neděle 14. prosince 2014

Tím snem Lovec bloudí...

Jsou příležitosti, které se neodmítají. Patří mezi ně i moment, kdy vám svou knihu k recenzi nabídne samotná autorka. Sen se změní ve skutečnost. I když se sny a skutečností to není tak jednoduché. I o tom se něco dozvíte ve skvělé knize Zahrada: Lovec české autorky Jany Richterové. V pořadí druhý díl série Zahrada jsem četla bez znalosti dílu prvního. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Přestože k pochopení děje mi první díl Zahrada: Sféra nijak zvlášť nechyběl, čím víc jsem četla, tím víc jsem po Sféře toužila. Janě Richterové se podařilo něco, co naposledy zvládl Karel Čapek, když jsem četla jeho Válku s mloky k maturitě - zaujmout mě. České autory příliš nečtu, ale tady bych udělala osudovou chybu. 


Jana Richterová - Zahrada: Lovec

Skrz kulisu lesa doléhá štěkot psů, kopyta koní duní po udusané hlíně. Je tu, je to on - Lovec. Se škraboškou na očích a bandou poskoků v zádech. Silnější než dřív. Reálnější. Děsivější. Neznámý a přesto známý. Snová realita a realita dní se nebezpečně prolíná - co je ještě skutečné a co už není? Co když sen prosakuje do reality dní víc, než by bylo zdrávo? 

Mara, Nikolaj, Tomáš a Anna. Čtveřice mladých lidí, jejichž cesty jsou propojené. Každý je jedinečný, každý má svou vlastní vnitřní sílu, své vlastní slabosti. Bohémská Mara, zasněný Nikolaj, přízemní Tomáš a rozumná Anna. Čtveřice propletená a spojená osobou Lovce. A také Zahradníka - bytost, která chrání. Bytost podobná člověku, přesto stará několik staletí. Kde je zlo, je vždy na blízku i dobro, které provází a ochraňuje, seč jeho síly stačí. 

"Pojď, musíme. Musíme utéct!" Byl proti ní pomalý a těžký. Chytila jej pevně za ruku. "Utíkejme, Tome. Utíkejme." Napjala své nohy a veškerou vůli k útěku. "Utíkejme!" Tomáš ji zoufale brzdil. Cítila za sebou takovou tíhu, jako by chtěla běžet ruku v ruce s kamennou sochou. Nepustím tě ani za nic, umiňovala si. Miluju tě, Tome.
Tomášovy nohy však definitivně uvázly. Ohlédla se a viděla jej tam skutečně stát vrostlého do země jako krásnou sochu s dokonalým tělem, rozevlátými dlouhými vlasy a prázdným kamenným pohledem. Strašně se vyděsila. A už tu byli, v kruhu kolem ní. Slyšela triumfální štěkot psů, cítila na sobě jejich horký dech a zvědavé, chtivé pohledy honců. Lovec v tmavém plášti s kápí, velmi vysoký na mohutném koni, se k ní majestátně přiblížil. Na tváři měl bělavou škrabošku, jež neměla žádné štěrbiny pro oči. Vypadalo to zvláštně strašidelně. Z jeho tváře viděla jenom červená, energicky vykrojená ústa a výraznou bradu s krátkým, tmavým vousem. V pravé ruce vyvažoval dlouhé, ostré kopí a mířil jím přímo na sochu. 
Zahrada: Lovec je naprosto brilantní kniha. Zamilovala jsem se do stylu psaní této úžasné autorky - ani se mi nechce věřit, že pentalogie Zahrada byla "tvůrčím záchvatem" a nevznikala po řadu let. Jana Richterová si se slovy hraje, laská je a tvoří z nich silně proudící řeku, která čtenáře strhne do dravých vod. Dlouho jsem nečetla tak kvalitně zpracované dílo. Je vidět, že Zahrada je autorčinou láskou, její duší, jejím světem.

Celá kniha je méně či více protkána symbolikou a odkazy na jiná díla - moc se mi líbilo zahájení kapitol pomocí citátů, úryvků textů knih, písní; autorka tak skvěle podbarvila jednotlivé kapitoly a vše dostalo ještě zajímavější nádech. Knihu jistě ocení i rozmlsaný čtenář, který čeká něco víc než jen plytké dílo. Zahrada: Lovec je kniha pro inteligentní, přemýšlivé a vnímavé čtenáře.  

Nejsem čtenářkou českých autorů, ale u Zahrady vidím, jakou dělám chybu. Je to skvěle propracovaný kus literatury. Za touhle knihou se totiž schovává daleko víc, než jen touha prosadit se a prodat. Za touhle knihou stojí člověk, který umí. Při čtení jsem měla pocit, že jsem se odevzdala do rukou přítele, spřízněné duše a neskutečně silné osobnosti. Učarovalo mi to. Věřím, že vám také. 

Za recenzní výtisk vřele děkuji autorce Janě Richterové a jejímu manželovi Liboru Richterovi z Nakladatelství Kruh.

Počet stran: 304
Nakladatelství: Kruh
Rok vydání: 2014