čtvrtek 23. dubna 2015

Nesnesitelné je, že sneseme všechno

Říká se, že člověk si zvykne i na smrt. No, jsem živým důkazem, že člověk si dokáže zvyknout na hodně. Schválně neříkám na vše, ale na hodně, to ano. Mám před sebou dnes poslední opravdový den svého pobytu v nemocnici. Zítra se tu sice budu ještě motat, ale už budu jednou nohou na úprku. Zjišťuji však, že se mi vlastně vůbec utíkat nechce. Jezdili jste jako malí prcci na tábory? Pamatujete, jak strašně se vám tam nechtělo a toužili jste po tom být doma? A pak to přešlo a vám se nechtělo domů? Těšili jste se, ale nechtělo se vám loučit? Tak to přesně mám teď. Těch čtrnáct dní nemocničního pobytu mi dalo hrozně moc. A já jsem za to vděčná.

Daff a sondice


Přiznám se hned na začátku, že nejsem příliš statečný člověk. Nikdy jsem nemocnice neměla v lásce, doktoři mi nahánějí hrůzu a jen pár z nich si víceméně dobrovolně pustím k tělu. Mám za sebou pár nemocničních pobytů v dětství, které si příliš nepamatuji a pak takové menší srandy, které mou nedůvěru v bílé, sterilní a nelidské místo jen prohloubily. Nebudu tedy lhát, že když jsem se v jeden den dozvěděla, že můj drahý Pan C. se nejenom při jaru zbláznil, ale že je to natolik vážné, že musím druhý den přijet a zalehnout pod výživu, antibiotika, kortikoidy a to nejméně na týden, jásot to ve mně nevyvolalo.

Snažila jsem se držet, přijmout to, ale cukala jsem se. Vždyť mi vlastně nebylo tolik zle, že jo. Problém nás nemocných je, že práh naší bolestivosti je nasazen úplně někde jinde. Píchnutí v břiše, které by normálního člověka vyděsilo k smrti nás nechá chladným. A hlavně, doktor je až poslední možnost. Já to tak nastavené mám.

Každopádně jsem se už dostala do stavu, kdy jsem lezla v předklonu a dieta nezabírala dle plánů. Přiznám se, že jsem dostala i trochu strach. Takové prasklé střevo fakt není prdel, byť k ní má blízko.

Vstřebala jsem tedy veškeré informace a rozhodla se, že nastoupím do své nemocnice, v Praze pod Petřínem. Byla tu i možnost zůstat v Plzni, ale tady jsem vedená už nějakých pět let a jsou tu přes tyhle posrané problémy prostě dobří. Navíc slib rodinného prostředí a hajzlu na pokoji přidal bod na pomyslné stupnici (ne)hrůzy.


A tak jsem se druhý den ověšená taškami a s plyšákem v náručí hlásila na příjmu. Už tam jsem si říkala, že to není tak hrozné, jak jsem čekala, že bude. Všichni byli vstřícní, ochotní, vysvětlili, co se dalo, uklidnili. Dokonce jsem se před dveřmi potkala se starým známým z Bookmarklovers. Pokoj zářil žlutí, která mě neděsí jako bílá barva a sestra Kristofora, jenž měla službu, byla ženou na svém místě. Přes to vše jsem byla upřímně vyděšená.

Pan Panda - hrdina mých nemocničních dní

Začalo to lítat - CT, zavedení centrálního žilního katetru, antibiotika a hlavně víkend, kdy se informace měnily z hodiny na hodinu. Nejdřív jsem dostala v pátek večer najíst, že se jedná jen o normální zánět a během vteřiny z toho byl oheň na střeše když se zjistilo, že má střeva měla nejspíš velmi divoký večírek a řádila tak, že do sebe pojala slepé střevo a zamotala doktorům šišiny.

 Nakreslím Vám jezevčíka. U boudy, když musíte být i Vy.

