pondělí 29. prosince 2014

Příběh předmětu z mého pokoje

Nikdy jsem si nestěžoval. Mohl bych, ale nevím, k čemu by mi to bylo. Spousta lidí si stěžuje - a je snad proto jejich život v něčem lepší? Nemyslím si. A tak si prostě žiju. V její přítomnosti žiju už čtyři roky. Byl jsem poslední nerozbalený kus, ležel jsem osaměle v zadní části obchodu a už ani nedoufal, že si mne někdo odnese. Dostal jsem se do slevy, chápete? Víte, jaká je to pro přístroj mého kalibru smutná věc? Představte si, že se cítíte jako muž v dokonalém obleku, na nějž čekají otevřené brány zlatých hotelů - a najednou vám nasadí flanelovou košili a vy musíte do smradlavého davu. A tak jsem se cítil. Než přišla Ona.


Hřejivá výzva

První domov, jenž si pamatuji, byl studený, studentský kutloch. Ale v její přítomnosti se rozehřál, jako by zde bydlelo slunce. Od začátku jsem cítil, že je mnou nadšená a má mne upřímně ráda. Často jí vyklouzla slova "splněný sen" a "štěstí, že byl ve slevě". Možná to, že jsem se dostal do slevy, nebyla ta nejhorší věc v mém životě. Ale naopak. Našel jsem domov. Ten pravý, napořád.


Ukazovala mne přátelům, zavolala rodičům a chlubila se mnou každému, koho považovala za hodného tohoto sdělení. Je hezké slyšet, že o vás někdo tak krásně mluví. A já jí to oplácel - při večerech, kdy byla smutná a chtělo se jí plakat. Při ránech, kdy se probrala s úsměvem na rtech a já ho mohl prohloubit. A pak mne jednoho dne opatrně zabalila do krabice.

Nebudu vám nic nalhávat - mým světem to neskutečně otřáslo. Jak mi tohle mohla udělat? Proč? Tma, otřesy, cizí hlasy. Ale já chtěl jí, její konejšivou přítomnost. A najednou bylo světlo. Kolem malý, útulný a barevný byteček. Ach, jak tam se mi líbilo. Dostal jsem výjimečné místo, přímo proti její posteli, mohl jsem se dívat, jak každý den usíná, jak si čte, jak žije. A společnost mi dělaly svíčky.

Čas ubíhal a já věděl, že ať se stane cokoliv, my dva zůstaneme spolu. Vzniklo mezi námi pouto, kterého si považuji. Věděl jsem, že mne nikdy neopustí, že nedopustí, abych z jejího života zmizel. Patřím k ní a ona ke mně. Když jsem se opět ocitl v polystyrenovém náručí a v krabici věděl jsem, že brzy opět spatřím světlo. 


A tak si tu sedím, na krabici potažené batikovaným šátkem, a je mi krásně. Linou se z mých útrob nádherné tóny a hlas, jenž dělá dobře mně i jí a život je prostě krásný. 



2 komentáře: