neděle 25. srpna 2013

Šílenost psíčkaření

Miluji ranní venčení našeho psa. Miluji zvuk granulí dopadajících na dno misky. Miluji to mručení když - honí granule v misce, hraje si s plyšovým pejskem, krade a okusuje moji bačkoru. Miluji jak někde upadne a tvrdě usne, až máte pocit, že pošel. Miluji jeho pohled "lva salonu" a to, když na mě mrká rozkošnými řasičkami. Miluji jeho mazlivost. Miluji, jak s láskou cupuje svoji spací deku. Miluji, jak nedokáže vylézt na gauč, aniž by jste mu zvedli ten těžký zadek. Miluji ho. Je boží. Ale láska s sebou přináší i jedno velké ALE...

A tím "ALE" je fakt, že za každým psem je jeho pán. A jakmile se i vy stanete páníčkem, jste s největší pravděpodobností odsouzeni k tomu, že se dříve nebo později budete muset zapojit do konverzace s jiným člověkem... možná si teď o mně budete myslet, že jsem více než "lehce nespolečenská" - a jo, máte naprostou pravdu ( dříve jsem byla strašný lidumil, ale čím jsem starší, tím je "můj vkus vytříbenější" a prostě zjišťuji, že ne že bych neuměla, ale já nechci a nemám chuť vybavovat se s kdejakým idiotem - a bohužel, Ti se rozmnožují větší rychlostí, než "to normálno, které mi vyhovuje"- jen proto, že máme oba psa ).

Je to přesně jako s dětmi - jak říká můj oblíbený herec Dylan Moran ve svém "Monstru" ( mimochodem, na youtube je v češtině pokud by jste měli zájem, rozhodně to stojí za to - pokud ho již milujete, zamilujete se ještě víc, stejně jako já, pokud ho nemilujete - pak začnete... a pokud ne - no raději se neptejte, co si o vás budu myslet ( patrně že nemáte špetku inteligence a nepoznáte kvalitní humor)... jsem občas lehce kousavá a zlá, ale miluji to) "Když se rozhodne (dítě) kamarádit s druhým (dítětem), nezbývá vám nic jiného, než seznámit se s majitelem." A se psi to funguje úplně stejně. Obzvláště, když vaše zvíře je milovníkem všeho živého - zvláště pokud to štěká, juzinkuje a nebo létá...

Upřímně - začínám chápat ty pejskaře, kteří nevrle vrčí na každého, kdo se jim vrhá na psa, aniž by se zeptal, zda to smí, kteří nesnáší, když nějaký člověk odvádí pozornost jejich mazlíčka. Ano, jsem psomil a když jsem neměla svého "vrhala jsem se na každého" , ale měla jsem alespoň tolik slušnosti se zeptat, zda můžu a pokud jsem viděla, že člověk nemá chuť se bavit, prostě jsem šla dál a svou touhu po zvířeti zasunula hodně, hodně hluboko... občas si říkám, že by více lidí mohlo vlastnit stejnou míru sebezapření...

Já prostě miluji procházky a strašně ráda bych si je chtěla vychutnat - a to prostě nejde, když chcete svobodu a volnost pro sebe a svého mazlíčka. Když vylezete ven a kromě vás tam venčí dalších dvacet lidí - a nejlépe s "pseudo-psy" typu jorkšír a podobně... Já prostě nemám na to bavit se s takovým typem lidí, nemám na to chuť, nemám na to trpělivost a mé mozkové buňky skáčou salta vzad, když mám konverzovat s někým takovým...

Je hezké, že se lidé druží do "skupin stejných zájmů". Jen na můj vkus poslední dobou skupina "psíčkařů" obsahuje převeliké množství lidu, které je nutno užívat v co nejmenších dávkách...

Žádné komentáře:

Okomentovat