úterý 17. ledna 2017

Přílišné prožívání?

Myslela jsem si, že je to něco, z čeho prostě vyrostu. Že to patří jen k dětské potřebě vytvářet si imaginární světy, kde je vše tak trochu jiné, než v realitě všedních dní. Myslela jsem, že to zkrátka s věkem a jistým dospělá a rozumná odezní stejně samozřejmě, jako potřeba plen, dudlíků, panenek a rodičovské péče. Jenže ono ne. A já jsem za to vlastně ráda. Teď vám možná vrtá hlavou, o čem to ta Narciska plká. Někteří z vás možná na FB Hnízda postřehli, že jsem byla v neděli v kině. Byla jsem s kamarádkou na La La Landu a bylo to kouzelné. Tak kouzelné, že už po cestě domů jsem si na Spotify pustila soundtrack. Také jsem znovuobnovila svou hlubokou a nesmrtelnou lásku k Ryanu Goslingovi. Přemítala nad tím, proč víc nekoukám na muzikály a že k životu nutně potřebuji víc barevných šatů. La La Land vstoupil do mého života. Se silou a poblouzněním první lásky. 


...

sobota 14. ledna 2017

Čtení na vlastní nebezpečí

Procházím temnou lesní cestou a nemám vůbec příjemný pocit. Stromy kolem vrhají zrůdné stíny, větvičky praskají a v křoví to šustí, jako kdyby se v něm schovával statný chlap. Dech se mi zrychlí, na čele vyraší pot a já hlasitě polknu. Rozhlédnu se do stran a přidám do kroku dřív, než mě ta zrůda, která v křoví tvoří zvuky hodné stáda slonů, zabije nebo znásilní (a ne nutně v tomhle pořadí). Praskne další větev a ve mně by se krve nedořezal. Vidím konec cestičky, světélko naděje a už skoro běžím, hlavně pryč odsud. Děsivé zvuky sílí, pot mi stéká mezi půlky a nervy mám tak napnuté, že kdyby mi u ucha někdo řekl "Booo", asi se poseru strachy. A to je přesně ten moment, kdy z křoví vystřelí malý vrabčák a já si řeknu jen: Ty blbe, už ty knihy fakt raději nečti.  

...

středa 11. ledna 2017

Pomsta jako vyšitá

Maloměsto téměř vždy zavání problémem. Jinak tomu není ani v Dungataru, malém australském městečku. Každý sleduje každého a odlišnost se krutě trestá. Snob zůstane snobem, i když nemá peněz nazbyt, špína ostatních se pere na denním světle, jen aby vlastní černota nebyla tolik vidět. Důležité je najít toho správného obětního beránka. Mezi tyto kulisy se vrací Tilly Dunnageová, aby uskutečnila svou pomstu. Jako úžasná Švadlena, která s šicím strojem a správnou látkou dokáže zázraky. Australanka Rosalie Ham napsala dílo, které se nemálo podobá překrásně vyšívané krajce na večerních šatech. Pro někoho možná škrábavá a tuhá, pro mě však skvost, který uchvátí. 


Mladá fronta

neděle 1. ledna 2017

Konec a začátek

Tvor lidský potřebuje konce, aby mohl začínat znovu, lépe, jinak, nějak. Rádi za sebou uzavíráme jednu etapu, abychom s nadějí a jistou naivitou vykročili do další. Já nejsem jiná. Jako spousta dalších se nořím do (bez)nadějných předsevzetí, jako jsou ty o běhu a hubnutí, dělání hromady dobrých věcí, nedělání těch špatných, více tvoření, méně zahálení. Všichni dobře víme, kam tohle vede. Přesto s sebou konec roku přináší jistou maniakální posedlost to zkoušet znovu a znovu. Třeba to tenhle rok konečně vyjde. Nový začátek s sebou přináší jistý příval energie a nadšení, je třeba toho využít, než zapadneme do starých vyjetých kolejí plných nicnedělání a sportovního oblečení na dně skříně. Já jdu letos ještě o kousek dál, mé předsevzetí je přesto prosté: vzkřísit Hnízdo, víc psát a víc číst. 


...