úterý 20. ledna 2015

Jak nám pískají

Už jako malá jsem byla tak trochu divná. Víc uvnitř sebe než vně, zamyšlená, hloubavá. V první třídě jsem nechápala, proč musím dělat něco, co nemám ráda, jen proto, že to někdo chce. Učili mě, abych byla hodná holčička. Hlavně hodná a (po)slušná. Abych byla smířená s tím, že to "ve světě tak chodí" a já se musím podřídit. Prý "život není fér". Je to takhle a jinak to být nemůže. Tedy, vlastně může, ale nedělá se to. Nebo je to prostě jen složité, proti společnosti, divné, u nás to takhle nebude a basta ... Takoví přeci nechceme být. Ale ve mně se to stejně bouřilo. Hledala jsem cestu. A stále hledám.


Jenom korunky?


Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že můj život je jen můj. Ať se mě kdokoliv snaží přesvědčit o opaku. V dnešní době je složité být sám sebou a nenechat se ovlivnit. Nenechat se semlít davem a jeho šílenstvím. Každý děláme chyby - a na to dnešní společnost spoléhá. Spousta vjemů, ale jak je roztřídit? Spousta nutností - ale jsou tak důležité?

Od doby, co jsem "oficiálně onemocněla", mám víc než kdy dřív pocit, že žiji mimo. Mimo realitu společnosti. Nechci to, co bych měla chtít. Přijde mi zbytečné studovat několik let na škole, kde se v zásadě nenaučím nic jiného, než si dobře zapamatovat písmenka v učebnici. K čemu jsou tituly, jež nic neznamenají, práce, která člověka ničí, čas trávený někde, kde to nesnášíte? 

Lenka "Střelenka"

"Ale když já nemám na výběr..." - každý má. Každý si svou cestu, svůj život vybírá sám. Společenské tance, do kterých nás média, rodiče, škola a "autority" tlačí - je jen na nás, zda jim podlehneme. Nebo procitneme a zvolíme si svou vlastní cestu.

To určitě není tak snadné a pohodlné, protože vzdorovat něčemu velkému vždy stojí kus naší lenosti a rozbředlosti. Žít vědomě je ovšem ta největší svoboda, které se nám může dostat. 


To, že svoboda s sebou nese i zodpovědnost, o kterou spousta lidí nestojí, to je věc druhá...