pondělí 9. prosince 2013

Být pasivní je (s)prosté

Dnes jdu opět k doktorce a tak nějak přemýšlím nad tím, že už mě to vlastně nebaví. A to jsem tam šla před měsícem z vlastní vůle a téměř s radostí. Přitom jediné, co stačilo udělat, bylo přiznat si, že prostě jen nechci to, v čem jsem. Ale ono je o tolik jednodušší odevzdat se do rukou někoho cizího, kdo vám řídí život, když vy si s ním nevíte rady. Nebo víte, ale nemáte koule, nebo sílu, odhodlat se k činům.

Přemýšlím, kde jsem se zapomněla, že jsem to zase nechala dohnat takhle pekelně daleko. Někdy mám pocit, že jsem vážně jen malá holka, která neví, co se sebou. Přitom se stačí jen poslouchat. Ať existuje jakýkoliv problém v mém životě, nikdy ho nikdo jiný za mě vyřešit nemůže.

Byla jsem pasivní celé dětství, proto se toho hrozně těžko vzdává. Je jednodušší nechat rozhodovat okolí, když jste malí a bezbranní. Přebíráme názory okolí a máme je za své. A když pak přijde chvíle, kdy si řekneme "sakra, vždyť tohle je kravina, já to takhle nechci", stejně vám tam ty hlasy budou prolézat a hlodat a většinou budou o dost silnější, než vy. (Zvláštní, že dost často mají stejné hlasy jako vaše příbuzenstvo, nebo otravná úča ze základky.)

Spousta lidí v tomhle "oparu" žije celý život. Já mám to štěstí, že s to o sobě uvědomuji - a to je první krok k tomu něco s tím dělat. Vrtá mi hlavou jedna myšlenka z dětství. Taky vám často opakovali větu  "Když skočí on, skočíš snad taky?!?". Tohle je největší protimluv rodičů. Oni vás nabádají, abyste nedělali vše, jako vaši spolužáci a přitom vás nutí, abyste dělali vše jako všichni. Chápete tu absurditu. Nejdříve nemáte být stejní, jako ostatní, ale když se jen trochu lišíte a máte svůj náhled, je špatný, protože se odlišujete. Z toho by se jeden pos...

Důležité je, že já mám opět chuť a sílu stát s za sebou a žít dle svého. Občas zapomenu na dětskou radost a na to, co je v životě nejvíc důležité - láska, pohoda, štěstí, zdraví - a to je pak pomalá sebevražda. Ale mě nedostanou, ač se snaží sebevíc.