středa 6. srpna 2014

Občas se chováme dost hloupě

Poslední dobou mě svět kolem nutí k zamyšlení. Dějí se věci, které mi chvílemi přijdou vtipné, ale v konečném důsledku je to spíš k pláči, než k smíchu. Občas je mi z toho dokonce zle. A často mi zůstává rozum stát. Nikdy jsem příliš nechápala lidský "hon za snem". Snahu být za každou cenu lepší než ostatní, mít toho víc a víc toho dokázat - hlavně aby okolí vidělo, jak dobře se máme, nebo jak skvěle dokážeme bojovat s nepřízní osudu. Hra falše, běh přes mrtvoly, kudly v zádech. Naštěstí si vždy uvědomím, že mám na výběr, že nemusím podobné hry hrát také. 


Každý den s citátem

Nemusím přistupovat na tuhle hru jen proto, abych se "někam dostala, něčím byla". Nemusím psát články v neúnosném tempu. Nemusím psát o každé kravině kterou udělám, jen proto, abych měla co postovat. Nemusím vymýšlet projekty, které nemyslím vážně, nemusím si přivlastňovat vše, co už tu někdy bylo. Nemusím lézt do zadku lidem, kteří mi nejsou sympatičtí nebo mají "jinou životní filozofii", jen proto, abych zapadla. Inspiraci mohu nazvat pravým jménem, a se slušností odkázat na zdroj. To mě vážně nezabije, i když pro spoustu lidí je to asi přílišné přemáhání.


Přemýšlím nad tím, co si asi myslel Brumbál, když věděl, když cítil, že s Tomem Raddlem to nebude tak úplně v pořádku, jak se ostatní domnívají. Že za veškerou tou přízní a oblibou se skrývá jen vlastní prospěch a touha něco si dokázat. Že ta snaha není snahou, nýbrž potřebou vlichotit se do přízně. Ještě že aspoň v našem světě neexistují viteály - bůh ví, kam by to až vedlo.

Člověk by si naivně myslel, že alespoň mezi lidmi, kteří čtou, bude vládnout slušnost, pokora, špetka rozumu, nesobeckost... Místo toho se setkávám s prapodivnými omyly, zaručeně originálními nápady, které mi jsou povědomé, neodkazováním, protože co kdyby náhodou někdo zjistil, že jinde je to taky fajn.  

Asi jsem se spletla. Člověk však vedle spřízněných duší potřebuje i zrcadla, aby věděl, jakou cestou se vydávat nechce. 








20 komentářů:

  1. Naprosto s Tebou souhlasím, ale to ty víš. Je smutné hnát se za myšlenkou být ten nejlepší. Mít největší návštěvnost, nejvíc komentářů, nejvíc spoluprací, nejvíc recenzních výtisků.. Přijde mi to smutné.. "zaprodávat" se tím, že budu psát články o ničem - nejlépe dvakrát za den, jen abych byla ve skupině blogerů co nejvíce na očích? Proč?
    Lidé by si k blogu měli cestu najít sami..

    Já mám v plánu "rybníček" obcházet co největším obloukem, a občas se projít kolem a vidět odstrašující případy..

    Doufám že jsem to nevzala moc tvrdě - nebo jak to říct.. ale je občas je potřeba ventilovat pocity :)

    A málem bych zapomněla! Výborný článek!

    Knižní paralela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za pochvalu Owlie. :) Líbí se mi Tvá myšlenka "lidé by si k blogu měli cestu najít sami". Je taková hezká a nenásilná. :)

      Sama víš, že bych dokázala také ventilovat peprněji, ale nemyslím, že by Tvá slova byla příliš tvrdá. :) Ani má nebyla, ale jsem v konečném důsledku ráda, že jsem je dokázala formulovat "jemněji".

      Vymazat
  2. Jojo, tu honbu za největší návštěvností taky nepochopím, stejně tak píšu články, dkyž mám chuť, když mám o čem. Když mám nápad.
    Každý nový čtenář mě samozřejmě potěší, což je jeden z důvodů, proč nepořádám často giveaway (pokud vůbec) - nechápu, jak můžou mít radost z počtu čtenářů ti, kteří ví, že spousta se přidala jen proto, aby se mohla zapojit do soutěže, i když je blog třeba vůbec nezajímá.
    Na spolupráce taky moc nehraju, i když mě potěšilo, že dvě nakladatelství mou nabídku přijali, i když nemám stovky čtenářů.

