středa 4. září 2013

Ufňukaní kňouralové

A vše to začalo už v útlém dětství... každý to moc dobře zná - jste-li zdravé dítě, nedostanete "nic navíc", nikdo kolem vás neskáče, vše je v pořádku, nepotřebuješ naši pozornost... a najednou "ejhle", děťátko onemocní a všichni se z toho můžeme zbláznit - přijde se na něj podívat babička, nosíme mu sladkůstky, aby se hezky uzdravil, nechceš nakrájet ovoce, naklepat polštářek... Nemocné dítě obskakujeme, jako by nemoc byla něčím víc, než-li zdraví... A ano, myslím, že zde začíná ten velký problém, zde je ta brána k "sedněme si a hromadně se politujme, bude to žůžo"...



Jak dítě roste a vyvíjí se, začne mu docházet, že skrze nemoc si může velmi snadno přivlastnit trochu pozornosti od svého okolí... Což by možná nebylo tak zlé, ale věřte mi - časem se z toho stane závislost, člověk může svoji nemoc využívat jako výmluvu, obranu, vynucení pozornosti... a to už je zatraceně špatné...

Jsou to tři roky, co jsem "onemocněla chronickou nevyléčitelnou nemocí" - jo, zní to dost děsivě a tenkrát mě to solidně posadilo na prdel. Jako normální člověk jsem se začala bát, začala do sebe cpát léky, které mi byly předepisovány, začala jsem chodit na různá ne moc příjemná ( pokud nejste homosexuální masochista, který má oblibu v hlubokém análním styku) vyšetření, která jsou dost nešetrná ( ano, nejen milovníci a aktivní praktici análního sexu jistě vědí, že je nutné dirku pořádně promazat a zasouvat něžně, tak mě lehce zaráží výrazy ve tvářích zdravotnického personálu že jako "Ono vás to bolí?" - když to tam narvu silou a s takovým minimem lubrikantu, že i malé dítě by vyfluslo větší chemr, co by jste čekal, pane doktore?) k tělu, docházela pravidelně k doktorovi a na potkání si postýskávala s ostatními, "jak jsem chudinka nešťastná a ono to bude dobré".

Taky jsem patřila mezi fňukaly a strašně ráda poslouchala to, jaká jsem statečná, jak vše zvládnu a vše bude super... Přiznám se - hrozně dlouho mi to dělalo dobře... než jsem přišla na to, že přesně tenhle ufňukaný přístup je to, co mne bude už navždy držet v šachu - pokud s tím ovšem něco neudělám - JÁ SAMA...

Bože je to těžké a tak hrozně to bolí! Ono je vždycky jednodušší naříkat a bědovat "nad neschopností druhých"... neříkám, že občas nemám lítostivé stavy, ale už si uvědomuji jednu věc - já nejsem chudák, protože jsem nemocná, já jsem dostala možnost něco zlepšit a má nemoc je upozornění, že už by sice brzy mohlo "být pozdě", ale pořád je ještě čas začít se o sebe starat... Vzít život do svých rukou a radovat se... přestat mít strach a dovolit si opustit to, co mě stahuje ke dnu a pustit do svého světa lásku a světlo... vymést komůrky plné bolesti a hněvu... Začít žít!

Takže konec litování, bědování a fňukavého kňourání! Přestaňme sebe a okolí litovat a podporovat v kňourání - tím nikomu neprospějeme! Howgh!