čtvrtek 31. prosince 2015

Řekni mi, kam ten rok zmizel?!?

Vážení čtenáři, máme tady poslední den roku 2015. Normálně nejsem na podobné koncově sentimentální souhrnné kecy, ale výjimka potvrzuje pravidlo a nikdy není pozdě na to začít (se sebevětší blbinou). Je to chvilka, co jsem se oklepala ze svátků klidu a pohody a má játra se vzpamatovala z náporu rumu, který jsem vypila v rozličných variantách domácích hubolepů, takže o půlnoci si hodláme hrdě připít rychlými špunty. Jako malá jsem děsně prudila, abych si mohla cucnout šáňa a teď si s potěšeným výrazem kupuji jahůdkové bublinky, jimiž mé dvanáctileté já opovrhovalo způsobem sobě vlastním (občas se divím, že jsem se dožila dospělého věku).




sobota 19. prosince 2015

Mých 15 knižních nej II.

Rok se s rokem sešel a je tu další seznam patnácti knih, které jsem tento rok četla a zapůsobily na mě poněkud výrazněji (zbytku knih se tímto upřímně omlouvám). Letos jsem tu se seznamem o něco málo dříve - loňský seznam jsem sestavovala poslední den roku, ale tentokrát jsem se rozhodla, že třeba pomohu nějakému tomu adrenalinovému nadšenci, který se rozhodl nechat nákup vánočních dárků na tu nejvíc poslední chvíli. Máte můj obdiv a na zpevnění nervů vřele doporučuji svařáček dva, celkem to pomáhá, máte lidi kolem najednou tak nějak radši. Ale teď už konec řečí, knihy jsou tady!


Fight Evil


čtvrtek 3. prosince 2015

A ty jsi?

Co dělá z člověka jedinečnou osobnost? Je to jeho vzhled? Jistě, to jak vypadáme má určitě dopad na nás i naše okolí, ale v zásadě máme všichni nos mezi očima. Je to tedy naše duše? A co když v duši nevěříme? Kde vůbec duše sídlí? V hrudi, u srdce, v hlavě? Jsou to naše myšlenky, vzpomínky a slova, co nás odlišuje? Ano, to vše z nás dělá člověka, kterého známe, kterého zná naše okolí. Jenže co když jednoho dne vstaneme a ono ouha. Jak jen bylo to slovo? Ach, ano - zapomeneme. Název té věci na stolku. Kam jsme dali mobil. Kdo je ten muž v křesle? Americká autorka Lisa Genova napsala skvělou knihu Pořád jsem to já o nepříliš lehkém tématu - Alzheimerova choroba. 


Pořád jsem to já - Lisa Genova


sobota 28. listopadu 2015

Čajem (nejen) ke čtecí pohodě

Miluji čtení. Překvapivé odhalení, já vím. Zbožňuji ten pocit, který mi čtecí chvíle přináší. Není to jen o tom vzít knihu do ruky a rozvalit se v křesle. Čtení je rituál. A k mému rituálu rozhodně patří dobrý čaj! Jsem čajomil, čaj piji celoročně. Čajová sezóna pro mě nezačíná podzimem, protože pro mě nikdy nekončí. Chvíle na čaj se v mém světě najde vždy. Šálek dobrého černého čaje dokáže rozehnat mé chmury a stejně tak podtrhnout chvíle s knihou. Dnes bych se s vámi ráda podělila o pár favoritů na mém čajovém seznamu, který je sice pekelně dlouhý, ale něco vám z něj přeci jen ráda předám. Máte připravené své oblíbené hrnečky?


Ahmad Tea - Earl Grey


úterý 24. listopadu 2015

Láska Koljo, láska...

Jsou chvíle, kdy jsem naprosto marná. Celé dny bloumám bytem jako tělo bez duše. Občas něco přečtu, vyvenčím psy, uvařím si čaj. A pak jsou dny, jako včera, kdy se nezmohu ani na to čtení. Nemám chuť. Nemám myšlenky. Nemám touhu. Nemám potřebu. Přitom všem potřebně toužím po nějakých myšlenkách. Se skelným pohledem sedím, jen místa se střídají. Křeslo, záchod, vana, gauč, až to vzdám a ležím v posteli. Na pohled jsem nehybná a stejná, jako vždy. Tak trochu duchem nepřítomná, možná s lehkým smutkem někde v pozadí hnědého lesku oka. Avšak uvnitř, uvnitř si trhám vlasy a křičím sprostá slova na nevinné tváře.




sobota 21. listopadu 2015

Křest knihy Zahrada: Návrat

Tohle nedělám často. Většinou na Hnízdě na knižní akce neupozorňuji, alespoň ne předem. Rozhodla jsem se však udělat drobnou výjimku. Vždyť ta přeci potvrzuje pravidlo, ne? Jedná se o křest nového dílu Zahrady, jejíž autorka Jana Richterová si, dle mého názoru, zaslouží prorazit více mezi lidi. Její knihy jsem si oblíbila a byla bych ráda, kdyby se i mezi čtenáři mého blogu našli další obdivovatelé této české autorky. Zahrada je románová pentalogie na pomezí městské fantasy a magického realismu, jejímiž hrdiny jsou dnešní mladí lidé volně sdružení do přátelské skupiny. Zatím vyšly tři díly: Sféra, Lovec a Návrat. A právě poslední jmenovaný se bude v následujících dnech v Ostravě a Opavě křtít. 


Jana Richterová - Zahrada: Návrat

sobota 14. listopadu 2015

Nevrlá psí slečna

Gertruda se náhle probudila. Nožky jí ještě cukaly, ozvěna snového lovu na zajíce. Vylezla z pelíšku a s chutí se protáhla. Přiměla své statné tělo, aby se dopotácelo k misce s vodou. Dnes byl její den. Cítila to v kostech. Emil ještě nevstal a tak se Gertruda stěží protáhla dvířky na dvorek. Začenichala a nasála podzimní vzduch. Podzim. Čas lásky. Od jara toužila po padajícím listí, chladných ránech a zájmu psů. Přes léto si jí nikdo ani nevšiml. Ale teď voněla a byla přichystaná dát ocas na stranu tomu pravému. 

...

čtvrtek 12. listopadu 2015

Liliny hnědé oči

V Levných knihách jsem narazila na poklad. Nenápadná knížka, schovaná mezi romány pro ženy, která však přináší mnohem víc než jen prchavou příchuť prožitého vzrušení. Příběh zasazený do dvacátých let minulého století pojednává o síle lidského ducha, nesmírné odvaze být tím, kým skutečně chceme a v neposlední řadě o hluboké manželské lásce. Americký spisovatel David Ebershoff se ve svém románu Dánská dívka inspiroval skutečným osudem dánského malíře a vytvořil tak realitou dýchající dílo, které zavede čtenáře do života dvou zajímavých lidí. Vlastně tří. 


Dánská dívka - David Ebershoff


úterý 10. listopadu 2015

Když růžová nahradí muže

Po světě chodí spousta žen, které jejich partneři nedokáží řádně uspokojit. Nevrlé, nespokojené, plné napětí. Samotné nevědí, jaké slasti je jejich tělo schopné. Starají se o své muže, o své rodiny, o svou kariéru. Jsou skutečně šťastné? Nezaslouží si i ženy vzrušení, které by je vyneslo do nebeských výšin? Vzrušení, které by je zbavilo starostí a dovolilo jim užívat si potěšení, o jakém se jim ani nesnilo? Chuck Palahniuk ve své knize Tvé překrásné já vytvořil společnost plnou masturbujících žen, které svou uniformitou a vymytými mozky občas až děsivě dokonale připomínají dnešní populaci něžného pohlaví. 


Knihy Dobrovský


sobota 31. října 2015

Chipička se vloudila... pardon, chybička...

Že prý je kniha zboží jako každé jiné. No, OK. Já se s tím asi nikdy úplně nesmířím, ale doba kráčí kupředu a prachů je třeba. V dnešní době, kdy může knihu napsat Břéťa z Horní Dolní, sera přitom na latríně, by jednoho asi nemělo překvapit, že kvalita zboží, v tomto případě knih, lehce upadá. Dejme stranou kvalitu obsahu produkovaných děl - stačí se vyhnout příliš vyhlašovaným "ozlaceně-bestcelérovým" obálkám, nedat na mediální onanii a přečíst si prvních pár stran a možná to nebude až taková sračka - každý svého štěstí strůjce a co si chceme cpát do hlav, to je nám přáno. Jenže co udělat s tím, když si zbožně koupíme tu vysněnou knihu, zavřeme se do pokoje, na dveře dáme cedulku "Promluv na mě&jsi mrtvej", začteme se a...


...


čtvrtek 29. října 2015

Nejen listí padá k zemi

Život na vsi má svá pravidla. Neděje se zde téměř nic a přesto mají obyvatelé vesničky stále něco na práci. Pro každého se najde škatulka a někdo oprávněný, kdo vás do ní zařadí. Pokud existuje tajemství, ve většině případů je veřejné. Otevřenost a souznění vesnických starousedlíků hraničí s všetečností. Ovšem stejně tak vládne na vsi opatrnost, pokud do ní zavítá vetřelec. Malé kulisy vesnického života dávají prostor tragédiím a komediím stejně jako velké město, ne-li dokonce větší. O tom ví své i Max Tudor, hlavní představitel detektivního příběhu Zlověstný podzim americké autorky G. M. Mallietové.


Nakladatelství Motto


čtvrtek 22. října 2015

Dvojčata, duch a malé Nekrokotě

Hřbitovy mě vždycky přitahovaly svou poklidnou, lehce parkovou atmosférou. Duchové mě fascinují od chvíle, kdy mi zemřel první blízký člověk a já chtěla vědět, kam odešel (i když se přiznám, že vidět dnes nějakého ducha, tak se asi na místě zblázním strachy). Dvojčatům jsem záviděla výhody, jenž plynou z jejich přízračné podoby. Miluji Londýn a Anglii. Proč vám o tom vykládám, když tyhle věci nemají nic společného? Omyl, mají - americkou autorku Audrey Niffenegger. To ona spojila Londýn, starý hřbitov, ducha a blonďatá dvojčata ve své knize Její děsivá souměrnost


Její děsivá souměrnost - Audrey Niffenegger


sobota 17. října 2015

Překrásně velký nos Severuse Snapea

Mám slabost pro zvláštní muže. Mají-li navíc britské občanství, hlas hodný boha a neotřelý zevnějšek, jsem ztracená v hlubinách své prakticky-před-ničím-se-pozastavující fantazie. Nebudu zde rozebírat detaily svých více či méně zvrhlých myšlenek, ale o jednu se s vámi přeci jen podělím - často si představuji, že ležím v posteli a dotyčný mi... předčítá. Jo, co jste jako čekali, hmmm? No, zpátky k tomu, o co jsem se s vámi chtěla původně podělit. Na zvláštních mužích miluji ještě jednu věc - když mají obrovský a krásně tvarovaný nos. Jeden z nejvýraznějších nosů knižní sféry patří jistojistě řediteli Zmijozelu - kdo by nemiloval nos Severuse Snapea? 

