pátek 18. dubna 2014

Já, mé druhé já a Daffodila

Letos v červnu to bude rok, co jsem se pustila do blogování. Vzhledem k tomu, že jsem ze začátku nevěřila, že u toho vydržím déle jak dva měsíce (navíc mi vyhovovala anonymita), spousta z vás o mně vlastně téměř nic neví. A to jsem se rozhodla napravit. Ne, nevycucala jsem si to z prstu, nýbrž mě k tomu dovedla Rachel Roo, která na svém blogu naspala "nemám prostě ráda jen knižně zaměřené blogy nebo kosmeticky prostě jednostranně, kdy vůbec nevím, kdo to píše." 



Což mi vnuklo myšlenku, že možná i vy ostatní byste rádi věděli, za kým že se to vracíte a kdo na "Hnízdě" píše recenze a jiné hlody. Pod lehce schizofrenním názvem se tu budou čas od času objevovat různé drobnosti o mně. Pokud vás to zaujme - jedině dobře, ostatní mi tímto prominou. 

  1. Nerada se fotím. Možná lehce odvážné tvrzení pod fotografií, ale věřte mi - je to pravda. Raději jsem tím kdo fotí, než abych byla focena. Celkově mám raději černobílé fotky. Nebo "instagramově zkurvítkované" do tmavších tónů.
  2. Mám uštípnutý kousek zubu.(Horní řezák.) Pozůstatek jednoho odpoledního klidu na dávném táboře. Už je to dlouho. Psala jsem tenkrát mamince nadšený pohled. Umíte si představit to rodičovské nadšení. 
  3. Miluji náušnice. Rachel Roo má svojí "čelenkovou" úchylku. No, tak já mám to samé s náušnicemi. Barevné, roztodivné, fimo, dřevěné, zvířátkové, ředkvičkové,... Nejradši mám uživatelku DejDar na Fleru (Fler je vůbec mor. :D).
  4. Miluji barvy. Pokud uvidíte po ulici procházet blázna v roztodivných barvách - od punčošek, přes sukni až po svetřík - s největší pravděpodobností jsem to já. Poslední dobou přicházím na chuť i tmavým odstínům, ale jaro ve mě bublá.
  5. Mám krátké vlasy - a baví mě to! Do roku 2011 jsem byla celoživotní princeznička s dlouhými vlásky. Krátkovlasé slečny mi přišly vždycky šik, ale nikdy jsem o krátkých vlasech neuvažovala. A jak to bývá - člověk míní, život mění. Přišly vši. Nebyl to hezký pocit.
Pro dnešek padla. Jdu si uvařit čaj a ještě si chvilku sednout ke knize. 

Jak se vám mé svěřování se líbí? Má smysl v tom pokračovat?