neděle 24. srpna 2014

Záchranná štace Dánsko

Přiznám se, že jsem se o osudy židovských rodin, za hranice hodin dějepisu, příliš nezajímala. Nikdy jsem však nesouhlasila s tím, jak se s nimi zacházelo. To, že je jejich cesta odlišná, přeci neznamená, že mám právo po ní dupat - byť ji nepochopím, protože mi není blízká, není má. Nedávno jsem souhlasila s tím, že si přečtu knihu Přátelství navzdory Hitlerovi od Judity Matyášové. Z bezejmenných obětí se stali lidé s vlastním příběhem, vlastními touhami, vlastními obavami... Byl to pro mne neskutečně silný emotivní zážitek. 


Judita Matyášová - Přátelství navzdory Hitlerovi


Tato krásně zpracovaná kniha pojednává o osudech českých dětí, které se během války zachránili díky tomu, že uprchly do Dánska. Děti spojovalo vedle židovského původu také přátelství, naděje, touhy, mládí (bylo jim v té době 14 - 16 let) a ve většině případu alíjá škola (příprava pro odjezd do Palestiny) nebo sionistické kroužky.

Je působivé vidět v zásadě stejný začátek - útěk z Protektorátu, cestu do Dánska, život v Dánsku - z různých pohledů. Stejně tak emotivní a hluboké je pozorovat, kam vedly následné kroky osudu, do jakých koutů se "děti" dostaly. Každý příběh je v konečném důsledku zaměřen na jiný zážitek, o to pestřejší informace čtenář dostává.

Druhý den Zuzana a dvě mladší sestřičky sedí u oběda. Slunce proniká okenní tabulkou, už skoro hřeje. Maminka nemluví, nemůže. Prostírá jako obvykle, ale jeden talíř chybí. Ten tatínkův. Nemůže ho položit, nemůže ho tam dát. Uhladí ubrus, lžíce cinkají o dno talířů. Nikdo se neodváží. Posvátné ticho, které mezi nimi trvá. Jsou už jen čtyři na všechnu tu tíhu, která se jich nemůže pustit. Jsou jako pustý ostrov, k němuž nikdo nesmí. A staví kolem sebe hradbu, která roste a zůstává pevná po celý život.                                           Maminka zvedne oči, podívá se na svoje děvčata. Už jsou to skoro velké slečny. Vychované, nachystané, aby postupně vykročily do života. Jenže není čas váhat. Musí se o ně postarat. Zbyla na to sama. Jak budou dál žít? Co budou dělat? Kam půjdou? Neví, ale musí vědět, ona je ta, která teď povede celou rodinu. Na stole před ní leží dopis. Švagrová z Prahy píše, že prý tam berou děti do takzvané alíjá školy. Organizuje to Pomocný výbor pro mládež a Jugend Aliyah. Přijímá mladé lidi, kteří chtějí jet do Palestiny. Ještě je šance, jedno místo, ale jen pro toho, komu je 14 až 16 let. Vzteká se uvnitř sebe. Copak se může takhle rozhodovat? Copak může takhle vybírat?

Vedle cest "dětí" pozorujeme i kroky samotné autorky, která (nejen) v Dánsku pátrala po lidech, jenž by si na "děti" pamatovali. Její nadšení z každého úspěchu je téměř hmatatelné. Z celé knihy je cítit, že Judita svému hledání upřímně propadla, že ji každý další střípek příběhu nejen žene dál, ale dává jí pocit, že dělá něco, co má smysl.

Přátelství navzdory Hitlerovi je knihou o lidskosti, která má v dobách hrůz o to větší cenu. Knihou o síle lidského ducha, síle přátelství. Při čtení jsem byla naprosto v područí emocí - autorky, "dětí", svých. Přiznám se, že jsem knihu dočítala v slzách. Myslím, že to je i jeden z důvodů, proč se knihám s podobnou tématikou vyhýbám - je to natolik silné téma, že mnou otřese tak, že jsem ještě dlouho poté jako omámená. A přesto jsem tuhle knihu četla s touhou po informacích, touhou po dobrých koncích - i když ne vždy se mi jich dostalo.


Počet stran: 240
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2013