Severus Snape

pondělí 12. října 2015

Svatební monstrum

Vdavky. Většina dívek o nich sní od chvíle, kdy byly schopné vnímat pohádky zakončené velkolepým a žili šťastně až do smrti. Den, kdy se z ženy stane kouzelná princezna v bílých šatech, obklopená usměvavým příbuzenstvem, lahodným občerstvením, vkusnou výzdobou a duši povznášející hudbou. Nejlépe nějaký ten párek koloušků, holubic a láskyplně se tvářících labutí - všichni samozřejmě po dobu svatby jako zázrakem omezí své vylučovací funkce. Hlavní hrdinka knihy Ženich na zabití, jenž je u nás druhou vydanou knihou Sophie Ranaldové, však nepatří mezi většinu dívek


Knihy Dobrovský


sobota 10. října 2015

I knihomol potřebuje sociální kontakt

Temná místnost, pruhované teplé ponožky, vydýchaný vzduch, armáda hrnečků a světla tak akorát, aby se v něm dalo číst. Týden nemytá, do slov zahloubaná postava. Ne, zas tak špatně na tom (doufám) nejsme, ale všichni dobře víme, že knihomol je nejvíc spokojený doma s knihou v ruce. Přesto i my občas potřebujeme vylézt na čerstvý vzduch a mezi lidi -  a nejlépe mezi stejně postižené

Vidíte, jak jsem se bavila! 
Photo by Martin Skřivánek

čtvrtek 8. října 2015

Dej mi vědět, co bys rád/a četl/a!

Aby blogování bylo zábavou, je třeba (alespoň) dvou lidí - toho, kdo píše a toho, kdo bude psané číst. Blogování je zkrátka vztah. Můžeme spolu sdílet radost a vzájemně si naslouchat - a potom bude krásně fungovat. A nebo na sebe můžeme kašlat, ale pak se nesmíme divit, že to vše jde do kytek. Čas a prostor pro sebe sama je nesmírně důležitý. Ovšem neméně důležité je to, co sdílíme spolu. Proto bych byla moc ráda, kdybyste mi v tomhle směru pomohli vy, moji čtenáři. 


Podzimní čtení

čtvrtek 17. září 2015

Půjčovna

Cinkání zvonku oznámilo jeho příchod. Nebýt toho nepatrného zvuku, nesoucího se potemnělou místností, nejspíš by si toho muže nikdo nevšiml. Šedá myš zavrtaná v hlubinách kabátu, očividně nervózní z vlastní troufalosti, nebetyčné smělosti. Nechal oči, ať přivyknou zaprášenému šeru, než se plaše rozhlédl po místnosti. Sám by se o tomto místě nikdy nedozvěděl, nebýt kamarádů. Co kamarádů, ty on neměl - jen známé. Nebýt známých, nikdy by neměl tušení, že se v blízkosti nachází tak nebezpečné a zároveň lákavé místo. Nebýt Jí, nikdy by se sem nevydal. 


...


neděle 30. srpna 2015

Kašpárek a Princezna

Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby Poirot byl kašpárek a slečna Marplová princezna - že je ta představa divoká? Však divoká barevnost k dětské knize patří! "Hra na detektivy" v jednom království udělá radost dětem všeho věku - a na počtu dortových svíček nezáleží. Česká autorka Lenka Brodecká napsala milý detektivní příběh Hledá se hvězda. Osobně pohádkou nepohrdnu a tahle se mi zalíbila svou lehce melancholickou notou. A co si budeme nalhávat, též kašpárkovou rolničkou.

Hledá se hvězda - Lenka Brodecká


pátek 28. srpna 2015

Američanka a Češka

Osobně na české autory moc nejsem. Ale co když česká autorka vlastně není tak moc Češkou? Tedy, samozřejmě, že je. Ale když delší čas žijete jinde, přeci jen vás to dost ovlivní. Daniela Šafránková má mnohaleté zkušenosti s pobytem a životem v USA a právě tato zkušenost se odráží v její knižní prvotině s názvem Anísa. Kombinace života v Čechách a života za velkou louží ve mně vyvolala zvědavost, i když jinak české autory obcházím obloukem. A nelituji, přestože se jedná o dílko veskrze zvláštní. 

Anísa - Daniela Šafránková


pátek 21. srpna 2015

Na jednorožci duhovou osadou

Protože jsem prý v poslední době víc kritická, slíbila jsem napsat jeden radostný článek plný duhy, třpytek a láskyplných slov. Asi nebude dlouhý. Za to vám z něj budou trnout zuby, jak bude sladký. Kdybyste si na článek mohli sáhnout, byl by chlupatý a heboučký, jako angorský králíček. Nebo jako růžovoučký jednorožec tancující na duze. Nebo ještě lépe - jako kříženec angorského králíčka a růžovoučkého jednorožce. No není to skvostně krásné? Jen na to pomyslím a mám hluboko na srdci tak nádherný pocit. Hebký a radostný.