    Můžu se zeptat, z čeho vznikla tato frustrace? :)

    Králík v krabici

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díkybohu, že se mnou někdo souhlasí. Už hrozně dlouho si lámu hlavu nad tím, proč taková spousta bloggerů pořádá neustále giveaway a v podmínkách má "musíte mě sledovat". Chápu, že si tak možná chtějí pojistit, že se do soutěže nepřidá někdo, kdo jejich blog nesleduje už dlouho, jenže tak to bylo možná ze začátku. Naopak to vyústilo v to, že při každé soutěži se jim přidá milion "followerů", které jejich blog vlastně ani nezajímá...Nikdy jsem to nepochopila a tyto soutěže nepořádám ani se jich nezúčastňuji. :/
      Jinak ještě k článku - taky se snažím nekopírovat náměty na články a pokud mě něco zaujme tak, že se opravdu rozhodnu o tom taky něco napsat, uvedu zdroj. Je tedy pravda, že moje aktivita v poslední době je mizerná, ale já prostě nemám potřebu psát o něčem, co mě nebaví, jenom abych vyplnila místo na blogu. :)
      Taky nemám moc ráda blogy, kde vidím každý den nějaké meme typu "můj wishlist" a pokud je to ještě rozdělené podle dnů v týdnu, tak rovnou zdrhám. :D

      Vymazat
    2. Holky, děkuji za vaše názory. :) Je pravda, že jsem také přidávala soutěže s podmínkou sledování, ale samotnou mě to rozčiluje - a už nějaký čas přemýšlím nad změnou. Takže děkuji, že jste mě k tomu dovedly. :)

      Jak říká Matty, je to asi svým způsobem pojistka, protože se najdou lidé, kteří prostě jen sjíždí soutěže a o nic jiného jim nejde. Ale na druhou stranu jsem už ve fázi, kdy mám krásnou základnu lidí a u dalších bych byla ráda, kdyby se přidali, protože chtějí, ne proto, že musí. Navíc právě ty "sjížděče" stejně nic nezastaví/neodradí.

      Také mám radost z každého sledování, případné spolupráce, odezvy. Ale v podstatě je moje psaní primárně mé. Pokud blogování nedělá radost mně, nedělám ho primárně pro sebe, nemůže dělat skutečnou radost i lidem kolem.

      Někdy mám chuť něco psát, někdy prostě ne. Ale neznamená to, že musím něco plodit i sama přes sebe - pak ty články nemají žádnou hodnotu a srážím sama sebe.

      A co vedlo k této "frustraci". No, česká rybníčkovost. Už toho na mě bylo zkrátka moc. :)

      Vymazat
  3. Nejsem vůbec soutěživá, mám starší sestru, která všechno zakládá na porovnávání, tak se mi to příčí. Je neustále nemocná, nikdy neměla moc přátel, ale stejně se k lidem chová hnusně a propočítává si, jestli je pro ni výhodné se s nimi stýkat. Vždycky mám pocit, že jí to jednou musí dojít, že takhle nikdy nebude šťastná, ale spíš se utvrzuju v tom, že jinak už to nebude. Když něco chce, ale nedaří se jí to (většinou čeká, až to přijde samo), tak dochází s takovýma konspiračníma teoriema, až je to na návštěvu psychologa. Naposledy nerozdýchala, že vlastnice porodila, protože teď je přece na řadě ona. Žijí s manželem v neustálým stresu mezi lidma, který jim podle nich dělají naschvály, když jim chce někdo pomoct, tak to nedokážou přijmout, místo toho kolem sebe kopou, dokud lidi nezratí nervy (a pak přijdou s tím, že jsou divný, že takhle se normální člověk nechová). Hlavně, že to mají pěkně nalajnovaný: práce, hypotéka, domek, děti... jenže najednou zjišťují, že to nejde tak snadno a všechno se díky neúspěchu a stresu jen stupňuje.

