pátek 17. ledna 2014

Volba mezi láskou a povinností

Včera o půlnoci jsem chytla slinu a četla jsem až do čtyř hodin do rána. Prostě jsem musela vědět, jak tohle vše skončí. V knihovně jsem si půjčila knihu, kterou jsem objevila při svém vánočním honu za jinou knihou, která měla být dárek pro přítele. Nejdříve mě udeřila do očí obálka, poté anotace a nakonec i slova pana prodavače, že jsou z ní lidé nadšení. A u mě přesto (snad poprvé v mém životě) zvítězila "dospělost, zodpovědnost a přišla jsem pro dárek, ne pro knihu pro sebe", takže jsem si jí nekoupila. Ale moc často jsem na ní myslela - dnem i nocí. Až jsem si ji zamluvila v knihovně. Byla dokonalá! Kniha Světlo mezi oceány od M. L. Stedmanové by neměla chybět snad na žádném čtenářském listu.



Světlo mezi oceány a vynikající čaj


Děj knihy se odehrává v západní Austrálii - částečně v městečku Partageuse, z větší části na Janusově ostrově - počátkem 20. století, kdy jsou všude znát dozvuky války v Evropě. Do Australského městečka přijíždí mladý válečný hrdina Tom Sherbourne, který po hrůzách, jež zažil ve válce a které ho stále pronásledují v nejhlubších částech mysli, touží po klidu a znovunalezení vnitřního míru. Proto se stane strážcem majáku na odlehlém ostrově Janus, který je světem sám pro sebe.

Při svém příjezdu do Partaguese se setkává s mladičkou Izabelou, která ho okouzlí svojí nespoutaností a hravostí. Mladí lidé se do sebe -  přes fakt, že se téměř neznají a nevídají - zamilují a s požehnáním Izabeliných rodičů se vezmou. Izabela odjede s Tomem jako žena strážce majáku na Janus a je ostrovem stejně okouzlena jako Tom. I když svým vlastním způsobem. 

Tu noc Tom na majáku kontroloval punčošku za zvuků Bacha, pravidelné tóny stoupaly po schodech, ozývaly se kopulí a třpytily se mezi hranoly. Izabela byla stejně záhadná jako rtuť způsobující otáčení světla. Schopná léčit i otrávit, schopná nést váhu majáku, ale i rozbít se na tisíc nepolapitelných částeček, utíkající do všech směrů sama před sebou. Vyšel na ochoz. Když za obzorem zmizela světla Větrného ducha, odříkal tichou modlitbu za Izabelu a jejich společný život. Potom si vzal deník a zapsal do poznámek ke středě 13. září 1922: "Se zásobovací lodí přijel na ostrov Archie Pollock, ladič pian. Povolení předem uděleno."

Izabela byla na Janusu šťastná a velmi toužila po rodině. Bohužel čím větší byla její touha po dítěti, tím krutější k ní osud byl. A tak Tom přihlížel tomu, jak jeho manželka přichází o každé další dítě, jež společně počnou. A s každým dítětem, jež potratila se ztrácel  kus staré, veselé Izabel.

Po hodině ležela v posteli v čisté noční košili a s vlasy spletenými do copu. Tom ji hladil po tváři a ona konečně podlehla únavě a morfinovým tabletám. Uklidil v kuchyni a dal odmočit zašpiněné prádlo. Seděl u stolu, a když se setmělo, rozsvítil lampu. Pomodlil se nad mrtvým tělíčkem. Prázdnota, maličké tělo, věčnost a hodiny, které vinil z toho, že čas dál plyne; všechno to dávalo smysl ještě méně něž tehdy v Egyptě či Francii. 
Viděl tolik smrti. Ale mlčení této smrt bylo něco zvláštního, jako by to bez palby a křiku pozoroval poprvé přímo. Muže, jež doprovodil na samou hranici života, oplakala doma matka, ale na bitevním poli byli milovaní daleko a nepředstavitelní. 
Vidět dítě odtržené od matky v okamžiku narození, odtržené od jediné ženy na světě, na které Tomov záleželo, představovalo mnohem horší bolest. Znovu se zadíval na stín vrhaný dítětem, vedle něj ležel koláč přikrytý plátnem jako jeho zahalené dvojče.

Jednoho dne, pár dní po posledním Izabelině potratu, se na břehu Janusu objeví loďka s mrtvým mužem a plačícím miminkem. Izabela bere tuto situaci jako zázrak a znamení od Boha a do malé holčičky se okamžitě zamiluje. Tom chce dostát své povinnosti strážce majáku a člun nahlásit, ovšem kdo je on, aby zničil štěstí své ženy, která s malým přírůstkem rozkvetla. A tak učiní rozhodnutí, které jeho ženu udělá šťastnou. Ovšem čas, svědomí a neštěstí jiné ženy, která bývala matkou, jednoho dne vše změní.

"Je těžké dýchat v jiném rytmu než ona, co?" řekl, aniž od ní odtrhl oči.
"Jako to myslíš?"
"Je to jako kouzlo, nebo ne? Vždycky když takhle usne, začnu nakonec dýchat ve stejném rytmu jako ona. Tak trochu jako když začnu dělat věci podle otáček světla." Skoro pro sebe dodal: "Děsí mě to."  
Izabela se usmála. "To je jen láska, Tome. Lásky se nemusíš bát."   

Světlo mezi oceány je román, který se vám dostane hluboko pod kůži. Psychologický výlet do hlubin postav je naprosto dokonale popsaný - působení svědomí na myšlení jinak silného a milujícího jedince, který volí mezi tím, co je správné pro ostatní a tím, co je správné pro někoho, koho miluje. Lidé dělají špatná rozhodnutí, i když velmi často s dobrým prvotním úmyslem.

Kniha vás do sebe vtáhne a nepustí. I když musím přiznat, že popisný začátek mne málem trošičku odradil, ale jde vážně jen o pár stránek a to se dá vydržet. Jsem ráda, že jsem to přestála, protože to, co mi kniha dala dál bylo velmi hluboké až bolestné. Rozhodně stojí za přečtení!

Autor: M.L. Stedman
Překladatel:Kateřina Kovářová
Počet stran:363
Nakladatelství:Plus
Rok vydání:2013