středa 29. dubna 2015

Ztracené štěňátko uprostřed rozbouřených polí

Je to již pár dní, co jsem na svobodě. Už jsem se dokonce stihla i trochu aklimatizovat a zapomenout na nemocnici. Přes veškerou svoji hrůzu a očekávání pekelného domu jsem si tam zvykla a... tak nějak se mi tam líbilo. No dobře, ne tak nějak, prostě se mi tam líbilo. Jsem divná, ale naučila jsem se s tím žít. Byli ke mně hodní, milí - až na nějaké ty nepříjemnosti zahrnující vatovou tyčku, můj zadek a příliš intimní chvíli se sestřičkou (nutno říct, že byla něžná). Každopádně jsem venku a snažím se fungovat jako normální člověk - tedy na nejnormálnější úrovni, jaké jsem běžně schopná. Je tu jen malý, drobný detail. Já jsem si na tu hadičku z frňáku už zvykla, ale pro okolí nejspíš umírám.

Volnoooooost!

Asi jsem malá, škodolibá mrcha, ale děsně mě to baví. Už když mi otrnulo v nemocnici, a já si užívala své chvilky odpojené svobody, procházela jsem se chodbou, kde čekali lidé před ambulancí, a hltala jejich zděšené pohledy. Usmívala jsem se od ucha k uchu a protahovala si své lehem zlenivělé nožky ladné laně (křivé a chlupaté). Vím, co všichni viděli, i já jsem sedávala na jejich místě. V prvé řadě viděli sami sebe - co když oni také skončí takhle? Pak viděli "chudáka mladou holku". Je zajímavé, jak se úhel pohledu dokáže změnit pouhým zasunutím hadičky nosem do dvanáctníku. 

Já si totiž jako chudák vůbec nepřipadám. Jasně, je to občas neskutečně otravné a vážně to na tom ksichtě neschováte, ale. Sakra mně se tak ulevilo! Díky té hadici se to začalo dost posouvat k lepšímu - mohla jsem začít jíst, zdivočelé střevo se začalo lepšit, moje nálada stoupala. Snažila jsem se příliš si sondici nezhnusit. Nechtěla jsem ji, vážně ne (kdo ano), ale když už tu je, přijmu jí jako kamaráda. Občas trochu otravného.  
Skutečné prudy života se sondou 
  • Pořád máte pocit, že vám teče z frňáku
  • Když se fakt hodně rozkašlete, máte pocit že se uškrtíte zevnitř
  • Když to do vás teče, je to studené (a chce se vám z toho furt čůrat)
  • Je jako miminko, musíte se o ni starat - místo přebalování vyplachování, musíte dát pozor, aby se neskřípla hadička, jinak to na vás začne dost nehezky řvát, tahat ji s sebou, i když byste to občas nejradši někam odložili a dělali, že k vám tohle fakt nepatří
  • Když jíte normálně, teče vám z frňáku ještě víc, protože hadička se při polykání všemožně nakrucuje a nosní sliznici to trošku dráždí (největší prdel je, když máte pocit, že jste tu hadičku spolkli, ale ona stále drží, jen vás tahá za frňák)
  •  Občas se ráno probudíte s vyraženým bazmekem na tváři a otisknutým kohoutkem na ruce - docela to bolí
  • Vy jste jako miminko - kde je trvalý přísun stravy do střeva, musí být i časté vyložení nákladu
  • Slovo "sterilní" vám musí přestat připadat jako nadávka
To je takový malý souhrn pro zvědavé duše. Před měsícem bych to nepřiznala, ale existují i mnohem horší věci, než výživová sonda. Jenže to vím já a pár vyvolených, kteří si tím prošli (zas si teda nemyslete, že je to úplná prdel, ale je dobré si z toho udělat takovou malou hru). Největší průser je, když máte děravou palici jako já a zapomenete si pumpu přes noc hodit na nabíječku - dnes celé dopoledne sedím na židli s pumpou v síti a připadám si jak Alík u boudy. 

Každopádně, je sranda chodit s úsměvem a hadicí po světě a pozorovat, jak na vás lidi koukají. Starostlivě, zděšeně, soucitně, lítostivě. A jelikož jsem potvora s velkýma očima, dokážu nasadit výraz ztraceného zabláceného štěněte uprostřed kruté bouře - ne, nedávám to okolí zadarmo.