pondělí 28. července 2014

Schovaná pod parukou

Večírky, studium, randění, cestování po světě, zábavné večery s kamarády. To je bezstarostnost mládí. Když onemocníte, vždycky to zahýbe vaším světem - na chvilku se musíte zastavit a všeho nechat. Když jste mladí, je to o to větší "vopruz". A co teprve když zjistíte, že vaše různorodé problémy mají společného jmenovatele - rakovinu. S tou se v knize Dívka s devíti parukami potýká i autorka Sophie van der Stapová. Do boje vyráží svým vlastním svérázným způsobem. 


Vydavatelství Mladá fronta

Sophie je jednadvacetiletá studentka, která si každý den ráda zaběhá, vypije šálek kávy a pokud není víkend, vyrazí do školy. Celkem obyčejný den obyčejné holky. Jenže poslední dobou něco není v pořádku - probouzí se s děsivým kašlem, uběhne sotva půlku toho, co normálně a k nastartování jí pomůže až třetí hrnek kafe. A tak začne místo běhu v parku běh po doktorech, kteří si jí přehazují jako horký brambor. Dokud se neobjeví v ordinaci doktora K.

Doktor K. je božský, ovšem zprávy, které přináší už tolik ne. Rakovina. Sophie je naprosto vyvedená z míry, stejně jako celá její rodina a přátelé. Rakovina? V jejím věku? To je snad špatný vtip, nebo ne? Začíná kolotoč pobytů v nemocnici, chemoterapií, pocitů osamělosti, zvracení. Ale přes to vše je Sophie stále pořád mladá dívka, která touží po normálním životě. Svůj statut "pacientka s rakem" rozbíjí rozrůstající se sbírkou paruk. 
Vidím, jak si muži prohlížejí sexy blonďaté vlasy Bebé nebo Pam, a vidím, jak myslí na věci, s nimiž radši nechci mít nic společného. Nemůžu si pomoct, musím se v duchu ptát, jestli by mysleli na totéž, kdyby tady u toho baru popíjela zelený čaj Blondie nebo Stella. Nebo prostě já, vystavující na odiv hnědé chmýří. Neznají mě plešatou. Plešatou v mé posteli, plešatou ve sprše, plešatou v bílém županu, plešatou, protože mi sklouzne paruka, když si svlékám svetr přes hlavu. Co by na to řekli? Je toho tolik, co o mě nevědí. Žiju v odlišném světě. To je moje tajemství. A nechávám to tak, protože nemám energii ani motivaci mluvit nekonečné hodiny o sobě a své nemoci. Nestojím o všechny ty soucitné, nevěřícné nebo vyděšené pohledy mým směrem. Mám chuť vyrazit hledat někoho, kdo chápe, že rakovina je součástí života. Nejen mého, ale jednoho dne možná jeho. Takže ať si klidně myslí, že jsem blonďatá barbína, co si lakuje nehty jasně rudým lakem. Že jsem bezstarostná rusovláska popíjející mojito. Studentka zahloubaná do politické vědy, když sedím v knihovně obklopená knížkami, s vlasy staženými dozadu. Ať si myslí, že jsem to já. Je to pravda. Jenom to není celá pravda.  

Vtipné, absurdní, místy smutné, občas hořké a protkané myšlenkou "když najednou nemáte budoucnost, začnete si daleko víc vážit přítomnosti". Tahle kniha není dojemným příběhem dívky s rakovinou. Ba naopak, je psána s lehkou sebeironií a humorem, který byste mohli mylně pokládat za "plochost". A přesto, nebo právě proto, se kniha čte s neuvěřitelnou lehkostí a čtenáři nezbývá než s obdivem pohlížet na autorku, neb tohle dílo je skutečným přenosem autorčiny zkušenosti s nemocí. 


Za zprostředkování recenzního výtisku knihy Vydavatelství Mladá fronta vřele děkuji Webmagazínu Rozhledna!

Autor: Sophie van der Stap
Překladatel: Helena Hartlová
Počet stran: 200
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2014