pátek 17. ledna 2014

A se zlomenou nohou běhat budeš?

Nejsem dokonalá - to přiznávám už na začátku. I v mém jídelníčku se najdou dietní chyby a ne jedna. Ona změna jídelníčku (aby byla trvalá a hodnotná) potřebuje trochu času - i když uděláte radikální řez, vždy vás to bude lákat a někdy prostě neodoláte (vím o čem mluvím). Jenže když zjistíte, že jste nemocní, změnu to prostě chce - pokud se vy opravdu chcete uzdravit. A zde je největší problém lidí - myšlenka, že doktor a pilulka nás spasí je nekonečná (stejně jako lidská blbost). Hledáme odpověď u člověka, který nás nezná, neví jak žijeme, kdo jsme a my ho slepě posloucháme. A to je přesně to, co nám przní zdraví.



To, jak jíme, má větší vliv na naše zdraví, než si občas dokážeme připustit 




Když jsem se dozvěděla, že jsem nemocná (pro zvědavce Crohnova choroba), byla jsem v poměrně žalostném stavu. Kouřila jsem krabičku a půl denně, jedla jsem jako dobytek (Mekáč, kantýna v práci, tuny masa, chleba s vysočinou,...), holdovala jsem alkoholu (od piva přes vodku), byla jsem nešťastná ze svého života (práce, rozvod rodičů a jeho odezvy, které se táhly od mých 15ti, rozchod s přítelem, byla jsem odtržená ve městě, kde jsem téměř nikoho neznala a kde jsem být nechtěla). A neuměla jsem z toho všeho ven. Tak jsem se z toho prostě posrala. Doslova. Dnes už vidím, že to bylo žalostné volání mého těla po změně k lepšímu.

Samozřejmě má první cesta vedla k panu doktorovi. Po vyšetřeních a pojmenování "mé sračky" jsem dostala Prednison a Imuran (nepřeji vám tyhle hnusy poznat). Prednison na měsíc (byl ze mě sysel k popukání) a Imuran "už na pořád". A to byla jediná vodítka, která jsem dostala, krom "Nedá se to vyléčit slečno, jezte prášky, no měla byste přestat kouřit. Dietu? Ne, proč?" A tak jsem tedy pokračovala ve svém destruktivním pochodu. Než se ve mě něco hnulo. Chtěli do mě začít řezat a já si uvědomila, že to přeci musí jít i jinak. Že takhle to nechci, že nechci do konce svých dní žrát prášky, které mi víc škodí, než pomáhají, utápět se v sebelítosti a nedej bůh se dopracovat do fáze, kdy je nemocnice můj druhý domov či kdy přijdu o kus střeva.

A taky že to jde - jen musí člověk chtít a pochopit, že "My samotní jsme své zdraví". Nechápejte mě špatně, jsem doktorům vděčná za to, že mě vysekali z toho nejhoršího - vážně to není žádná prdel. Ale doktor nám může podat berličku, chodit už musíme sami. Jenže je spousta lidí, kteří visí doktorovi na každém slově. V tom případě je dost špatně, když vám doktor motá hlavu kravinami - třeba jako v případě, kdy vám oznámí, že jídlo nemá na váš stav žádný vliv. Ehm - když máte zlomenou nohu, tak je vám jasné, že běhat nebudete, dokonce vám to i zakážou - musíte noze ulevit. Stejně tak je to ale i se střevy - a těm můžete ulevit nejlépe změnou stravování. (Jenže to by po nás někdo musel chtít změnu životního postoje a to je na dloooouho a to se v dnešní době moc nenosí.)

Když jsem se na podzim roku 2012 ptala v jedné skupině, která byla plná pacientů IBD, zda by mi někdo nepomohl s bezlepkovými recepty, doslova mě ušlapaly. Argumenty tipu "jsem nemocná, už takhle trpím a ještě bych měla držet dietu?" nebo že "doktoři žádnou dietu nenařídili" a podobně. No, mluví to za vše, nemyslíte? V tomhle to přesně vidíte. Každý svého štěstí - v našem případě zdraví - strůjce. Ale každý druhý se cpe srágorama od coca-coly po pořádný bůček, zatáhne to cigárkem a potom si stěžuje, jak ho bolí bříško a že má průjmíček. 

Důvod, proč tohle píši je, že člověk by si měl uvědomit, že pokud se chce vážně uzdravit - myslí to opravdu vážně, žádný doktor ho nikdy nespasí. Je na nás, abychom se změnili a začali dělat to, co je pro naše tělo a duši - a tím pádem pro naše zdraví - správné. Od změny myšlení - snahy být průbojnější, i když nám to tolik nejde, snahy naučit se říkat ne a nenechat sebou orat, dělat více to, co nás baví a po čem toužíme - po změnu stravování - více zeleniny a ovoce, držet se spíše ve vegetariánském a zdravém směru jídla, žádné éčkové humusy, minimum sladkostí, omezení lepku a mléčných výrobků - přes umění odpočívat ke zdravému a šťastnému člověku.

To nejdůležitější nakonec - Život máme ve svých rukou, my se musíme snažit a záleží jen na nás, zda budeme nemocní, nebo se uzdravíme. Je to každodenní snaha.