    Takový lidi, i když se stanou tím něčím, co je jejich cílem, tak nikdy nebudou šťastní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem asi vychovaná (nebo je to založením?) jako tvoje sestra - musím být nejlepší, aby se rodiče měli čím chlubit, jsem neustále ve stresu, protože to dá práci, je těžké se všem zavděčit, protože ještě na sebe valit cizí zlobu je už nad lidské síly... No, trvalo mi 27 let a rok u psychologa přijít na to, že dělám něco co nechci kvůli lidem, kteří se tváří, že jim jde o mne, ale není to tak. Tak možná sestru neodsuzuj, třeba je nešťastná a neví si rady...

      Jinak mi asi unikla nějaká blogová aféra, nevím o čem přesně, Narcisko, píšeš, i když v obecných rozměrech nelze nesouhlasit. :-) Citát mi připomněl knihu 4 dohody, která je pro mne dost zásadní a všem ji doporučuju.

      Sledování u soutěží chápu do té míry, že bloger chce odměnit své čtenáře a ne náhodné okolojdoucí, kteří se zúčastní jen pro výhru. Jestli se pak formálně stanou čtenáři nebo ne, to už mi připadá jedno. Nejlepší je asi jít na to přes soutěžní úkoly jako to dělají holky s Knížovkama. :-)

      Vymazat
    2. Holky jak se říká, nikdy není nic černé nebo bílé, vždycky je všude nějaké ale, nejtěžší na tom je najít nějaký ten zlatý střed, který bude vyhovovat hlavně nám, ale zároveň nebude vysloveně škodit ostatním a to je někdy umění :)

      Vymazat
    3. Já nevím komu na co odpovídat dřív. :D

      Shrnula bych to asi takhle: měla bych méně odsuzovat lidi, protože za většinou těch "zhýralostí" se skrývá v zásadě nešťastný člověk. Bohužel, nedokážu to (zatím) tak dobře, jako třeba můj přítel (který mi vždy říká, že nemám soudit tak tvrdě). Snažím se, vážně se snažím, jen prostě občas jsou věci, které mě dokáží natolik rozesmutnit, jako třeba "blogový rybníček v obecných rozměrech", že už se musím vyjádřit. Když se mohu snažit já (a vím, že nejsem dokonalá) doufám, věřím ve snahu ostatních.

      Kniha čtyři dohody je báječná a myslím, že citát je hodně inspirován - možná dokonce je zakomponován do Jardova divadelního vystoupení k Dohodám, ale to přesně nevím. Četla jsem knihu několikrát a mohla bych ji - spíš měla - pravidelně číst každý týden, měsíc. Tvé doporučení je víc než opodstatněné - je vážně skvělá!

      Bastera má také pravdu - nic není černobílé. Jen si myslím, že občas neuškodí malé upozornění. I kdyby se nad tím měl zamyslet jeden jediný člověk, je to úžasné.

      Vymazat
  4. Hezky jsi to sepsala Narcisko a já doufám, že nějakým omylem nejsem jednou z těch nejmenovaných :) Taky jsem nikdy nepochopila soutěže s povinností soutěžit, dávám to vždycky jako dobrovolně, ráda bych chtěla, aby mě lidé sledovali, protože je moje články zajímají. Zrovna tak už jsem viděla pár nápadů převzatých bez uvedeného zdroje a taky mě to pěkně štve. Věřím, že občas se objeví nějaký podobný nápad omylem, také už se mi to stalo, ale někdy je vysloveně vidět, že se dotyčný nenamáhal uvést zdroj inspirace.
    Spolupráci mám dost, ale poslední dobou se objevují spíš sami od sebe a nedá se to odmítnout, myslím si, že každý u mě vidí, že se nehoním jen za výtisky, ale že se tomu věnuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Často si kladu otázku, zda "od někoho nekradu", protože nejsem schopná obsáhnout všechny knižní blogy. Mám pár svých oblíbenců, ke kterým sem tam zavítám, jinak se nikam moc nevydávám a neprobádávám. Takže také věřím, že se může stát. Dost "projektů" k tomu vybízí.

      Ale na druhou stranu, pokud se jedná o "aktivního" čtenáře, blogera, se kterým člověk komunikuje více a pak se objeví něco, co je buď hodně velká náhoda a otázka paranoie, nebo snaha udělat to také a přivlastnit si, když vysloveně vidíš, že se nenamáhá odkázat.

