středa 26. července 2017

Vzpomínky na cirkus

Chodili jste jako malí do cirkusu? Já ano, i když si z toho pamatuji všehovšudy stan, vůni cukrové vaty a balónky, které letí k nebi doprovázené uplakaným pohledem dítěte, nejednou i mým vlastním. Ač mám po letech na cirkus trochu jiný náhled, bývala to pro mě velká věc a cosi záhadně snivého. Zvířata, klauni, akrobaté, kočovný život a rozruch, který ve městě příjezd cirkusu způsobil. Trošku jsem jim, ve své dětské naivitě, tenhle nestálý život plný dobrodružství (a žádné školy) záviděla. Ve skrytu své bláznivé duše pořád tak trochu toužím utéct s cirkusem, ale už jsem dospělá rozumná osoba a vím, že knihy mě vezmou na všemožná místa a pomohou i s bláznivými nápady. A Voda pro slony od americké spisovatelky Sary Gruen ten cirkusový uskutečnila.

Voda pro slony - Sara Gruen

pondělí 24. července 2017

Z deníčku pana C. III.

Všichni máme díru do zadku. Je to destinace, kam se vzájemně hojně a s oblibou posíláme, končí tam spousta nadějí, snů a plánů a občas, občas z ní rostou kliky. Slova prdel a řiť už dnes zdaleka nevyvolávají takové pohoršení, jako tomu bývalo. Jsou běžnou součástí našich slovníků už od útlého dětství. A tak si kladu otázku, proč je pro nás tak těžké bavit se o tomhle konci s přirozeností, se kterou nahlas prohlásíme "Jdi do prdele!". Tenhle otvor hraje v našem životě významnou roli, bez vylučování to nejde. Holky, pamatujete si, jak se na školách chodilo v houfech čůrat (bytostně jsem to nesnášela) a vždycky se našla nějaká pipina, která s uvědoměním sobě vlastním poukázala na to, že fuj, někdo si tu uprdl, to je ale nechutný. Přiznejme si to nahlas - sereme všichni. Smrdíme všichni. A je to naprosto PŘIROZENÉ.

...
 

čtvrtek 20. července 2017

Velké stěhování

Mám novinku, která teď hodně ovlivňuje - a ještě víc bude - mé dny. Je na čase říct to nahlas, protože už se nebojím, že když to vyslovím, celé to zmizí a rozplyne se jako obláček dýmu. Budeme se stěhovat. Ze západu na sever, z města do vsi, z bytu do domečku. Není to mé první stěhování, přesto ho vnímám jako jedno z nejzásadnějších. Nestěhuji se sama, stěhujeme se jako rodina. Já, on, naši psi a samozřejmě krysandy a knihy (a další milion krámů, které ještě čekají na pakování). Je to neskutečně zvláštní pocit a upřímně - asi mi to ještě úplně nedochází. Pořád nemohu uvěřit, že jsme konečně našli náš dům. A že to prostě tak nějak vyplynulo. Stalo se. A stále se děje. Zapadá to do sebe a já věřím tomu, že to všechno zvládneme. 



...

pondělí 17. července 2017

Z deníčku pana C. II.

Brečím. Často a hodně. Někdy zoufalstvím, někdy bolestí, někdy vším dohromady. Dříve jsem nebyla takový uplakánek. Ale co žiji s panem C., je to kolikrát jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit a nehodit si mašli. Myslím, že za tím vším optimismem a nadějí, který ze mě patrně vyzařuje, tečou proudy neviděných slz. Okolím neviděných. Tím chci říct, že udržet si slunečný náhled na všední dny není tak úplně snadné a nedávám to s takovou lehkostí, jak by se možná mohlo zdát. Dříve jsem ty slzy brala jako slabost, už jen proto, že jsem z úst blízké osoby slyšela výtku, že  mám být silná, nemám bulet a poddávat se tomu. 

...