Po sobotě, kdy jsem se dozvěděla o reálné hrozbě drenáží, operací a výživové sondy, jsem se poprvé rozplakala. Prostě jsem seděla na chodbě a řvala jako nikdy. Cítila jsem se sama, cítila jsem dopad své choroby, se kterou jsem v posledních pěti letech žila v jakéms takéms souladu "neseru Tě/nesereš mě". Ulevilo se mi a já se na vše dokázala začít opět dívat s trochu jasnějším rozhledem. Nádech, výdech. Večery tu byly nejhorší. Hluchá místa. A pak přišlo úterý a s ním můj největší strašák - výživová sonda.

Naštěstí jsou tu lidští (a pochopili, že jsem dost hysterická, když do mě chce někdo strkat něco, co tam nepatří), takže mě na zavedení sondy uspali. A pak jsem se probudila s pocitem znásilněné nosní dírky a knedlem v krku. Ale v ten den se vše obrátilo k lepšímu - svého strašáka č. 1 jsem měla úspěšně za sebou. Neříkám, že mě ten bazmek na ksichtě a hadice z frňáku (představte si neustálý sopel u nosu, který nemůžete dát fuč) občas slušně nesraly, ale všichni si od toho hodně slibovali.


Nemocniční moudro: Život je krásný - tak přestaňte řešit ptákoviny a užívejte si drobných radostí všedních dní.


Od té doby mohu jíst, už jsem dokonce přešla od polévek ke kousavé stravě. Je mi mnohem lépe a mám pocit, že lítám. Všechny problémy se zde v nemocnici rozplynuly - protože co může být horší, než skončit v nemocnici? Uklidnila jsem se, nabrala energii a mám mnohem větší chuť k životu, než bych si uměla představit. Jsou tu sice stále určitá omezení, a možná se nakonec operaci nevyhnu, ale dokážu se na vše dívat s mnohem větším vnitřním klidem.  

30 komentářů:

  1. Páni, ty sis toho teda "užila" :( Doufám, že teď už ti je opravdu dobře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, byla to první "jobovka", kterou jsem s touhle nemocí zažila.... Teď už je mi mnohem, mnohem lépe, cítím se skvěle. :) Rozhodně mě tu dali do kupy nejen po tělesné stránce, ale i na duši. :) A opustila mě spousta kravin z hlavy. :D Taková jedna velká facka. :D Ale asi byla třeba...

      Vymazat
  2. Vím jaké to je.. a strašně moc ti držím palce, abys byla do nejdříve v pořádku! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, budu se teď k sobě chovat tak, abych se do nemocnice pokud možno už nedostala. :) I když tady vím, že se o mě postarají a kdyby mělo být zase někdy ouvej, jedině k Milosrdným sestrám pod Petřín. :)

      Vymazat
  3. a já budu zase výjimka, která do nemocnic jezdí ráda. (Ne, že bych byla ráda, že jsem nemocná, ale vím, že se tam o mě postarají.) A taky jsem tam byla nějakou dobu, tak to potom z tebe ten strach opadá.:)
    Každopádně držím palce a přeju hodně síly! :) snad už bude jenom dobře ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, moje máma taky jezdí do nemocnic ráda - odpočinout si, vyspat se. :D Jo, je pravda, že člověk si prostě zvykne, navíc tady jsou vážně úžasné sestry a doktorka, i jsem měla štěstí na spoluležící. :)
      Jinak děkuji! :)

      Vymazat
  4. =) Vzpomněla jsem si na úryvek z Vejce a já, kde Betty MacDonaldová popisuje, kterak 14 dní v porodnici pro ni byly ty nejideálnější časy, protože se o ni starali a pořádně se prospala.