čtvrtek 20. srpna 2015

Jak jsem spadla z větve nadšení

Která rodina nemá na dně skříně k nalezení kostlivce. Někdy se jich tam schovává i slušná hromádka. Nejlepší je samozřejmě mlčet a tvářit se, jako by se nic nedělo a vše bylo v naprostém pořádku. To funguje dobře. Většinou. Aspoň nějaký ten čas. Možná z toho pár rodinných příslušníků vyroste v tvory s lehkým psychickým problémem, ale to už je vedlejší. Hlavní je, že na pohled vzbuzujete naprosto normální dojem. Tím působí i rodina v knize Všichni jsme z toho úplně na větvi americké autorky Karen Joy Fowler. Až na to, že k normálu mají o něco dál, než jiné rodiny.


Nakladatelství Plus

pondělí 17. srpna 2015

Náhodně podobná volba slov...

Všichni jsme jen lidé. Právo na chybu (nebo náhodu?) má samozřejmě každý a občas "se zadaří" i člověku, od nějž bychom nic podobného nečekali. Jde o kopírování textů recenzí, článků, psaných myšlenek. Již párkrát jsem zahlédla svůj text v cizí recenzi. Nehodlám tu soudit žádné konkrétní případy. Myslím, že dotyčné osoby jsou již dostatečně vytrestány tím, že se nezmohou na vlastní myšlenku. Což je vlastně celkem smutné. 


Stop copying...


čtvrtek 6. srpna 2015

Válka v očích Němců

Knih o druhé světové válce je poměrně velké množství. Převážná většina z nich však ukazuje válku očima obětí, očima těch, kterým vstoupila do života, aniž by o ni stáli, nebo z ní měli nějaké výhody. Kniha irské autorky Audrey Mageeové s názvem Slib: Intimní příběh z války přináší pohled z druhé strany. Ukazuje válku očima Němců, těch, kterým měla mnoho přinést, těm, jenž měli hlavně získat. Jenže nic není černobílé a v konečném důsledku jsme všichni pouze lidé. Otázka zní, zda se s tím dokážeme vyrovnat. 


Knihy Dobrovský

středa 29. července 2015

Jak jsem našla svého Joelka

Poprvé jsem ten příběh viděla v Litoměřicích. Byla jsem u táty, naši se právě rozváděli, já byla čerstvě na gymplu. Měla jsem obrovský pokoj s vysokým stropem a zdí plnou oken. Uprostřed nekonečného prostoru stála televize. Ten den jsme zašli do DVD půjčovny. Čapla jsem Bambiho a rozhlížela se po ostatních filmech, když v tom jsem to uviděla. Dva nejoblíbenější herci na jednom přebalu a název, který by nenechal spát žádnou částečku divnosti v mém těle. Kate Winslet, Jim Carrey a Věčný svit neposkvrněné mysli. A tenkrát se zrodila láska na celý život.



úterý 7. července 2015

Laura a její spisovatelské duše

Mám ráda divné knihy. Zvláštní, jiné, neotřelé. Takové, při jejichž čtení pociťuji přímo fyzické uspokojení. Ty, ve kterých se autor laská se slovy, až mi běhá mráz po zádech a jemné chloupky na krku se staví do pozoru. Kde slova a myšlenky tančí v objetí a já mám chuť vrhnout se mezi ně a vybuchnout s nimi v naprostém duševním souladu. To vše, s lehkou příměsí spisovatelské úchylnosti, jsem našla v knize Literární spolek Laury Sněžné finského autora Pasi Ilmari Jääskeläinena. Po dočtení jsem toužila jen po jediné věci - abych dokázala zapomenout a mohla si to celé užít znovu.


Nakladatelství Paseka


úterý 30. června 2015

Tak trochu jiná babička

Prarodiče, to je kapitola sama pro sebe. Kdo z nás jako malé dítě neutíkal do hřejivé náruče milující babičky - vždycky tam čekalo hřejivé slůvko, pohlazení, horké kakao a nějaký ten dobrý koláček. Ne každá babička je však roztomilá, slušná a přívětivá stařenka. Ta, již stvořil Švéd Fredrik Backman, má zkrátka koule. Kouří jako fabrika, zachraňuje životy, chová se jak puberťák nehledě na číslu v občance. Ale stejně jako ty milé a slušné zbožňuje svou jedinou vnučku. Babička pozdravuje a omlouvá se je pohádkovým příběhem pro dospělé, jenž v sobě stmeluje dobro, zlo a kýč. 


Knihy Dobrovský


úterý 23. června 2015

Úskalí recenzních výtisků

Když jsem si dva roky zpátky zakládala blog, vůbec jsem nepomyslela na to, že budu psát také o knihách. Přesto se tak stalo a mě to začalo bavit. Knihy z domácí knihovny, knihy z městské knihovny, krásně jsem si s nimi vystačila. Přesto mi neuniklo, že ostatní "knižní blogy" uzavírají jednu spolupráci za druhou. Lákalo mě to, ale nemyslela jsem si, že na to mám zkušenosti. A pak se stalo, že jsem díky vánočnímu dárku pro přítele a malé dávce drzosti získala svou první spolupráci - s HOSTem. Byla jsem nadšená - zvlášť když se mi Péťa ozvala sama na základě mé recenze. Ten den jsem nechodila, ale vznášela se aspoň metr nad zemí, tak jsem byla šťastná.


