neděle 8. března 2015

Ta, která krade knihy

Dětství, to je kouzelný čas. Čas her a bezstarostného snění. Čas sourozeneckých potyček, lumpáren a představ, že nic není nemožné. Dětství bychom si měli užít beze strachu, hltat život plnými doušky, bavit se. Jenže co když je dětství zasazené do doby, která bezstarostnému životu příliš nepřeje? Ba naopak, vše kolem se mění a vy nestačíte tyhle změny vstřebávat. Ocitáte se v cizím prostředí, mezi lidmi, které neznáte a nad vaší zemí se vznáší Führerův těžký, temný stín následovaný samotnou smrtí. Vítejte v dětství Zlodějky knih australského spisovatele Markuse Zusaka


Markus Zusak - Zlodějka knih


Liesel Memingerová je spolu s maminkou a mladším bráškou na cestě vlakem do Mnichova, když ji poprvé potká smrt. Ta si k sobě vezme nikoliv ji, ale jejího brášku, kterému pomůže od náporu silných záchvatů kašle. Nezbývá, než malého chlapce po cestě pohřbít. K mrtvým jen s úctou. A tak se k Liesel dostane první knížka - černá se stříbrným písmem, zapadlá ve sněhu. Hrobařova rukověť. Tou knihou započala svou zlodějskou kariéru. V ten čas zaujala smrt.

Smrt stojící nad hrobem a mávající, neviděná. To ona vypráví příběh malé Liesel. Smrt toho viděla již hodně, a hodně ji toho ještě čeká, netřeba si nic nalhávat. Přesto, přesto ji zaujala malá, blonďatá dívenka s hnědýma očima. Jedno dítě, jeden osud v nacistickém Německu. Jeden život, který pohnul city samotné smrti. Malá zlodějka knih.
Když odevzdal svou přihlášku v ústředí NSDAP v Münchener Straße, zahlédl, jak čtyři muži házejí cihly do Kleinmanova obchodu s oděvy. Byl to jeden z mála židovských obchodů, které v Molchingu ještě fungovaly. Zevnitř byly slyšet zajíkavé kroky malého muže, který uklízel a drtil přitom pod nohama střepy. Na dveřích byla načmáraná hvězda barvy hořčice. Písmena rozbředlého nápisu ŽIDOVSKÁ ŠPÍNA pouštěla na okrajích čůrky barvy. Uspěchané pohyby uvnitř zpomalovaly až k zasmušilosti a pak ustaly docela.
Hans došel blíž a strčil hlavu dovnitř. "Nepotřebujete pomoct?" Pan Kleinman zvedl oči. V rukou mu bezmocně vězelo koště. "Ne, Hansi. Prosím, běžte pryč." Hans loni Joelu Kleinmanovi vymaloval dům. Pamatoval se na jeho tři děti. Před očima viděl jejich tváře, ale jména si nevybavoval. "Zajdu sem zítra," slíbil, "a ty dveře vám přetřu." Jak řekl, tak udělal. Byla to druhá z jeho dvou chyb.
Liesel se po nešťastné cestě vlakem ocitne bez brášky a bez maminky, sama s cizí ženou, jenž ji autem veze k nové rodině. První jízda autem, nevolnost, stesk, otázky. A pak - Himmelstraße. Hubermannovi. Pěstouni. Začíná nový život, nová přátelství. Dobří lidé nevymřou jen proto, že si to jeden blázen usmyslí. A láska, ta má mnoho podob. Láska k pravdě, k dávnému příteli, k malé dívce, ke knihám, k lidskosti.

Zlodějka knih je jednou z těch knížek, na něž budu vzpomínat ještě dlouho. Zcestná ideologie a nelidské chování dá o to víc vyniknout nejen dětskému pohledu, ale i soucitu a dobrotě srdcí obyčejných lidí. Stránky této knihy mě trhaly na kousky a zase slepovaly dohromady. Zatínaly drápy do hlubin mého srdce, občas ho zastavily, aby ho vzápětí znovu přivedly k životu - těžší o několik gramů krásy a soucitu, těžší o několik kilo utrpení. 

Přes všechno to utrpení, které je zde však spíše okrajové, avšak tím o nic méně děsivé a živoucí, je Zlodějka knih nádherným dílem. Občas jsem si říkala, jak něco tak hrozného může být tak krásné? Ten příběh mě rozežral do morku kostí, přinesl s sebou úsměvy, stejně jako slzy - upřímné, těžké a hořkosladké slzy vyvěrající z hlubin duše. 


Autor si mistrně pohrál s jazykem, takže stačila jedna věta, jedna obyčejně pronesená věta a já se rozpadla na kousky prachu. Zlodějka knih je silným zážitkem.

Autor: Markus Zusak
Překladatel: Vít Penkala
Počet stran: 528
Nakladatelství: ARGO
Rok vydání: 2014