úterý 3. července 2018

Léto na písečné pláži

Trávit každé léto na pláži v malé chatce pokryté nemizící vrstvičkou písku a popíjet víno s nejlepší kamarádkou, která bydlí hned vedle vás. Porodit syna v téměř stejný čas jako ona, vidět jak se z chlapců stávají nerozluční přátelé, užívat si radostí všedních dní, pozorovat jak chlapci rostou, hrají si mezi lasturami a dovádí ve vlnách. Zní to jako idylka a nejspíše by tomu tak i bylo, kdyby se nejednalo o nový psychologický thriller Stíny nad zálivem britské autorky Lucy Clarke. Ta totiž v kulisách mořem omývaného poloostrova Sandbank rozehrála propletený příběh, který vám nedovolí knihu odložit, dokud se nedozvíte, jaká tajemství se mezi stránkami skrývají. 

Nakladatelství Grada

pondělí 25. června 2018

KNIŽNÍ POCITY: Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

Tuhle knížku jsem si poprvé vypůjčila ještě v Plzni. Zaujala mě svým dlouhým názvem, obsahujícím slovo literatura, a také faktem, že je celá psaná v dopisech. Nadšeně jsem si ji odnesla domů, kde jsem ji položila na poličku. A za tři měsíce jsem ji netknutou nesla zpět. Ehm, ano, nepřečetla jsem ji, ačkoliv jsem se na ni hodně těšila a podařilo se mi i několik lidí přesvědčit o tom (bez většího nátlaku), že je skvělá a musí si ji přečíst. Jo, skutečně, aniž bych ji četla. Když jsem teď na knihu Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů od Mary Ann Shaffer narazila v jiné knihovně, okamžitě jsem po ní sáhla a tentokrát jsem se do knihy skutečně pustila. Díky bohu za to, je to jedna z nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy četla. 


Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů - M.A.Shaffer


středa 20. června 2018

Ellis a Michael

Nesuď knihu podle obalu - v případě Slunečnice od Sarah Winmanové to platí dvojnásob. Nevrhnout se na tuhle tenkou knížku, která v sobě ukrývá tolik hlubokého, tolik lidského, by byla nesmírná škoda. Snad jen Sarah dokáže z přátelství dvou mužů udělat poetický zážitek plný upřímnosti, smutku i radosti, hledání a nalezení, přijetí bolesti, sebe sama a osudu. Kdybych se řídila pouhým prvním dojmem, pouhým pohledem, tahle kniha by mi utekla. Nebudeme si nic nalhávat, ta obálka je otřesná a já jen upřímně doufám, že knize neublíží, protože na listech Slunečnice se ukrývá příběh tak dojemný a hodný přečtení, že by mě vážně mrzelo, kdyby zůstala přehlížená v davu. 


Nakladatelství Grada

úterý 5. června 2018

Štěstí je všude tam, kde ho chceš vidět

Je ráno, za oknem šveholí rozjaření ptáčci, škvírou mezi závěsy prosvítá čerstvé slunce a šimrá mě paprskem po tváři. Je brzy, mohla bych ještě hodinku spát, ale potichu odhodím deku, posadím se na posteli a protáhnu se. Oči mám ještě poblouzněné spánkem, přesto je upřu na schoulenou hromádku na druhé straně postele. Hromádka v klidu oddechuje a já doufám, že se mu zdá něco hezkého. Je čas opustit ložnici, vezmu si telefon a hrnek, který jsem si večer přinesla, a tiše jako myška se protáhnu na chodbu. Světlo na čidlo se s lupnutím zapne a ačkoliv vím, že ho to neprobudí, vždycky ve mně trošku hrkne - a stejně je tomu i při sestupu po sténajících schodech. 



neděle 3. června 2018

Jsem Fredova

Jak snadno si dokážete představit, že Amerika není svobodnou zemí plnou možností a snů? Kanaďanka Margaret Atwood o své představě Ameriky jako teokratické diktatury ze začátku trochu pochybovala, osobně mě však z jejího Příběhu služebnice v koutku duše mrazilo - právě pro snadnou uvěřitelnost toho, co by se mohlo stát, co by mohlo fungovat. Vzhledem k povaze lidstva a dějinným zkušenostem - a taky kořenům samotné Ameriky - mi její kniha rozhodně nepřišla přitažená za vlasy. Vždyť pro reálné příklady totalitního zvěrstva nemusíme chodit příliš daleko. Ovšem zpět k dílu, které má i po více něž třiceti letech od prvního vydání čtenáři stále co nabídnout. 


Příběh služebnice - M. Atwood