    Ale ani tak ti to nezávidím. Nakopej za mně panu C zadek a ať je dobře. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hh, knihu mám doma, ještě jsem ji nečetla, ale jak koukám, bude se mi líbit. :D Jinak, jo, svým způsobem má pravdu: jídlo pod nos (když už člověk může jíst), mazání zad aby nebolela z ležení, procházky, nanuk, chrupka... Skvělý relax... Jen to furt je nemocnice, ne lázně. :D

      Vymazat
  5. Jak jsem psala na facebooku o mém strejdovi, který má něco také se střevem. Tak jsme se dozvěděly od tety, že ho má už doma a ani o tom nevěděla. Strejda se prý objevil před dveřmi a teta se rozbrečela, tak jak tak koukám tak vše bude zase v pořádku jak u tebe tak i u nás. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to mám radost, že je strejda doma a v pořádku. :) Že mu přeji hodně štěstí a sil a ať máme klid a zdraví nám slouží. :)

      Vymazat
  6. Tak to je fajn, že už to máš za sebou. Držím palce, ať je líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ještě to není úplný konec, je toho přede mnou ještě spousty - kolonoskopie, MR, kontroly, sonda, konzultace s chirurgem kvůli nutnosti/nenutnosti operace... Takže vyhráno úplně nemám, ale to "nejhorší" mám za sebou a teď se s tím nějak bude pracovat... Ale já věřím, že vše dobře dopadne. :) Takže děkuji za podporu. :) Moc si jí vážím!

      Vymazat
  7. Ach jo, držím palce, ať do nemocnice už nemusíš a vše se podaří bezbolestně ošéfovat a zvládnout. Byla jsem v nemocnici v září a milý to teda nebylo. :-/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Tady je to naštěstí takové malé a rodinné. Takže jsou tu milí a snaží se všechny ty nepříjemnosti vyvážit ochotou, soucitem a lidskostí. :)

      Vymazat
  8. Přeji hodně štěstí a uzdravení, já osobně nemocnice nesnáším. Vlastně přímo nenávidím. Neskutečně se jich bojím, a není den kdy bych si nevzpomněl na své pobyty tam. Jak minulé, tak bohužel budoucí, třesu se při pomyšlení, že tam budu muset jít znova... Ale je super, že to máš za sebou. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. No, měla jsem to dost podobně - a pořád si o většině nemocnic myslím své, ale tady mi vehnali dost naděje do žil a vím, že kdyby se cokoliv podělalo, jedině sem. Protože je tu lidský přístup, nejsi tu jen kus, do kterého se bude řezat, ale živá bytost. To je to co nesnáším na (velkých/ostatních) nemocnicích - nikdy si tam nepřipadám jako lidská bytost...
      Doufám, že se Ti budoucí pobyty vyhnou!

      Vymazat
  9. Držím palce ať už je to jenom lepší a lepší !!!
    Úplně vidím sebe samu, jak do poslední vteřinky čekám, že to nějak zvládnu sama a doktorům se bráním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Přesně tak, dokud není oheň na střeše, mám pocit, že se s tím poperu sama... možná je to někdy trochu kontraproduktivní.... Ale co, člověk sbírá zkušenosti... A každá ho někam posouvá....

      Vymazat
  10. Jsi dobrá, že si to zvládla. Já jsem v nemocnici nikdy přes noc nebyla od doby porodnice a to všechno by mě dost děsilo. Přeji, ať se to všechno rychle spraví. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, trvalo mi to, ale přijala jsem roli pacienta a ulevilo se mi. Dokonce jsem si tu i hezky zvykla, ale první noci byly vážně krušné... :)

      Vymazat
  11. Z toho, co jsem si přečetla, jsem pochopila,že trpíš na Crohna. Je mi to moc líto, protože vím jak těžce se s tím bojuje. Nás s mamkou zase straší colitida, také jsme si prošly všema "nutnýma" vyšetřeníma a bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila.
    Doufám, že se ti to uklidní a už nikdy to nevystrčí růžky:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Crohn je má diagnóza. :) Laškovně mu říkám "Pan C." (a někdy taky "Ten posera"). Člověk si to musí "polidštit", nebo se z toho (doslova a do písmene) posere... jen je trochu blbé, že ten "sranda pohled" mi sice pomáhá, ale taky trochu ubírá, protože okolí si dost často neuvědomuje, že tahle choroba umí být dost zákeřná a vážná....