Nathalie Boissonnault

neděle 31. května 2015

Lhář kam se podíváš

Co napsat o knize, která je diskutovaná ze všech stran a vznáší se kolem ní opar lhaní, jenž zamotává hlavy nejednomu čtenáři? Co si počít s napjatým očekáváním, vyvolaným přímým rozkazem na obálce knihy? Young adult román Ostrov lhářů E. Lockhart rozhodně umí vzbudit zvědavost a přirozenou touhu knihu si přečíst a rozlousknout tu obrovskou záhadu, kvůli níž máme všichni tak bez okolků lhát. Ale stojí to vážně za to? Je celý poprask kolem této knihy zasloužený, nebo je její oblíbenost v čtenářských kruzích jedna velká lež? 


Nakladatelství HOST


neděle 24. května 2015

Záchodoví skřítci

Záchodoví skřítci existují. Nikdy jsem sice žádného osobně neviděla, ale necháváme jim na záchodě poměrně často rozsvíceno. To aby se jako v tom malém prostoru, navíc potmě, nebáli. Jsou sice ohromně stateční a věřím, že ve tmě vidí stejně dobře, jako například kočky, ale proč jim nedopřát trochu komfortu, že? Navíc, ta hromada knih a časopisů, co jsem postupně přestěhovala na čestné místo vedle mísy - ty nejsou pro mne, ne, vážně ne. Vzdělávám toaletní skřítky. Vzdělání je prý důležité, aspoň to často opakovali, když jsem byla malá. Jen pomyslete na tu armádu vzdělaných hazjlskřítků. Snad nezdivočí jako ti mloci...

Kewpie

pátek 22. května 2015

Vidět neviděné

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Pravdivá slova známého autora Malého prince, která může potvrdit hrdina naprosto odzbrojující knihy pro děti Jak to vidí Milo. Virginia Macgregor napsala skvělý příběh, který by si měl najít cestičku do knihoven nejen malých uličníků, ale hlavně těch velkých. Smícháním moudrosti, malého prasátka, chlapce s oční vadou, staré babičky, ilegálního přistěhovalce ze Sýrie a nepovedeného manželství se dá dosáhnout hlubokomyslného skvostu, který je však napsán s lehkostí, okořeněn dětskou vnímavostí a lehce pocukrován emocemi, které však nepůsobí kýčovitě. 

Jak to vidí Milo - Virginia Macgregor

středa 20. května 2015

Knižní sauna 2015

Svět knihy je velkou událostí. Každý rok rozhýbe nakladatele, knižní (nejen blogerskou) komunitu, knihomolové opouští své z knih postavené brlohy a vydávají se napospas podobně úchylným davům a nedýchatelnému vzduchu v prostorách stanového křídla veletrhu. Letos tomu nebylo jinak. I já jsem vyrazila v sobotu na veletrh a jako každý rok jsem si po několika minutách, kdy ze mě lilo jak z vola, říkala: příští rok už rozhodně NE. Stejně jako loni (poučení veškeré žádné). Mám slabou vůli a ta hromada knih je prostě příliš velké lákadlo, i když jsem ještě do poslední chvíle nebyla úplně přesvědčená, zda vyrazíme...

Narciska a Zvrhlé náušnice

pondělí 18. května 2015

Tak jsem potkala literaturu 2

Koncem března jsem poprvé zavítala na akci pořádanou Meeting Literature a byla vám to taková paráda, že jsem se rozhodla jít znovu. Původně jsem měla v plánu dorazit na divadelní představení k úžasné knize 1913: Léto jednoho století, žel člověk míní, život mění a místo kulturního zážitku jsem si užila jeden nemocniční. Teď už je mi lépe, takže když jsem se dozvěděla, že bude v Plzni Afonso Cruz - autor knihy Kokoschkova loutka, která mě uchvátila již v Edičním plánu Arga - neváhala jsem a s nadšeným očekáváním se na akci přihlásila. 


Marie Havlíková - překladatelka knihy, Afonso Cruz - autor

čtvrtek 14. května 2015

Tady mami

V každém lidském životě nastane chvíle, kdy někoho ztratíme. Ať už je to oblíbené zvířátko, které sejde stářím, kamarádka, která se odstěhuje do jiného města, blízká osoba, která zemře, aniž bychom se stačili pořádně rozloučit, nebo pochopit proč. Každý v životě už nějakou tu ztrátu zažil, provází s sebou smutek a zmatení. A to je normální. Jenže co když v krátkém čase ztratíte dva lidi, kteří jsou pro váš malý dětský svět neochvějnými pilíři? Skvělá prvotina Ztráty a nálezy australské spisovatelky Brooke Davis rozhodně stojí za pozornost - mou si získala plně.


Vydavatelství Mladá fronta


pondělí 11. května 2015

Dej si střeva dohromady

Nechci být poslem špatných zpráv a už vůbec nehodlám nikoho děsit - zvláště dnes, když mám tak skvělou náladu, protože jsme s přítelem vytáhli z hlubin mého trávícího traktu výživovou sondu, která mi dělala čtyři týdny společnost. Ale právě tahle zkušenost mě přiměla k tomu, abych se s vámi podělila o nadcházející akci, kterou pořádá Pacientská organizace Pacienti IBD v měsíci květnu v rámci šíření povědomí o idiopatických střevních zánětech. Jmenuje se "Dej si střeva dohromady" a letos je zaměřená hlavně na lidi, kteří mají nějaké ty střevní problémy, ale stále se ostýchají zajít k doktorovi a nějak to řešit. 


