To je takový malý souhrn pro zvědavé duše. Před měsícem bych to nepřiznala, ale existují i mnohem horší věci, než výživová sonda. Jenže to vím já a pár vyvolených, kteří si tím prošli (zas si teda nemyslete, že je to úplná prdel, ale je dobré si z toho udělat takovou malou hru). Největší průser je, když máte děravou palici jako já a zapomenete si pumpu přes noc hodit na nabíječku - dnes celé dopoledne sedím na židli s pumpou v síti a připadám si jak Alík u boudy. 

Každopádně, je sranda chodit s úsměvem a hadicí po světě a pozorovat, jak na vás lidi koukají. Starostlivě, zděšeně, soucitně, lítostivě. A jelikož jsem potvora s velkýma očima, dokážu nasadit výraz ztraceného zabláceného štěněte uprostřed kruté bouře - ne, nedávám to okolí zadarmo. 


10 komentářů:

  1. Já bych na tebe asi taky koukala trochu soucitně a zděšeně - zvláště kdybych byla v nemocniční čekárně. Mám z nemocnicí a doktorů hrozný strach.
    Máš můj nevyslovitelný obdiv, za to, jaká jsi statečná a jak o svých zdravotních problémech dokážeš psát s nadhledem.
    Hodně štěstí...
    A na té fotce máš moc hezké šaty :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tak dřív koukala taky, i když jsem se snažila tak moc nekoukat. :)) Jinak díky, ono je lepší k tomu přistupovat s nadhledem, jinak by se člověk zbláznil. :)
      A taky díky za pochvalu oblečení - je to tedy triko a sukénka, ale dokonale to mate. :D

      Vymazat
  2. S hadičkami jsem si také užila své, i když jsem je měla tedy "jen v žaludku" když jsem byla na vyšetření, aby se mi potvrdila nemoc hadička se mi v jícnu zamotala, já u zavádění pozvracela mladého pana doktora, začala jsem kašlat a tekly mi slzy, jediné co jsem chtěla bylo "Sakra vyndejte to zlo", bohužel mi to museli dát znovu.. už nikdy!
    Všichni když jsou na vyšetření žaludku sondou jsou u toho utlumení, mě tu sondu zavedli jen tak, a být plně při vědomí když vám cpou do krku trubku bylo to hnus, tlusté, velké, dusila jsem se - jo a pamatuju si co měli k doktoři ke svačině, občas mají fakt zajímavé konverzace na sále...
    Přes to všechno, ale musím říct, že nejhorší je zacévkování.. abych mohla ehm, čůrat.. to bylo fakt peklo, ten pocit nikomu nepřeju.. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žaludek nebo dál, prašť jako uhoď asi. No, upřímně Tě obdivuji - já zavádění sondy prospala. Jinak bych tam asi strhla nehezký hysterák. :D Nikdy jsem tohle vyšetření nepodstoupila, tohle bylo prve, jsem ráda, že se to vzalo při spánku jedním vrzem.
      Dokonce mám i příští kolono slíbené pod uspávačkou. (Uf) Zacévkování jsem nezažila a doufám, že jen tak nezažiju. :D Ještě mi to přijde "normální" a proveditelné u chlapa, ale u ženy... :D Naštěstí jsem na hajzl mohla normálně... :D

      Vymazat
  3. Perfektní článek :) Tvůj optimismus je nakažlivý a ten pozitivní přístup se mi strašně líbí :) Ráda jsem nahlédla do tvého dne a patřím k těm zvědavcům, které to hrozně zajímá :) Takže moc díky!
    Na fotce jsi přímo krásná, je vidět, že tě jen tak něco nezlomí :) Jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za pochvalu. :) Neříkám, že občas nemám slabou chvilku (ta většinou přijde s únavou, to musím hned jít spát, protože jinak je to zlé), ale jinak se snažím na to koukat pozitivně. :) Vlastně je mi strašně dobře po duši, jako dlouho ne. :) Je na člověku, jak na věc nahlíží - a s úsměvem a dobrou náladou je to prostě vždycky lepší řešení než se hroutit. :)

      Já bych právě taky byla zvědavec. :D Jsem se snažila někde něco najít, ale lidi o tom asi moc informovat nechtějí. :)) Tak si říkám, když už tu zkušenost mám, proč se nepodělit, že. :))

      Jinak děkuji, zrovna jsem se i narovnala a usmála. :D A bylo mi v tu chvíli moc krásně, tak se to asi i odrazilo na výsledku. :)

      Vymazat
  4. Skvelý článok, s tým optizmom by si ma mohla k nemu aj priučiť :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Ale ani můj optimismus není bezedný, nemysli si. :)) Jen mám prostě pocit, že s ním se vše tak nějak lépe zvládá. Ale i nad mou hlavou se často vznáší nějaké to mračno...

      Vymazat
  5. Při čtení tvého článku jsem měla pusu od ucha k uchu, vážně, ten optimismus s toho úplně tryská, i když vlastně píšeš o závažné věci. Já tohle mnohdy nedokážu a když mám nějaké problémy, kterých je tedy občas dost, spíš jsem nevrlá a okolí to se mnou potom má docela těžké :D A ještě když se k tomu přidá lítost, kterou bytostně nesnáším, tak zuřím neskutečně! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc ráda, že ses bavila. :)) Taky umím být nevrlá, nemysli si - zvláště jsem-li unavená, to pak dochází i optimismus a jsem jak malý vzteklý buldoček. :D ale snažím se to prostě brát co nejvíc s úsměvem, ne se hroutit a litovat/nechat se litovat... Je to lepší, s tím optimismem... :)

      Vymazat