středa 16. října 2013

Žena výrazu zbavená

Dnes jsem si byla podat žádost o novou občanku - ano, už jsem definitivně opustila své "severské hnízdo". (Vlastně jsem jen vyměnila jednu značku piva za jinou, ale to je stejně jedno, protože nejraději mám Kozla a na tom pobyt nic nemění.) A když jsem tak seděla v tom malém prostoru, byla jsem poprvé celkem ráda, že mezi mnou a paní je přepážka - ne kvůli jejímu bezpečí, ale tomu mému...




Sotva jsem přišla, s úsměvem na rtech a slušným pozdravem, vybaflo na mě cosi, co vypadalo, že sežere mě a každého dalšího tvora, který si jen dovolí projevit radost z toho, že je na světě. Ta žena nevyloudila ani náznak úsměvu, dokonce ani nezvládla vycenit zuby. Bylo to mnohem horší - její mimické svaly byly asi tak stejně funkční, jako kdyby vylezla ze sálu plastického chirurga - NIC.
Kromě standardně zamračeného výrazu.

Ač se paní - dle mého názoru - musí denně setkávat se spoustou lidí (což je možnou příčinou jejího výrazu à la "mám v zadnici okurku"), její schopnost komunikace je na úrovni malého naštvaného dítěte - jednotlivá, vyštěknutá slova, případně jednoduché věty. Když mě fotila, ani se na mě nepodívala a ač jsem na fotu vypadala příšerně (koneckonců jako na každém dokladovém fotu, jinak to ani snad nejde, že), po štěknutí "Dobrý?" jsem si nedovolila odporovat, či nedej bůh zažádat, abychom si "to sjely ještě jednou madam, tohle je děsné".

No, pět minut vyřizování občanského průkazu mě vyplivlo ze dveří jako roztřesenou, malou holčičku s pocitem, že jsem něco provedla a měly by mi v té loužičce vymáchat čumáček, i když jsem vlastně žádnou neudělala. (Což je tedy má chyba, protože kdybych si dokázala "Nebrat nic osobně" a nepřijímala její hru "Prskáme negativní emoce nevesele kolem sebe", nemusela jsem se cítit tak zpráskaně.)

Při odchodu jsem se musela zamyslet nad tím, zda jsou ty ženy placené i za to, aby se tvářily jako boží umučení a propagovaly životní směr "život nemá cenu, raději se zabijte dřív, zítra už by mohlo být pozdě". Já vím, že lidé jsou prapodivná stvoření, a že jednat s blbcem dokáže otrávit váš den, ale na druhou stranu - je vážně tak těžké, snažit se nejen ostatním, ale i sobě, udělat den příjemnější úsměvem a milým chováním. Upřímně - je mi těch žen líto, protože tahle vypadala jako živoucí mrtvola, spíše shnilá, než živá.

Je to smutné, jak nás ten kolotoč nasranosti pěkně otročí. Nedejme se a milé úřednice - nezapomeňte, že nejste stroje, nýbrž lidé a jako lidé máte emoce a umíte se usmívat, tak to někdy zkuste. Lidskost se možná nenosí (ale to rozhodně není nic, co by se mělo podporovat a čím bychom se měli chlubit), ale rozhodně bychom ji měli vytáhnout ze šuplíčků a ukázat světu - bylo by nám tu o dost lépe.