čtvrtek 1. ledna 2015

Hodnotná hodnota?

Nevím, zda je to tím, že je za námi další rok, nebo už jsem zkrátka taková, ale přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad hodnotou. Čeho vlastně? Tak různě. Hodnotou peněz, hodnotou věcí, hodnotou úsměvu, hodnotou života... Co je to vlastně hodnota, jaká je? Myslím, že hodnota je přesně taková, jakou si ji my stvoříme. To my tvoříme sílu hodnoty, na nás záleží, zda bude cín zlatem, kapr lososem, sklo křišťálem. Problém je, že dáváme větší hodnotu méně hodnotným věcem. Dáváme hodnotu věcem - to je problém


Minulé dnes, stejně jako dnešní....

Jak napsal velký Oscar Wilde v knize Obraz Doriana Graye: Lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho. Já bych řekla, že jsme se posunuli ještě o malý, smutný kousek hlouběji. Připisujeme velkou hodnotu věcem, které si to nezaslouží. Věci stavíme na piedestal svých všedních dní - každý, i já. Smutné je, když si to neuvědomíme, když s tím nechceme nic dělat, protože je to v dnešní době normální


V posledních dnech mi zlobí telefon, první obyčejná myšlenka, která mě napadla, byla, že je čas pořídit si nový. Měla jsem radost - bude to skvělé! Nový, hezčí, lepší, rychlejší. Větší paměť, rychlejší WiFi, abych mohla být víc a častěji ve spojení. S kým? S čím? Vždyť můj život je za těmito věcmi. Můj život je v procházkách se psy, v hovorech s mým přítelem, v čaji, který nám uvařím, tady a teď.

V jednoduchosti je krása...

A tak jsem nám šla nakoupit jídlo. V hlavě vír myšlenek, v kapse starý véčkový mobil a na duši příjemný klid a lehkost. Proč je v nás tak silně zakořeněná touha po všem novém, lepším, výkonnějším, hezčím? Kam se vytratila skromnost. Kam se vytratil soucit, snaha vykouzlit někomu na tváři úsměv. V krámě jsem se usmívala - na hejno zachmuřených tváří, které svou hodnotu smrsklo na nepoživatelné věci ve slevě. 

Alenka v říši divů
Vzpomněla jsem si na muže, kterého jsem potkala v Praze. Nebyl to žádný bezdomovec, slušně vypadající, dobře oblečený, trochu starší muž. Vypadal zoufale, neskutečně zoufale. Najednou stál vedle mě a celý zkroušený mě prosil o 120,- korun na autobus. Nikomu jsem se tím nechlubila, protože je mi jasné, jaké reakce to většinou vyvolá - ten to jen hrál, chtěl jen Tvé peníze, bože jak jsi mu na tohle mohla skočit? 

Mějte si mě za hloupou, pomohla jsem mu. Nezeptala jsem se ho na jméno, nevzala jsem si adresu ani kontakt, který mi nabízel. Prostě jsem mu popřála hezké svátky (byl konec listopadu) a měla dobrý pocit. Každý z nás se může dostat do situace, kdy je zoufalý a potřebuje pomoci a já věřím, že v tomhle směru funguje zákon co dáváš to se ti vrací

Vzpomněla jsem si na něj, protože někomu by hodnota 120,- mohla připadat příliš vysoká na to, aby jí darovali člověku, kterého neznají. Ale není příliš vysoká, abychom ji utratili za blbost, kterou nepotřebujeme, nebo si o ní myslíme, že ji potřebujeme. Vše v tomhle životě je tak důležité, tak hodnotné, jak to my samotní vidíme - proto si dobře zvažme, do čeho své hodnoty vložíme.