čtvrtek 7. května 2015

Zdravé vaření bez lepku

Kam se v poslední době člověk podívá, vidí nějakou dietu. Už však nejde primárně jen o hubnutí a snahu dosáhnout vychrtlé postavy do plavek, ale udržet si zdraví, nebo si ho alespoň úplně nepodkopat. Vynecháváme "zlé" potraviny, jako je bílý rafinovaný cukr, éčka a v poslední době často diskutovaný lepek. Lidí s nesnášenlivostí této bílkoviny přibývá, ovšem přibývá i těch, kteří se lepku vzdávají dobrovolně. Oběma skupinám by mohla být nápomocná kniha sester A. G. Roberts a C. Pillow s názvem Život bez lepku - kuchařka pro pevné zdraví.  

Nakladatelství ANAG

úterý 5. května 2015

Místo obličeje ropuší prdýlka

Jako každá správná dívka jsem si vždy toužebně přála, aby má pleť vypadala jako prdel svrasklé ropuchy. Co může být krásnějšího, než čelo plné bolavých, červeně a bíle pulzujících jebáčků, nadšeně mávajících na lidi kolem? No? Snad jen to, když se tahle krása začne rovnoměrně rozlézat přes údolí spánků, lehce laskat lícní kosti a rozkošnicky osidlovat tváře a občas, občas se dostat až na samou hranici brady. Tomu se říká orgastická extáze nad stavem roztomilosti kortikoidového ksichtu! A čím završit tu sladkobolnou dokonalost? Knírkem. Malým, světlejším, přesto bujícím. 

S úsměvem i ropuší prdel vypadá líp...

pondělí 4. května 2015

Nejen štěstí kočičí

Jsem člověk psí. Přesto je tu jedna kočka, které nedokážu odolat. Patří Jeho svatosti, má různá jména a pohnuté kočičí dětství, následované blaženým životem tvora žijícího v blízkosti tak laskavého muže, jako je samotný dalajlama. Jedná se o Jesku (JSK, Její Svatost Kočka), s níž jsem se poprvé seznámila v knize Dalajlamova kočka koncem loňského roku. Nyní jsem se s ní setkala ve volném pokračování Dalajlamova kočka a umění příst Davida Michieho. Opět jsem nahlédla do Jesčina každodenního života - tentokrát jsem spolu s ní hledala štěstí.


Nakladatelství Synergie

středa 29. dubna 2015

Ztracené štěňátko uprostřed rozbouřených polí

Je to již pár dní, co jsem na svobodě. Už jsem se dokonce stihla i trochu aklimatizovat a zapomenout na nemocnici. Přes veškerou svoji hrůzu a očekávání pekelného domu jsem si tam zvykla a... tak nějak se mi tam líbilo. No dobře, ne tak nějak, prostě se mi tam líbilo. Jsem divná, ale naučila jsem se s tím žít. Byli ke mně hodní, milí - až na nějaké ty nepříjemnosti zahrnující vatovou tyčku, můj zadek a příliš intimní chvíli se sestřičkou (nutno říct, že byla něžná). Každopádně jsem venku a snažím se fungovat jako normální člověk - tedy na nejnormálnější úrovni, jaké jsem běžně schopná. Je tu jen malý, drobný detail. Já jsem si na tu hadičku z frňáku už zvykla, ale pro okolí nejspíš umírám.

Volnoooooost!

čtvrtek 23. dubna 2015

Nesnesitelné je, že sneseme všechno

Říká se, že člověk si zvykne i na smrt. No, jsem živým důkazem, že člověk si dokáže zvyknout na hodně. Schválně neříkám na vše, ale na hodně, to ano. Mám před sebou dnes poslední opravdový den svého pobytu v nemocnici. Zítra se tu sice budu ještě motat, ale už budu jednou nohou na úprku. Zjišťuji však, že se mi vlastně vůbec utíkat nechce. Jezdili jste jako malí prcci na tábory? Pamatujete, jak strašně se vám tam nechtělo a toužili jste po tom být doma? A pak to přešlo a vám se nechtělo domů? Těšili jste se, ale nechtělo se vám loučit? Tak to přesně mám teď. Těch čtrnáct dní nemocničního pobytu mi dalo hrozně moc. A já jsem za to vděčná.

Daff a sondice


úterý 7. dubna 2015

Jak mi začala self-help literatura lézt krkem

Jako lidé jsme strašně, ale strašně zlobiví jedinci. Často si místo "tvorby hodnot" dovolíme odskočit ke kartám, četbě mailů, brouzdání po FB.  Místo toho, abychom dělali úkoly si čteme, kreslíme, čmáráme do deníků. Nedejbože, že si dovolíme sedět na gauči, zírat do zdi a toulat se po pláních vlastní fantazie. Sami. Doma. Co ti to jako přinese? Vždyť tohle tě neuživí. Tímhle nic nedokážeš. Musíš být produktivní, musíš žít, využít každého dne naplno! A já ti mohu pomoci. Mohu z tebe udělat nového člověka. Lepšího, produktivnějšího. Budeš šťastnější. Tady máš mou knihu, změní ti život.


