úterý 29. října 2013

Rychle se ani pes nevysere

Posledních pár dní se v mém slovníku a mé hlavě honí slovíčko "rychle". A je to na mně zatraceně znát - jsem unavená, zpruzená a mám o to větší pocit, že nic nestíhám, že mi život proplouvá mezi prsty a že je všechno špatně. Všechno se točí kolem myšlenky, že jsem si našla práci a mám donést potvrzení od doktora. Ale jak už to tak s Vogony chodí, k tomu co potřebujete se jen tak nedostanete a už vůbec ne "rychle".



Čím dál víc začínám razit myšlenku, že papír by měl být používán na "vyblití" kreativních myšlenek či na utření zadku - ne jako potvrzení na každé uprdnutí, pokud možno s rozborem zápachu a donucením přednést, co vše jste snědli v uplynulých měsících s přesností na desetinu gramu. Vogoni mě dohání k šílenství. Jenže  si za to mohu sama, protože si to "beru moc osobně" - a o to víc sem nasraná.

Nechápu, proč sama sobě dávám za vinu, že něco nejde - obzvláště, když já jsem někdo, na kom to záleží snad ze všech nejméně - jsem jen ten, jehož jméno je na papíře a kdo zaplatí poplatek za dobrodružství, které mi Vogoni svým požadavkem poskytují. Čím více lidí je do něčeho namočených, tím méně to bude funkční a tím spíše to půjde všelijak, jen ne "rychle". 

Slovo "rychle" je hrozně sebemrzačící. Do hajzlu - nejde o život, jde o hovno. Kde jsem nechala svojí vyrovnanost, pohrdání společností a domluvu sama se sebou, že "už nikomu, do prdele, nebudu dělat krávu jen proto, že mám z dětství v mozku zažranou myšlenku, že budu-li slušná, hodná a sebe-zapírající, vše pude a všichni mě budou zbožňovat". (Jestli tohle někdy řeknu svému dítěti, prosím propleskněte mě, nebo rovnou utratit, protože tahle zasraná formulka dokáže člověku solidně pocuchat dny bytí.) 

A jsem v tom zas, že. Zas na úkor svého vnitřního klidu šílím a hystericky pobíhám s rukama na hlavě - ať už po bytě nebo cestičkách v mé hlavě. Život je tak kouzelně pestrý - když už si myslíte, že to zvládáte, ukáže vám, že nic není zadara a že se musíte pořád dost snažit, aby to bylo OK a pořád se máte co učit.

Takže hlavně klid. Sednout si na gauč, k tomu černý čaj a nebo kafe, do ruky "Stoletého staříka", protože ta kniha je fakt dokonalá a pokud mě přepadne myšlenka že bych "měla rychle něco se svojí situací dělat" odpovědět si následovně - "Vše má svůj čas, vše se děje tak jak má a navíc - rychle se ani pes nevysere!"