úterý 24. března 2015

Gorila od dálnice

Příběhy jsou různé - smutné, veselé, se šťastnými konci i ty, u kterých byste šťastný konec hledali marně. Některé přečtete a téměř se vás nedotknout. A pak jsou tu takové, které se vám dostanou pod kůži. Zajímavé je, že v poslední době se mi pod kůži dostávají hlavně příběhy určené dětem. Řekla bych, že jsou v lecčem zajímavější, hlubší, moudřejší a tak nějak mají svým (nejen malým) čtenářům co dát. Stejně tak to bylo s dojemnou knihou Ivan je jen jeden americké autorky Katherine Applegate. Kdo by si s chutí nepřečetl knihu, jejíž hlavní postavou je gorila? 


Ivan je jen jeden - Katherine Applegate

Cirkusy, budiž. Zoologická zahrada, běžné. Ale obchodní dům u dálnice? Senzace. Alespoň nějaký čas. O čem že je řeč? O domově obávaného gorilího samce Ivana. Ivan žije téměř celý život ve svém teritoriu (nikoliv klec!), rád kreslí umělecká díla, pozoruje Julii při kreslení uměleckých děl, jí, poslouchá příběhy své sloní kamarádky Stelly a nějaký ten čas funguje jako skvělý polštář psímu tulákovi Bobovi. Idylka? Nikoliv. Ivan už není to roztomilé gorilí mládě, lákadlo na zákazníky. 

A proto se objeví malá, vystrašená, ale roztomilá sloní slečna Ruby. Její přítomnost má všechno změnit. K lepšímu, samozřejmě. Tedy, k lepšímu zisku obchodního domu Šapitó. Pohled na mláďata vždycky vyvolá zájem, nadšené óchání a áchání se valí ze všech stran. Jenže živoření v obchodním domě není pro nikoho dobrou vyhlídkou. I když si myslíte, že žijete v teritoriu. 
Za ty roky jsem se naučil rozumět lidským slovům, ale porozumět lidské řeči neznamená porozumět lidem. Lidi moc mluví. Brebentí jako šimpanzi, pořád je musí být slyšet, i když nemají co říct. Chvíli mi trvalo, než jsem všechny ty člověčí zvuky rozpoznal, než jsem si ze slov poskládal věci. Ale byl jsem trpělivý. Být trpělivý se hodí, když jste opice. Gorily jsou trpělivé jako skály. Lidi už tak ne.
Ivan je jen jeden je naprosto okouzlující kniha,  kterou jsem četla se slzami dojetí. Hodně jsem u ní přemýšlela, občas se bavila a často jsem si říkala, jak nás mají ta nebohá zvířata přečtená a co jsme to vlastně zač. My lidé. Knihy pro děti mě vždy donutí zamyslet se. Sama nad sebou a nad světem - a asi proto je mám tolik ráda. O něco v nich jde. A já vždycky přemýšlím - jak moc jsem se vzdálila od svého dětského já? Věřím, že dětem dochází, nebo spíše je přirozená, spousta věcí, které nám dospělým často unikají, nebo je nechceme vidět. 
"Ivane, slíbíš mi něco?" řekne Stella. "Cokoliv." "Nikdy jsem po nikom žádný slib nechtěla, protože sliby jsou napořád a to je dost dlouho. Zvlášť když jsi v kleci." "V teritoriu," opravím ji. "V teritoriu," přitaká.
Jelikož je Ivan primárně zaměřen na dítka, je kniha psána velkými písmeny (což je pro dospělé oči úžasným odpočinkem, já si to tedy užívala) a doplněna o nádherné ilustrace. Autorka se navíc inspirovala skutečnou událostí, o to větší na mě měla kniha dopad. Osobně mohu vřele doporučit všem věkovým kategoriím se srdcem na pravém místě, i když pokud jste jako já, budete často brečet. 

Nenechte Ivana v Šapitó čekat příliš dlouho, pozvěte ho k sobě do knihovny a přečtěte si tuhle krásnou pohádku - nebudete litovat.

Autor: Katherine Applegate
Překladatel: Petr Eliáš
Počet stran: 280
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2014



4 komentáře:

  1. Zbožňuju pohádky, takže díky za tip! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak! A tohle si přečtu v červnu po státnicích - budu nějakou pohádku potřebovat =)

    Vydařená recenze a jen více dětských knížek, budu ti to nadšeně číst. =)

    OdpovědětVymazat