Jak nám pískají
Už jako malá jsem byla tak trochu divná. Víc uvnitř sebe než vně, zamyšlená, hloubavá. V první třídě jsem nechápala, proč musím dělat něco, co nemám ráda, jen proto, že to někdo chce. Učili mě, abych byla hodná holčička. Hlavně hodná a (po)slušná. Abych byla smířená s tím, že to "ve světě tak chodí" a já se musím podřídit. Prý "život není fér". Je to takhle a jinak to být nemůže. Tedy, vlastně může, ale nedělá se to. Nebo je to prostě jen složité, proti společnosti, divné, u nás to takhle nebude a basta ... Takoví přeci nechceme být. Ale ve mně se to stejně bouřilo. Hledala jsem cestu. A stále hledám.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že můj život je jen můj. Ať se mě kdokoliv snaží přesvědčit o opaku. V dnešní době je složité být sám sebou a nenechat se ovlivnit. Nenechat se semlít davem a jeho šílenstvím. Každý děláme chyby - a na to dnešní společnost spoléhá. Spousta vjemů, ale jak je roztřídit? Spousta nutností - ale jsou tak důležité?
 |
| Jenom korunky? |
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že můj život je jen můj. Ať se mě kdokoliv snaží přesvědčit o opaku. V dnešní době je složité být sám sebou a nenechat se ovlivnit. Nenechat se semlít davem a jeho šílenstvím. Každý děláme chyby - a na to dnešní společnost spoléhá. Spousta vjemů, ale jak je roztřídit? Spousta nutností - ale jsou tak důležité?
Od doby, co jsem "oficiálně onemocněla", mám víc než kdy dřív pocit, že žiji mimo. Mimo realitu společnosti. Nechci to, co bych měla chtít. Přijde mi zbytečné studovat několik let na škole, kde se v zásadě nenaučím nic jiného, než si dobře zapamatovat písmenka v učebnici. K čemu jsou tituly, jež nic neznamenají, práce, která člověka ničí, čas trávený někde, kde to nesnášíte?
 |
| Lenka "Střelenka" |
"Ale když já nemám na výběr..." - každý má. Každý si svou cestu, svůj život vybírá sám. Společenské tance, do kterých nás média, rodiče, škola a "autority" tlačí - je jen na nás, zda jim podlehneme. Nebo procitneme a zvolíme si svou vlastní cestu.
To určitě není tak snadné a pohodlné, protože vzdorovat něčemu velkému vždy stojí kus naší lenosti a rozbředlosti. Žít vědomě je ovšem ta největší svoboda, které se nám může dostat.
To, že svoboda s sebou nese i zodpovědnost, o kterou spousta lidí nestojí, to je věc druhá...
Abych se přiznala, já k tomu jsem asi fakt líná. A docela flegmatik. Nesnažím se o každou cenu zapadnout do davu, pokud se mi něco nelíbí, prostě to dám na jevo. :)
OdpovědětVymazatMoc hezký článek. Taková rebelka už od školy? :D Mě takové myšlenky ještě v takovém věku netrápily. ^^
Já jsem žila vždycky víc "ve svém světě". Navíc jsem si zažila na základce i šikanu, to mě možná ještě víc "odsunulo". No, ono to není nic snadného, navíc dnes je to těžší než kdykoliv dřív. To jsem třeba měla ještě docela štěstí - považuji to za štěstí - že dětství jsem měla bez PC a podobných vymožeností. :)
VymazatMyslím, že v dnešní době, kdy je vše dostupné je na mladé lidi daleko větší nátlak. Možná se mi to jen zdá, nevím. :)
Já jsem za své dětství taky nesmírně vděčná, protože jsem ještě na takovém přelomu "technického dětství" a toho "normálnío". :)
VymazatNezdá se ti to, souhlasím:)
Jo, to jsme na tom asi podobně. :) První mobil jsem dostala na druhém stupni základky - žlutý Philips Savvy, byl to děsný hit, měl skvělé smajlíky. :D Vím, že ho k Vánocům dostal ještě jeden kluk (který se mi líbil) a tak jsme si spolu SeMeSkovali, neb ty smajlíci šli jen na tom telefonu. Sblížilo nás to. :)
VymazatCo se týče informatiky a povinných úkolů na PC, to přinesla tak devátá třída, spíš pak až gympl. Vím, že mě to děsně s*alo, že se po nás chtějí úkoly psané na PC. Já chápu, že to učiteli usnadní jejich čtení, ale ve čtvrťáku pak měla polovina lidí problém napsat slohovku.
Moc hezký článek, taky se snažím hledat svou vlastní cestu a nenechat se natlačit někam, kam nechci. Ale je to složité. Nedivím se, že spousta lidí raději podlehne, dělá, co se od nich očekává a má klid.
OdpovědětVymazatDěkuji. :) Ano, máš pravdu - i pro mne je to složité, ale snažím se. :) A myslím, že už i ta snaha je lepší, než pouhá rezignace. :) Přeji Ti, ať se Ti daří držet se své cesty a málokdy z ní sejdeš. :)
VymazatKrásný článek! :) Jak k zamyšlení, tak i motivační.
OdpovědětVymazatTaké se snažím žít si podle toho, jak já chci a i když zatím postupuji pomalu, přece jen postupuji.
Upřímně mne vytáčí, jak se lidé na věci, které jsou jiné a nějakým způsobem vyčnívají z "norem", dívají podezřívavě, nechápavě či s opovržením. A zároveň je mi takových lidí líto, protože oni asi nikdy nebudou žít svůj život...
Díky! :) To je dobře, že se snažíš žít dle svého, už jen ta snaha je velký krok. :) Jinak to tu bohužel vždy bylo - strach z "neznáma", z toho, že je něco jiné. Svým způsobem to lidem dříve asi pomáhalo přežít. Ovšem většinou ti "nejvíc divní lidé" jsou nejzajímavější. :)) Mě teda vždy přitahovali jako magnet. :)
VymazatJé, vy mi mluvíte z duše! Osobně jsem byla taky to divné, v knížkách zahloubané dítě, které se nestaralo o standardní koníčky svých vrstevníků. Samozřejmě chodím do práce, ta mě naštěstí celkem baví a mám hlavně báječnou šéfku a to dělá hodně. Když mě někdo do něčeho nutil, just jsem se zasekla a neudělala to. Ale co, jsem bezdětná po třicítce, takže vadná. Pro některé stoprocentně. Ale to jsou cizí lidi a těm nevysvětluji na potkání, proč to tak je. A kamarádi, kterých mám hodně mne berou jaká jsem a já je taky. Kdyby byli lidi jak přes kopírák, byla by to strašlivá nuda. Takže buďte taková, jaká vyhovujete hlavně sobě a ostatní to buď ocení nebo ne, ale to bude prioritně jejich problém.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že Ti článek sedl! :) Já se přiznám, že knihám jsem propadla až v jedenácti (Harry Potter, jaké klišé). Ale byla - a stále jsem - hodně zamyšlená, až "mimo". Jedna holka mi ve čtvrťáku na gymplu řekla, že se mě ze začátku bála (ve čtvrťáku z nás byly celkem dobré kamarádky), protože jsem často "čuměla do blba". :))
VymazatJe fajn, že máš místo, kde Tě to baví a milé lidi okolo. Je to hned o něčem jiném, když si s šéfovou (a kolegy) člověk sedne. :) To pak třeba i "nudnější" práce může být fajn. :)