      To je jako kdybych já u Tebe viděla info okénko, které se mi líbí a začala ho dělat bez odkázání. Odkazuji v každé hlavičce, protože mi to prostě přijde fér. I kdybych si to přejmenovala, udělala si k tomu banner a pojala to trochu odlišně, pořád jsem se inspirovala u Tebe a přijde mi jako slušnost na odkázat/upozornit. I když na Tebe upozorňovat "není třeba", neb jsi všude známá. :))

      Já mám taky dost spoluprací - tedy, mně to přijde dost - a je to pro mne vždy obrovské nadšení, když někdo ocení mou snahu, chce abych ho prezentovala. Ale není to o tom. Poslendí dobou jsem třeba na sebe naštvaná, že jsem "si toho ukousla moc", neb mi tu leží spousta nádherných knih a já se k nim ne a ne dostat... :))

      Vymazat
  5. Narcisko, z toho důvodu jsem taky do podmínky HOP nedala, aby mě někdo sledoval. Kdo chce, ten si mě na FB přidá, kdo nechce, tak nepřidá :) Soutěžit může každý :-) Každý ať se rozhoduje sám za sebe :) Já budu číst knihy, které chci já a ne které zrovna letí :-) Jen mrtvé ryby plují proudem :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také už nebudu nutit žádné sledování. Ani nevím, proč jsem se nechala strhnout. Asi jsem měla strach z těch bloudilců a chtěla jsem, aby soutěžili převážně Ti, kterým záleží na blogu. Ale byla to hloupost, nutit to někomu je na prd. :)

      Vymazat
  6. Souhlasim. Sama jsem tak trochu zakladala blog s podobnymi cili, jake tu pises a kritizujes, ale nastesti jsem si uvedomila, ze me psani recenzi bavi natolik, ze uz je mym cilem pouze se v tom zlepsovat - spoluorace s nakladatelstvimi vitam, protoze to beru jako oceneni mych recenzi. Nic vic. K blogovani uz nepotrebuju.... Souteze jsem zatim neporadala ale take chci nechat otevrene, at me zucastneni sleduji. ... Jinak je blogosfera ale uz tak zahlcena, ze je nekdy tezke najit zdroj... Nevim kdo prisel s unboxingem ci s mesicnim nej a pak nemuzu na cloveka odkazat...:(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem asi měla štěstí, že jsem blog nezakládala vůbec s myšlenkou knižního. :) A ze začátku jsem opravdu psala jen pro sebe a to mi dalo takový ten pocit, že je to hlavně pro mne. Samozřejmě, že každý človíček navíc mě potěší. Ale nikdy nesmím zapomínat (a už se mi to taky na chvíli povedlo) že nejde o čísla atd., nýbrž o hezké chvíle a zážitky, které to přináší a o možnost rozvíjet sama sebe, přeskakovat své vlastní laťky.

      Je zahlcená, to máš pravdu, ale přece není problém odkázat na toho, u koho ses inspirovala Ty. :) V lepším případě bude mít odkázáno i ten dotyčný, někdy používají bannery lidí, kteří tu danou věc vymysleli (já tak mám třeba Knižní přírůstky). Jde i o to, že třeba někde brouzdáš, vidíš hezkou myšlenku a něco vytvoříš. Někdy lépe, že to není poznat, někdy hůře a je tam vidět spojitost - v obou případech je však moc fajn napsat, že si se tady a tady dívala a zaujalo Tě to a chceš to udělat po svém. :)

      Vymazat
  7. Od začátku blogovaní jsem trochu "salámista" a návštěvnost je mi v zásadě fuk. Pořád si říkám, že blog píšu hlavně pro sebe, i když mě pochopitelně vždycky potěší, když se mi u článku objeví víc komentářů než jindy.

    Soutěž s povinným sledováním jsem měla jednou... A teď už je mi to taky jedno. Kdo chce, bude mě sledovat, kdo ne, nebude. A vůbec, dobře pro soutěžící, čím méně se jich zapojí, tím větší budou mít šanci na výhru.

