úterý 9. prosince 2014

Zpřetrhané provázky

Jsou knihy, které by si měl každý přečíst, protože jsou hluboké a mají co říct. Knihy, které chytnou za srdce a něco v nás rozproudí. Zabrnkají na tu správnou strunu a vy víte, že tohle je to ono. John Green takové knihy píše. Přesto, že se drží v rovině poměrné jednoduchosti, prostě mu to vychází. V každé Greenově knize, kterou jsem doposud četla, jsem si vždy něco našla - a to je nejspíš jeho umění. Greenovy knihy jsou jako zrcadlo, v němž každý objeví alespoň malý střípek sebe sama. Nejinak tomu bylo i u Papírových měst - i když jsem si to zpočátku vůbec nemyslela. 


Knižní klub

Margo Rothová Spiegelmanová byla zázrak. Pro malého Quentina Jacobsena, který byl jejím sousedem, to byl ten nejnádhernější a nejúžasnější zázrak. Díky přátelství rodičů si tihle dva mohli společně hrát a brouzdat na kolech po čtvrti. Jednoho dne však narazili na výjev, jehož by devítileté děti měly být ušetřeny - muže, jemuž se zpřetrhaly všechny provázky.

Q má před sebou nejdelší den svého života a také poslední dny na střední škole. Všichni kolem šílí kvůli tomu pitomému maturitnímu plesu, kam on nepůjde ani náhodou. Jedině s Margo, ale to nejde. Margo je legenda, její jméno je spojováno s neuvěřitelnou spoustou dobrodružných historek. Navíc od společných jízd v dětství uběhl dlouhý čas a přes to, že Q. na Margo pořád myslí, ona je už trochu jinde. Než se tedy zjeví večer v Quentinově okně...
"Já ti řeknu, co na tom není krásné. Odsud nevidíš rez a popraskanou barvu nebo tak, ale poznáš, co je tohle místo doopravdy zač. Vidíš, jak je to všechno falešné. Tohle místo dokonce není ani dost tvrdé na to, aby bylo z plastu. Je to papírové město. Jen se na to podívej, Q: podívej se na ty slepé uličky, na ty ulice, co se kroutí na všechny strany, na ty domy, postavené tak, aby se rozpadly. Na tu spoustu papírových lidí, co bydlí v papírových domech a pálí budoucnost, aby jim nebylo zima. 
Papíroví kluci a holky, co pijí pivo, které jim koupil nějaký idiot v papírové samoobsluze. Všichni jsou úplně vyšinutí tou mánií vlastnit věci. A všechny ty věci jsou tenké jako papír a křehké jako papír. A lidi taky. Žiju tady osmnáct let a ani jednou jsem nenarazila na člověka, kterému by záleželo na opravdu důležitých věcech."
Greenovy knihy mám opravdu ráda, proto jsem nemohla Papírová města nechat bez povšimnutí. S nadšením a očekáváním "té velké myšlenky" jsem se vrhla do čtení. Nutno říct, že jsem se nudila. Vážně. Četlo se mi dobře, ale přes to tak nějak zdlouhavě. Kniha je rozdělena na tři části - a první dvě pro mě byly téměř o ničem, chvílemi jsem měla chuť s knihou praštit. A pak to přišlo!

Pak přišel Green se vším všudy, zazněly fanfáry nebeského chóru a bylo to tady. Najednou celá kniha dostala jiný rozměr a i když jsem po dočtení měla zvláštní pocit, že to jako celek tak trochu neladí, mýlila jsem se. Ladí, celé to do sebe skvěle zapadá a ten kontrast nuda/akce tam k něčemu je, přesně podtrhuje smysl celého příběhu. 

A tak mě Green zase dostal a strhl na svou stranu. Ač jsem měla pocit, že se mu to Papírovými městy nepovede, ukázal mi, jak dokáže překvapit. 

Za zprostředkování recenzního výtisku knihy Nakladatelství Knižní klub vřele děkuji Webmagazínu Rozhledna!

Autor: John Green
Překladatel: Veronika Volhejnová
Počet stran: 288
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2014

10 komentářů:

  1. Skvělá recenze, já knihu právě čtu. Jsem sice jen na začátku, ale má to své kouzlo, přesně jako Greenovy knihy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. :) Tak ať se líbí. :) Jeho knihy mají své velké kouzlo, Green je zkrátka Green. :)

      Vymazat
  2. Moc pěkná recenze. ;) Ten úryvek je hrozně bezva!
    Vážně mě mrzí, že jsem nakonec řekla Ježíškovi, že se bez Měst obejdu...:D
    Ale co, tři týdny neutratím korunu z kapesného a hned na ně budou penízky. ;)
    Já jsem jinak od Greena četla (asi jako většina) Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky, přičemž Aljaška se mi líbila z nějakého důvodu víc.
    Nějak už mě prostě štvalo, že jsou ty Hvězdy úúúplně všude. :/ Teď bych na to asi měla jiný pohled. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za pochvalu. :) Jo, jsem ráda, že se Ti líbí, mně také a moc. :) Já jsem četla Hvězdy ještě než "byly slavné" - v době, kdy můj děda zemřel na rakovinu. Bylo to čerstvé, ale kupodivu mi ta kniha svým tématem dost pomohla se přes to trochu přenést...

      Vymazat
  3. Krásná recenze:) Já si přeji Papírová města k vánocům, tak jsem zvědavá jak se budou líbit mě. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. :) Tak ať je pod stromkem vážně najdeš a líbí se Ti! :)

      Vymazat
  4. A ja to mám presne naopak, mňa bavila iba prvá časť a potom ma kniha nudila. Čo je škoda, tak nejak som dúfala, že to bude druhá Aljaška, čo je u mňa jedna z TOP kníh. Ale teším sa na tú novinku (Navždy tvoja Katherine), čo plánujú vydať budúci rok.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je báječné, jak to má každý jinak, po svém. :) Aljašku mám také ráda. :) I když Hvězdy nám nepřály mi svým způsobem daleko víc pomohly. :) Jj, "Příliš mnoho Kateřin" se to jmenuje u nás. :))

      Vymazat
  5. Zatím jsem od Greena nic nepřečetla...protože mě naprosto odradil film Hvězdy nám nepřály. Věřím tomu, že spoustě lidí se to líbí, ale já prostě nemám tyhle emočně vypjaté záležitosti ráda. Možná mu dám někdy šanci a třeba budu překvapená, ale zatím je na seznamu "uvidíme".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ten film neviděla, ale knihu jsem četla a v té době to bylo "to pravé ořechové". Zemřel mi dědeček a ta kniha mě... tak nějak mi její přečtení vnitřně pomohlo. :)
      Uvidíš, třeba přijde čas, kdy se do Greena začteš - a i kdyby ne, svět se nezboří. :)

      Vymazat