Why we feel so stressed...

pondělí 30. března 2015

Duše z písmen

Vítám tě, duše zbloudilá, na stránkách Hnízda. Jsem mladá žena, jenž hledá cestu životem. Tato stránka je tím nejstabilnějším z vyšlápnutých směrů. Je to myšlenková síť, knižní blog, má duše vystavěná z písmen. Když se budete dobře rozhlížet, najdete mě tu. Za každým písmenkem stojím jako jeho stín. Občas kousavá, většinou nadšená a někdy, někdy pochmurná. Ovšem vždy lidská - se všemi radostmi a chybami, které lidství obnáší.



Co mám ráda: Earl Grey s medem a citronem, knihy, citrusové vůně, impresionismus, barevnost, vodu v pohybu, tartan, Anglii, Indii, naše psy, hřbitovy, citáty, Věčný svit neposkvrněné mysli, světlo svíček, překvapení ve schránce, černobílé fotky, praskavý zvuk gramofonu, ...

Co nemám ráda: cyklisty bez zvonku, přespříliš extrovertní jedince, Vánoce v říjnu, materialismus, chamtivost, hloupost, hluk, zbytečnou byrokracii, koprovou omáčku, upřednostňování kvantity nad kvalitou, shon, těžké květinové vůně, ...

Názory, na něž zde narazíte, se nutně nemusí shodovat s vašimi. Respektujte autorská práva - v opačném případě zemře jedno koťátko (to si přeci na svědomí nevezmete, že).

Že ne?

PS: Chcete vědět něco víc? Zvědavost není hřích - tak se ptejte.

středa 25. března 2015

Tak jsem potkala literaturu

Že je Plzeň "Hlavní město kultury 2015" snad víme všichni. Kdo nevěděl, už to ví. To znamená spoustu akcí, jimž se úspěšně vyhýbám, protože s sebou přináší hordy natěšených lidí a mačkání se v davu není zrovna má oblíbená kratochvíle. Nicméně, jakožto knihomil, jsem nemohla nepostřehnout projekt s názvem Meeting Literature, který se rozběhl někdy koncem loňského roku a z nějž jsem včera prvně ochutnala. Asi bylo správné postavení hvězd, protože jsem se velmi spontánně zapsala na přednášku s názvem "Současná americká literatura", za pár hodin se oblékla a vyrazila do prostor Galerie Evropského domu, kde přednáška probíhala. (Přišla jsem s malým zpožděním, ale byli jsme dva, takže.)


Co jsem si nabrala...

úterý 24. března 2015

Gorila od dálnice

Příběhy jsou různé - smutné, veselé, se šťastnými konci i ty, u kterých byste šťastný konec hledali marně. Některé přečtete a téměř se vás nedotknout. A pak jsou tu takové, které se vám dostanou pod kůži. Zajímavé je, že v poslední době se mi pod kůži dostávají hlavně příběhy určené dětem. Řekla bych, že jsou v lecčem zajímavější, hlubší, moudřejší a tak nějak mají svým (nejen malým) čtenářům co dát. Stejně tak to bylo s dojemnou knihou Ivan je jen jeden americké autorky Katherine Applegate. Kdo by si s chutí nepřečetl knihu, jejíž hlavní postavou je gorila? 


Ivan je jen jeden - Katherine Applegate

čtvrtek 19. března 2015

Jak se Bradavice staly mým domovem

Nedávno jsem si vyhlásila harrypotterovské prázdniny. Kdykoliv jsem jako mládě byla nemocná, neměla na nic náladu, nebo se mi prostě jen zastesklo, vydala jsem se do Bradavic. Už jsem trochu starší mládě, ale v tomhle směru se nic nezměnilo. Musím vám přiznat, že jsem o tohle kouzelné místo, které jsem si zamilovala a nazývám ho domovem, málem přišla svou "sourozeneckou záští" (má-li někdo mladšího sourozence, možná mi rozumí). S Harrym k nám totiž poprvé přišel můj mladší brácha. A já jako znuděný starší sourozenec srážela jeho nadšení - děti umí být kruté, nebyla jsem výjimkou. Když dostal "První čtyři roky v Bradavicích", nechalo mě to chladnou. Jenže pak přinesl na VHSce domů první film...


pondělí 16. března 2015

Muž, letadlo a pes

Představte si, že svět, který znáte, se už nikdy nevrátí. Ztráta milovaných dá vlastnímu přežití hořkou příchuť. Lidskost se - ve své nejsoucitnější podobě - vytratila, zastoupená touhou po přežití a jediným pravidlem - zabij nebo budeš zabit. Obchody již dávno nefungují, benzín do aut se zkazil, spousta živočišných a rostlinných druhů vyhynula a další to nejspíše brzy čeká. Hledal by někdo v něčem podobném smysl, hlubší smysl? Nebo je to vážně jen o nabít - vystřelit - ubránit teritorium - přežít? Psí hvězdy amerického spisovatele a dobrodruha Petera Hellera přináší pohled do duše muže, který si přes všechny útrapy uchoval notný kus lidskosti. 