      Jéjej, colitida. Mám přítele, ten má UC. :) Jsme se hledali, až jsme se našli. :)) Tak doufám, že máte s maminou v rámci možností klid a moc vás to nezlobí. Ta vyšetření jsou neskutečně otravná, když do Tebe nic nestrkají, tak to do Tebe lijou po litrech.... ještě mě to taky čeká... Ale pevně věřím, že bude líp a že ty růžky vážně schová. :)

      Děkuji za podporu, pozdravuj maminu a přeji vám oběma pevné zdraví, měkký toaletní papír a málo starostí. :)

      Vymazat
  12. Drž se! Koukám, že tahle nemocnice je vážně asi dobrá ;) hlavně když jsou lékaři a sestry na svém místě, to je to pak hned příjemnější... Tak a teď už bude jenom líp ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj, je moc dobrá :) Pokud kdykoliv cokoliv (krom operace, ta nepůjde jinde než v Hořovicích), pak jedině Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského - jsou tam vážně lidé na svém místě Nevím tedy, jak na jiných odděleních, ale Interna 3, lidé k zulíbání. :)

      Děkuji za podporu, věřím, že bude dobře. :)

      Vymazat
  13. Ahoj, sledovala jsem to tvoje nemocniční vyvalování i na FB a pořád jsem si říkala, jak hrozně jsi statečná. Já bych tam kvičela od rána do večera, všechny zákroky (i hnusný) zvládám v pohodě, ale jakmile mě někam zavřou, tak je zle a div mi nedávají léky na uklidnění...Co je to platný, že není zbytí a že mi tam nikdo hlavu netrhá...Prostě jsem na tohle de*il a jednou jsem dokonce zdrhla na revers...Tahle nemoc musí stát člověka hodně sil, tak ti přeju, ať jich máš co nejvíc a ať tě to moc nezlobí. Obdivuju, jak jsi to zvládla, jsi fakt pašák :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, snažila jsem se příliš nešílet a prostě to přijmout. Což se občas zadařilo, občas ne. :) Ale myslím, že nakonec jsem to zvládla rozhodně lépe, než jsem od sebe čekala. Navíc jsem tam přišla ve vážně dost zuboženém stavu, a už jen jak mi bylo lépe a lépe, šlo to.

      Já jsem tedy zas jako posera "z nových a nevyzkoušených". Takže třeba představa zavedení sondy mě dost děsila a měla jsem chvilkami nehezké pocity. Ale co mi ji zavedli, ulevilo se mi a bylo to dobrý. :)

      Hele, revers jsem měla v hlavě taky. :D Ale nějaká kontrolka "bože nebuď kráva, je Ti fakt zle" mi ji vyblikala z hlavy. :)) A moc děkuji, vážně mi opora od vás všech pomohla, o to lépe se to celé snášelo. :)

      Vymazat
  14. "Takové prasklé střevo fakt není prdel, byť k ní má blízko." To je super :D
    Moc Ti držím pěsti, aby bylo vše v pohodě!! Drž se ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hh, jsem ráda, že mou skvostnou slovní hříčku někdo ocenil. :)) Děkuji, je mi už mnohem lépe a věřím ve velmi světlou budoucnost bez nutných chirurgických zákroků. :) Díky za podporu! <3

      Vymazat
  15. To jak se ti nechtělo domů úplně chápu :D Pamatuji si, že když jsem měla asi v 11 otřes mozku a byla na týden v nemocnici, kam jsem nechtěla a zpočátku tam byla nešťastná, tak se mi pak zase nechtělo domů a udělala jsem málem hysterickou scénu, že tam chci zůstat :D Všichni na mě byli hodní, posílali mi ze třídy obrázky a měla jsem čas na čtení...
    Jinak ti drží pěsti, ať jsi na tom lépe a drž se :) Jsi statečná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že nejsem sama, komu se nechtělo. :D Jsem furt chodila v pyžamu do poslední vteřiny a pořád jsem se nemohla odhodlat "k tomu velkému kroku". :D Prostě jsem se nějak nemohla, nechtěla loučit. :D Chtě nechtě mi to tam přirostlo k srdci, i když jsem tam, přesně jako Ty, prostě nechtěla...

      Vymazat