neděle 3. srpna 2014

Čtení je pro mne jako černobílá fotka

V mém náhledu na svět je černobílá fotografie něco víc, než barevná. Černobílá fotka má větší kouzlo, dává prostor mé fantazii, přitahuje mě a nedá mi spát. Když vidím černobílou fotografii, mé myšlenky se rozutečou do všech směrů, tančí a vznáší se. U barevné se nic podobného (většinou) nedostaví. Nemusím se u ní o nic snažit. Je všední, obyčejná, nadbíhá mi. Stejný je pro mne rozdíl mezi knihou a filmem. Kniha je prostor pro mou fantazii, i když žiji cizí život. V konečném důsledku je víc barvitá, než jakýkoliv film.


Tajemná zahrada

Nejde o to, že bych neměla filmy (a barevné fotografie) ráda, nebo je chtěla shazovat. Mám několik oblíbených, bez kterých bych si svůj život nedovedla představit - jako například mnou tolik opěvovaný Věčný svit neposkvrněné mysli, okouzlující Amélie z Montmartru či filmy Tima Burtona (ovšem to je umění samo o sobě). Jde o to, že mi koukání se na film přijde jako "líná zábava" a "odevzdání se".

Když si sama pro sebe srovnám černobílou a barevnou fotku, stejně tak knihu a film, spojí se mi tajemno černobílosti s knihou a pokroková nudnost barevnosti s filmem. Ve světě, kde jsme dennodenně zahlceni obrazy, zvuky, rychlostí, stresem, je pro mne neskonale důležité mít něco, co potěší mou duši a podá mi klíč k tichu a pokoře, se kterou mohu vstoupit za brány sebe samé.

Tím něčím jsou pro mne knihy, četba a černobílé fotografie. Vždycky je budu sama v sobě víc upřednostňovat, než koukání na filmy a barevné fotky. Ne že bych to druhé neměla ráda, ale první je mému já bližší.