Nakladatelství Plus


neděle 8. března 2015

Ta, která krade knihy

Dětství, to je kouzelný čas. Čas her a bezstarostného snění. Čas sourozeneckých potyček, lumpáren a představ, že nic není nemožné. Dětství bychom si měli užít beze strachu, hltat život plnými doušky, bavit se. Jenže co když je dětství zasazené do doby, která bezstarostnému životu příliš nepřeje? Ba naopak, vše kolem se mění a vy nestačíte tyhle změny vstřebávat. Ocitáte se v cizím prostředí, mezi lidmi, které neznáte a nad vaší zemí se vznáší Führerův těžký, temný stín následovaný samotnou smrtí. Vítejte v dětství Zlodějky knih australského spisovatele Markuse Zusaka


Markus Zusak - Zlodějka knih


čtvrtek 5. března 2015

Když žák předběhne učitele

Knižní podoba příběhu je prostě lepší než ta filmová. Na tom se nejspíš většina zapřísáhlých knihomilů shodne. Včetně mě. Jenže ouha. To by nebyl život, aby se nenašla nějaká ta výjimka potvrzující pravidlo. A já mám tyhle výjimky tři (vlastně čtyři). Občas se zkrátka stane, že si film užiji daleko víc než knihu. Ve většině případů rudnu v hysterickém záchvatu, když "tohle v knize bylo naprosto jinak" a "kde si to sakra vycucali, vždyť takhle to tam vůbec nebylo", případně "a tohle je jako kdo". U mých výjimek je to jinak. Líbám filmařům ruce, místo abych jim s fanatismem chtěla trhat nožičky. 

Výjimečně to není horor...

úterý 3. března 2015

Tam, na konci duhy...

Láska je prapodivná "věc". Někdy ji hledáme, aniž bychom si uvědomili, že nám leží u nohou. To, co máme přímo před nosem, s největší pravděpodobností nevnímáme - nebo si to nechceme připustit. Pak jsou tu navíc okolnosti, které dokáží zamíchat karty a rozdat je tak, že se naše situace změní s intenzitou hurikánu. A přesně takové změny zažívají hrdinové knihy S láskou, Rosie, kterou napsala irská spisovatelka Cecelia Ahern. Alex a Rosie. Nejlepší přátelé, společné vzpomínky, různé životy, nespočet e-mailů, dopisů a vzkazů a poklad na konci duhy. 


Cecelia Ahern - S láskou, Rosie

neděle 1. března 2015

(Ne)Kuřácké zamyšlení

Někteří z vás stihli s hrůzou postřehnout, že jsem v dobách dávných a minulých (no, dobře, tak dávno minulé zase nejsou) kouřila. Abych se hrdě přiznala, začala jsem až v osmnácti - dříve jsem si to zakázala. Tedy, ne že bych to na začátku druhého stupně základky nezkoušela za hospodou s bandou zvědavců a doma se pak řádně nepos*ala. Proč o tom ale vůbec začínám? Prohlížela jsem si z lehké nostalgie své fotky na FB (blbý zvyk spojený s blížícím se datem narozenin) a mimo jiné jsem narazila na jeden obrázek z úžasně vtipné knihy Králíčkovy sebevraždy. A napadlo mě "Bože, já se asi vážně neměla moc ráda". 


To je on...

pátek 27. února 2015

Kouzlo buněk

Představte si před sebou dva tábory. V jednom si lidé povídají o genech a jejich úloze v lidském životě. Věří, že právě geny jsou původci všech strastí - od obezity, přes cukrovku, až po neovladatelné záchvaty vzteku. Jde o skupinku "já za to nemohu, mám to v genech". Je velmi rozsáhlá a svým způsobem volí "snazší cestu" - zodpovědnost za svůj život předává do rukou někoho jiného. Pak je tu druhý tábor, ve kterém tvrdí, že je to trochu jinak. Zde sedí Bruce H. Lipton, v ruce drží skvělou knihu Biologie víry a přináší myšlenku, o které nejspíš všichni víme, ale trochu nás děsí. A sice, že svůj život si utváříme sami.

Nakladatelství ANAG

pondělí 23. února 2015

HOSTovské výletování

O víkendu jsem zažila něco nádherného. Navštívila jsem jedno brněnské nakladatelství. Ano, tušíte správně, jedná se o HOSTa. Když jsem dostala mailem pozvánku, nebyla jsem schopná slova - dokážete si představit, jak jsem byla nadšená. Pro někoho by mohl být zádrhelem fakt, že Plzeň a Brno nejsou zrovna "sousedi". Naštěstí mám na Moravě kořeny, takže jsem to spojila v malý výlet a potěšila svého drahého otce druhou návštěvou v jednom měsíci (slibuji, že mě aspoň tři měsíce neuvidíš tati). Čtvrtek jsem si užila ve vlaku, pátek báječným courem po Třebové. V sobotu mě čekala třešnička na dortu. Brno.

Zámek Moravská Třebová

čtvrtek 19. února 2015

Trochu trpělivosti, prosím

Od nového roku nejsem na blogu tak "akční". Nevím, co se stalo, ale asi mám potřebu trochu zvolnit. Miluji čtení, miluji psaní. Právě proto mám teď takovou malou "nechuť". Hlavně psát, číst mi jde skvěle. Na recenzi mi tu čekají tři knihy, některé docela dlouho. Ještě k tomu psaní - kreativní tvoření do soutěží na HOG mi jde skvěle (nedávno uspěl můj Kouzelnický Haha-park). Ale psaní recenzí nějak vázne. Ať se snažím sebevíc, je to jen horší a horší. Já pak civím do rozepsaného konceptu a říkám si "Do háje se vším". Tím jsem chtěla vyslovit prosbu - mějte se mnou trpělivost.

Zase to půjde, určitě...