neděle 15. září 2013

Osudy míčků

Valná většina psů dospěje v určitém věku k poznání, že si nedokážou představit svůj život bez té "barevné koule, co tak hezky hopká a juchůů, já běžím za ní!" ... Tak i náš pes došel za poslední měsíc k poznání, že míček nebude tak úplně marný, že ho s sebou musíme brát na procházku a "Prosím házej, házej!" - alespoň do chvíle, než se začne nudit a jeho kólií pozornost zaujme něco jiného...




Míčky můžeme rozdávat pocestným- máme jich doma nejméně 5 ( pokud nepočítám golfové míčky "vypůjčené" z jednoho golfového hřiště...)... Ale je jen jediný důvod, proč máme doma takové "míčkové zásoby"... jde o to, že jako "páni míčků" jsme totálně ztraceni - nebo lépe řečeno míčky, které jsme měli v rukou, jsou ztraceny... Já miluji stromy a přítel řeku...

A tak se nám velmi často stává, že máme zklamaně se tvářícího psa, který chodí v kňouravých kruzích pod stromem a čeká, kdy ten míček jako konečně spadne ( protože panička byla rozvášněná tím, jak to psíka baví a "Fuíííííííí" ta mrcha letěla na strom), nebo poštěkává na břehu řeky (v lepším případě), pokud tedy (v tom horším případě) nesebere odvahu a nesnaží se vylovit míček sám - pak vyleze něco mokrého a fujtajblového, co připomíná přerostlou krysu (protože řeka je pro páníčka jako magnet).

No... dokud budeme chodit venčit podél řeky, skrz topolovou alej, asi se naše skóre "míčků puštěných na svobodu" o něco malinko zvedne... (Stejně to dělá určitě proto, že ví, jakou mi dělá radost kupovat našemu psovi nové míčky.)