čtvrtek 23. dubna 2015

Nesnesitelné je, že sneseme všechno

Říká se, že člověk si zvykne i na smrt. No, jsem živým důkazem, že člověk si dokáže zvyknout na hodně. Schválně neříkám na vše, ale na hodně, to ano. Mám před sebou dnes poslední opravdový den svého pobytu v nemocnici. Zítra se tu sice budu ještě motat, ale už budu jednou nohou na úprku. Zjišťuji však, že se mi vlastně vůbec utíkat nechce. Jezdili jste jako malí prcci na tábory? Pamatujete, jak strašně se vám tam nechtělo a toužili jste po tom být doma? A pak to přešlo a vám se nechtělo domů? Těšili jste se, ale nechtělo se vám loučit? Tak to přesně mám teď. Těch čtrnáct dní nemocničního pobytu mi dalo hrozně moc. A já jsem za to vděčná.

Daff a sondice


Přiznám se hned na začátku, že nejsem příliš statečný člověk. Nikdy jsem nemocnice neměla v lásce, doktoři mi nahánějí hrůzu a jen pár z nich si víceméně dobrovolně pustím k tělu. Mám za sebou pár nemocničních pobytů v dětství, které si příliš nepamatuji a pak takové menší srandy, které mou nedůvěru v bílé, sterilní a nelidské místo jen prohloubily. Nebudu tedy lhát, že když jsem se v jeden den dozvěděla, že můj drahý Pan C. se nejenom při jaru zbláznil, ale že je to natolik vážné, že musím druhý den přijet a zalehnout pod výživu, antibiotika, kortikoidy a to nejméně na týden, jásot to ve mně nevyvolalo.

Snažila jsem se držet, přijmout to, ale cukala jsem se. Vždyť mi vlastně nebylo tolik zle, že jo. Problém nás nemocných je, že práh naší bolestivosti je nasazen úplně někde jinde. Píchnutí v břiše, které by normálního člověka vyděsilo k smrti nás nechá chladným. A hlavně, doktor je až poslední možnost. Já to tak nastavené mám.

Každopádně jsem se už dostala do stavu, kdy jsem lezla v předklonu a dieta nezabírala dle plánů. Přiznám se, že jsem dostala i trochu strach. Takové prasklé střevo fakt není prdel, byť k ní má blízko.

Vstřebala jsem tedy veškeré informace a rozhodla se, že nastoupím do své nemocnice, v Praze pod Petřínem. Byla tu i možnost zůstat v Plzni, ale tady jsem vedená už nějakých pět let a jsou tu přes tyhle posrané problémy prostě dobří. Navíc slib rodinného prostředí a hajzlu na pokoji přidal bod na pomyslné stupnici (ne)hrůzy.


A tak jsem se druhý den ověšená taškami a s plyšákem v náručí hlásila na příjmu. Už tam jsem si říkala, že to není tak hrozné, jak jsem čekala, že bude. Všichni byli vstřícní, ochotní, vysvětlili, co se dalo, uklidnili. Dokonce jsem se před dveřmi potkala se starým známým z Bookmarklovers. Pokoj zářil žlutí, která mě neděsí jako bílá barva a sestra Kristofora, jenž měla službu, byla ženou na svém místě. Přes to vše jsem byla upřímně vyděšená.

Pan Panda - hrdina mých nemocničních dní

Začalo to lítat - CT, zavedení centrálního žilního katetru, antibiotika a hlavně víkend, kdy se informace měnily z hodiny na hodinu. Nejdřív jsem dostala v pátek večer najíst, že se jedná jen o normální zánět a během vteřiny z toho byl oheň na střeše když se zjistilo, že má střeva měla nejspíš velmi divoký večírek a řádila tak, že do sebe pojala slepé střevo a zamotala doktorům šišiny.

 Nakreslím Vám jezevčíka. U boudy, když musíte být i Vy.

Po sobotě, kdy jsem se dozvěděla o reálné hrozbě drenáží, operací a výživové sondy, jsem se poprvé rozplakala. Prostě jsem seděla na chodbě a řvala jako nikdy. Cítila jsem se sama, cítila jsem dopad své choroby, se kterou jsem v posledních pěti letech žila v jakéms takéms souladu "neseru Tě/nesereš mě". Ulevilo se mi a já se na vše dokázala začít opět dívat s trochu jasnějším rozhledem. Nádech, výdech. Večery tu byly nejhorší. Hluchá místa. A pak přišlo úterý a s ním můj největší strašák - výživová sonda.

Naštěstí jsou tu lidští (a pochopili, že jsem dost hysterická, když do mě chce někdo strkat něco, co tam nepatří), takže mě na zavedení sondy uspali. A pak jsem se probudila s pocitem znásilněné nosní dírky a knedlem v krku. Ale v ten den se vše obrátilo k lepšímu - svého strašáka č. 1 jsem měla úspěšně za sebou. Neříkám, že mě ten bazmek na ksichtě a hadice z frňáku (představte si neustálý sopel u nosu, který nemůžete dát fuč) občas slušně nesraly, ale všichni si od toho hodně slibovali.


Nemocniční moudro: Život je krásný - tak přestaňte řešit ptákoviny a užívejte si drobných radostí všedních dní.


Od té doby mohu jíst, už jsem dokonce přešla od polévek ke kousavé stravě. Je mi mnohem lépe a mám pocit, že lítám. Všechny problémy se zde v nemocnici rozplynuly - protože co může být horší, než skončit v nemocnici? Uklidnila jsem se, nabrala energii a mám mnohem větší chuť k životu, než bych si uměla představit. Jsou tu sice stále určitá omezení, a možná se nakonec operaci nevyhnu, ale dokážu se na vše dívat s mnohem větším vnitřním klidem.