úterý 27. srpna 2013

Vzhůru do nekonečna... a ještě dál...

Jako malá, jako hodně malá - myslím, že mě to přešlo už na prvním stupni základní školy - jsem byla vážně šťastná... nebo spíše si nepamatuji, že bych byla nešťastná... vše mne lákalo, vše jsem si chtěla osahat, okoukat, očichat, ochutnat... chtěla jsem poznávat s dětskou vervou a nadšením, měla jsem křídla a čistotu - nejen - ve svém srdci... Tak kde se stala chyba, že jsem se v pozdějším věku - a vlastně docela do nedávna - cítila často tak osaměle, nešťastně a zbytečně... A myslím, že včerejší "návrat na rodnou hroudu" mi dal -alespoň část - odpovědí...




Svět jako takový je k lidem poměrně nebezpečné místo... hlavně společnost je pro jednotlivce, řekla bych, až škodlivá... vezměme si malé dítě, které na svět přichází s čistotou ve svém srdci, netouží po ničem jiném, než aby měl u sebe svoji matku - lásku, teplo, jídlo, náruč... Směje se v případě, že je šťastné a brečí, je-li smutné, má hlad nebo mokro v plenkách. Na nic si nehraje, nic nepředstírá - vše, co dělá, dělá doopravdy. A ta opravdovost je to, co tolika dospělým jedincům a následně společnosti pije krev. Tu opravdovost přece musíme z dítěte dostat za každou cenu, ještě by mohlo být moc svobodné a to nepotřebujeme... Potřebujeme krotkého beránka, který bude skákat jak pískáme a bude dělat to, co se po něm chce, co od něho vyžadujeme...

Jenže dítě je v tomhle případě velmi bezbranný tvor - je vydáno rodičům, učitelům a všem dospělcům napospas...

A tak se učí a vrývá si do hlavy co smí a co nesmí. Že takhle prostě nemůže běhat, protože se to nedělá ( podle koho - proč? ). Nemůže si přeci hrát s autíčky, protože holčičky si hrají s panenkami - autíčka jsou pro chlapečky. Terezko nech toho! - takhle se přeci slušná holčička nechová. Ne, nemůžeš to takhle dělat, protože jsem řekla. Jsi na to ještě moc malý, nedokážeš o tomhle rozhodnout. ( A přitom všichni moc dobře víme, že každé dítě je moudřejší a pravdomluvnější než kdokoliv z nás - ale právě to je nepohodlné a to musíme z toho nebohého tvora dostat). Ne, tohle není hezké, podívej se na Petříčkův výkres, takhle to má vypadat. Ježiši můžeš přestat zpívat, děláš zbytečný hluk a mě to otravuje/Tvůj hlas se nedá poslouchat. Často opakované věty "Děláš to špatně" a "Děláš to jinak, než já jsem chtěla/řekla."

A pak se dítě  postupně vzdává toho, co mělo rádo, protože se to mamince, paní učitelce, komukoliv dospělému, na koho chce udělat dojem či koho má prostě rádo, nelíbí. Začne o sobě tak pochybovat, že z něj vyroste sebezapírající se jedinec, který si o sobě myslí, že je moc hloupý, tlustý, malý, velký, neumí tohle nebo tamto. Protože kdysi dávno do něj někdo něco zasel.

Buď z vás vyroste někdo, komu to nevadí, kdo se o sebe nezajímá a s radostí si své frustrace cvičí na někom dalším a rozsévá své jedy v poklidu dál, nebo jste přecitlivělý, ale snažíte se přijít na to "proč a jak se z toho všeho dostat".

A na to je jen jeden jediný účinný lék - přestaňte trávit čas s lidmi, kteří vás shazují. Jděte od nich daleko a možná ještě dál. Odstěhujte se. To není útěk - to je záchrana. Jděte si za svým, najděte si někoho, kdo vás podpoří a z něj si udělejte rodinu. To, že je někdo váš příbuzný ještě neznamená, že je modla, pro kterou vy se musíte vyčerpat. Myslete na sebe. Nejrozumnější, co člověk může udělat, je neplýtvat svoji drahocennou energii pro někoho, pro koho to nemá cenu. Já sama vím, jak je to složité - a že pekelně - ale člověk nemusí trpět pro druhé.

Takže i já se vydala vzhůru do nekonečna...


Žádné komentáře:

Okomentovat