    A i co se blogosféry týče, držím se poslední dobou spíš v pozadí (tedy minimálně si to myslím :D)... :)

    Super článek! (A líbí se mi tvoje adopce knih)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem psala víš - svůj blog jsem nezakládala jako knižní, takže jsem tohle neřešila. Psala jsem ho dlouho vážně jen pro sebe. A vlastně to dělám do dnes. Byla jsem spíš takový ten "na vlastním písečku".

      Co se týče blogosféry, dlouho jsem se držela mimo a bylo mi fajn. Pak jsem se tak nějak snažila víc vnímat, proklouznout a udělalo se mi špatně. Začala jsem chytat uvnitř sebe blbé móresy: že mám malou sledovanost, že nestíhám, že tamto a ono. No, zapadala jsem do bahýnka v rybníčku jak mě ten bludníček lákal.

      Naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že to není má cesta a že mi bez toho bylo lépe. Mám pár svých oblíbenců, které mě těší číst a tím to tak hasne. Takže já budu raději na okraji rybníčku a budu šťastná. :))

      Vymazat
  8. Souhlasím a to úplně ve všem!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. super clanek, urcite k zamysleni :)

    rikam si k tomu sledovani, nikdy me nenapadlo, proc se to tam vlastne dava. kdyz jsem delala prvni soutez na blogu tak jsem se ptala holek jak se to dela (protoze tehdy jsem byla uplne mimo a vseho a vsech se strasne bala, cokoli napsat a technicky s blogem, nic jsem neumela, bile pozadi apod :-D ) a ony mi napsaly a ja to akorat zkopirovala a nijak nad tim nepremyslela a od ty doby ten uvod akorat kopiruju i kdyz to zadny smysl nema kdyz nad tim tak premyslim :-D ale zase je fakt, ze jsem to nikdy ani nekontrolovala a kolikrat pribylo buh vi kolik soutezicich a sledovanost zadna, ale zily mi to netrhalo, losovala jsem ze vsech dyt je to fuk :) podle me je navstevnost nebo sledovanost fakt k nicemu, zdravi za to clovek nema, lasku s poctem chlapu v nasich blozich taky tezko, penize taky ne, udela mu to mozna tak chvilkovou radost, ale co, nejaky cisla, dyt je to jedno, je to blog, clovek z toho zivej neni, at ma lidi deset nebo milion :)

    se zdrojema souhlasim, treba kradeni obrazku je hnus. akorat jak tu nekdo nekde uz psal, ne vzdycky je znamy puvodce, kdyz nejaky meme a tagy kolujou roky, buh vi kdy kde to vzniklo, to pak nevim co tam vzdycky napsat :)

    a blogosfera? to bych neresila, bavit se s lidma co jsou mi sympaticti a co nejsou, muze se mi alespon libit jejich vyber knizek, jejich zpusob psani, ale nikam jim kvuli tomu nepolezu :)

    taky jsem nemela a nikdy mit nebudu knizni blog, abych si mohla psat, co chci ja a co je komu do toho. jsem rada, ze i ty to tak delas, protoze jinak bychom byli pripraveni treba o spoustu psich zazitku a povidani :)

    uzasny clanek, ve vsech ohledech, podivej, jakou jsi tu rozproudila debatu :)

    OdpovědětVymazat
  10. Mám trochu pocit, když to občas sleduju, že velká touha po followerech je u mnohých jako moje chuť na chipsy - jakmile je otevřu, nemůžu přestat. Sama mám oproti jiným blogům čtenářů maličko, ale těší mě, že si mě našli sami a doufam, že proto, že se jim moje příspěvky líbí. Podmiňovat výhry sledováním dotyčného bůh ví kde mi přijde trochu smutné - čtení knih a psaní o nich o tomhle přece není. Každého čtenáře beru jako velkou odměnu a vážím si ho, je to pro mě známka toho, že to třeba nedělám špatně.

    Co se týče přiznávání původního autorství, to je hodně smutné. Nemám knižní blogerský svět tak zmapovaný, ale co člověk občas vidí, je nebetyčná drzost. Nechci se dočkat toho, že mezi blogery bude panovat taková lhostejnost a sobeckost a stane se to běžnou praxí. Je to neuctivé a nepoctivé.

    Takže shrnuto a podtrženo (rozepsala jsem se víc, než jsem měla v plánu), naprosto souhlasím:-)

    OdpovědětVymazat