úterý 7. dubna 2015

Jak mi začala self-help literatura lézt krkem

Jako lidé jsme strašně, ale strašně zlobiví jedinci. Často si místo "tvorby hodnot" dovolíme odskočit ke kartám, četbě mailů, brouzdání po FB.  Místo toho, abychom dělali úkoly si čteme, kreslíme, čmáráme do deníků. Nedejbože, že si dovolíme sedět na gauči, zírat do zdi a toulat se po pláních vlastní fantazie. Sami. Doma. Co ti to jako přinese? Vždyť tohle tě neuživí. Tímhle nic nedokážeš. Musíš být produktivní, musíš žít, využít každého dne naplno! A já ti mohu pomoci. Mohu z tebe udělat nového člověka. Lepšího, produktivnějšího. Budeš šťastnější. Tady máš mou knihu, změní ti život.


Why we feel so stressed...

Hodně dlouho jsem tohle svému okolí žrala. Vždyť mě o tom přesvědčovali dnes a denně. Jsem příliš pomalá, příliš málo výkonná. Nemám toho správného společenského ducha. Neumím sdílet své nadšení se skupinou lidí. Nedokážu jednat dostatečně rychle. Vždycky tu bude někdo, kdo to zvládne lépe, než já. Proč nemohu být jako ona, když ona je tak slušná, hodná a má takové ambice. No, na to je jednoduchá odpověď, kterou není snadné si v dnešním světě srovnávání a náporu stylu "just do it" nebo "find your passion" přiznat. JÁ NEJSEM ONA. 

Když se vám nejbližší okolí, počínaje rodinou, přes základku, po první práci, snaží vštěpit, že vaše citlivost, vaše vnímání světa, nejsou správné, dříve nebo později jim to uvěříte (pokud ne, gratuluji vám). Rádi se oháníme tím, jak je individualita úžasná věc, jak je nutné ji podpořit. Ale jde stále o jeden druh individuality - společenský, zábavný člověk, který do všeho skáče po hlavě. Jakmile si čtete v rohu, jste "prostě divní". Málokdo na vás shledá něco úžasného. Pokud tedy není stejně divný, jako vy.

Journey
Zpětně vidím hlavně ty hezké chvilky, ale většinu času pro mě byla interakce s okolím za trest. Ne že bych neměla ráda lidi a jejich společnost. Měla, ovšem jen některé a omezenou společnost, sebehnusněji to zní. Začala jsem si k sobě hledat cestu, i když ne příliš šťastně. Pořád jsem totiž měla pocit, že bych měla-něco-dělat-jinak.

A tak jsem, hlavně v posledních letech, objevila self-help knihy. Většina těchto knih má něco společného. Vedle nadšení jsou to "základní životní pravdy". Jenže ušité na míru samotnému autorovi. Takže vlastně všechny tyhle knihy jsou v podstatě na jedno brdo, nikde neobjevíte v zásadě nic nového, ale přeci. Přeci jen se nově tváří.

Opravdu jsem si nějaký čas myslela, že mi to může pomoci. Ještě do nedávna. Jenže pak mi to docvaklo. Já se tímhle nepřibližuji vlastní cestě ani o chlup. Možná, že to funguje tisícům dalších lidí. Třeba se v těch knihách opravdu někdo našel. Ale pro mě osobně je to jen další cizí cesta. 

Enjoy
Kdy si začneme uvědomovat, že jsme unikáty sami o sobě? Že nemusíme nutně šlapat cesty, které nám ostatní tak lákavě předhazují. Nemusíme být výkonnější, společenštější, šířit své umění mezi ostatní, jen proto, že je to zrovna IN. Když mi to nejde přes čumák, nebudu se přeci trápit. Nejde v životě o něco víc, než o napodobování cizí cesty? Neměli bychom raději hledat ve svém nitru, než vně?

Vždyť proč bych měla být méně úspěšným člověkem, když toužím po tom ráno v klidu vstát,  dát si šálek čaje, užít si chvilku ticha, nebo společnost svých nejbližších. Zajít za cizím starým člověkem a dělat mu společnost. Dívat se na to, jak ptáci zpívají v korunách stromů, v klidu sedět v parku a jen zhluboka dýchat. Vnímat paprsky slunce na tváři, mít radost z čtení knihy, vůně květin, pěkné písničky.  

A tak jsem self-help knihy hodila na hromadu. Protože v nich svou cestu stejně nenajdu. Musím si ji vyšlapat sama, ne se motat v cizích šlépějích. Nemá smysl předstírat, že toužím vyčůrat díru do sněhu, když to tak není.