pondělí 9. prosince 2013

Být pasivní je (s)prosté

Dnes jdu opět k doktorce a tak nějak přemýšlím nad tím, že už mě to vlastně nebaví. A to jsem tam šla před měsícem z vlastní vůle a téměř s radostí. Přitom jediné, co stačilo udělat, bylo přiznat si, že prostě jen nechci to, v čem jsem. Ale ono je o tolik jednodušší odevzdat se do rukou někoho cizího, kdo vám řídí život, když vy si s ním nevíte rady. Nebo víte, ale nemáte koule, nebo sílu, odhodlat se k činům.

Přemýšlím, kde jsem se zapomněla, že jsem to zase nechala dohnat takhle pekelně daleko. Někdy mám pocit, že jsem vážně jen malá holka, která neví, co se sebou. Přitom se stačí jen poslouchat. Ať existuje jakýkoliv problém v mém životě, nikdy ho nikdo jiný za mě vyřešit nemůže.

Byla jsem pasivní celé dětství, proto se toho hrozně těžko vzdává. Je jednodušší nechat rozhodovat okolí, když jste malí a bezbranní. Přebíráme názory okolí a máme je za své. A když pak přijde chvíle, kdy si řekneme "sakra, vždyť tohle je kravina, já to takhle nechci", stejně vám tam ty hlasy budou prolézat a hlodat a většinou budou o dost silnější, než vy. (Zvláštní, že dost často mají stejné hlasy jako vaše příbuzenstvo, nebo otravná úča ze základky.)

Spousta lidí v tomhle "oparu" žije celý život. Já mám to štěstí, že s to o sobě uvědomuji - a to je první krok k tomu něco s tím dělat. Vrtá mi hlavou jedna myšlenka z dětství. Taky vám často opakovali větu  "Když skočí on, skočíš snad taky?!?". Tohle je největší protimluv rodičů. Oni vás nabádají, abyste nedělali vše, jako vaši spolužáci a přitom vás nutí, abyste dělali vše jako všichni. Chápete tu absurditu. Nejdříve nemáte být stejní, jako ostatní, ale když se jen trochu lišíte a máte svůj náhled, je špatný, protože se odlišujete. Z toho by se jeden pos...

Důležité je, že já mám opět chuť a sílu stát s za sebou a žít dle svého. Občas zapomenu na dětskou radost a na to, co je v životě nejvíc důležité - láska, pohoda, štěstí, zdraví - a to je pak pomalá sebevražda. Ale mě nedostanou, ač se snaží sebevíc. 

4 komentáře:

  1. Jak já vždy nesnášela tu větu se skákáním z okna!
    Je skvělé žít zcela jen podle sebe!
    Nedávno mi kamarádka řekla, že se jí na mně líbí, jak mi vždy bylo jedno, co si o mě myslí ostatní a dělala jsem to, co jsem sama uznala za dobrý. Největší kompliment! =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je skvělé, to máš pravdu. A chápu, že Tě kamarádka potěšila :) Musí to být velmi dobrá kamarádka, protože spousta lidí nesnese, že ostatní jednají dle sebe. Buď závidí, nebo chtějí ovládat, nebo je to prostě jen štve.
      Snažím se žít dle sebe, bohužel jsou občas chvilky, kdy se mi to nedaří, kdy tak nějak "propadnu do sebe" a mám pocit, že "nechat se řídit" je jednodušší. Ale když načerpám sílu, nebo se zbavím toho něčeho, co mě vysílilo, najednou mi vadí, že nežiji dle sebe. Ale uklidňuje mě to, že člověk se učí celý svůj život a pokud se sebou něco děláme, pak je i to škobrtnutí v pořádku. :)

      Vymazat
  2. koukám, že skákání z okna je celostátní klasika :) přeji příjemné probouzení z pasivity, stojí to potom zato (říkám, i když jsem zatím stále v procesu) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já občas trpím dojmem, že jsou to dva kroky vpřed a pak jeden větší zpátky. :)
      Ale rozhodně se tím nenechám odradit. Také přeji, aby byl proces úspěšný. :)

      Vymazat